Setina sekundy. Šampiona, který k výšinám nasměroval i Tombu, si Češi zamilovali

Legendární Ital Gustavo Thöni neoslavil jen zlato a glóby. Hrál sám sebe v seriálu o prohře o setinu.

Dnes pětasedmdesátiletý Gustavo Thöni je v Itálii pořád téměř posvátnou postavou. Rodák z jihotyrolského Trafoi nebyl jen čtyřnásobným vítězem Světového poháru a olympijským šampionem. Byl také mužem, který dokázal ze sportovní bolesti vytěžit něco, co přesahuje medaile.

Prohrál slavný sjezd v Kitzbühelu v roce 1975 s Franzem Klammerem o jedinou setinu sekundy – a právě tato setina mu zajistila nečekanou filmovou slávu.

Seriál Setina sekundy, natočený podle skutečných událostí, se stal hitem i v tehdejším Československu. A Thöni v něm hrál sám sebe.

V době, kdy byl na vrcholu, vstoupil před kameru a znovu prožil okamžik, který mu vzal vítězství, ale přidal legendu.

„Natáčení bylo zajímavou zkušeností, ale vydat se na dráhu herce jsem nechtěl. To nebylo nic pro mě,“ vzpomínal při návštěvě Prahy v roce 2014. „Není snadné stát na place a pamatovat si, co dělat a co říkat. Bylo zajímavé poznat, kolik práce je za vznikem filmu.“

Jeho civilnost byla odzbrojující. Thöni nikdy nepůsobil jako showman. Na svahu byl technicky precizní, téměř chirurgicky přesný. V letech 1971 až 1973 ovládl Světový pohár třikrát za sebou, po roční pauze znovu triumfoval v roce 1975.

V rozhodujícím paralelním slalomu tehdy porazil mladého Ingemara Stenmarka. „Byl jsem ten šťastnější,“ řekl tehdy s typickou skromností. Žádná velká gesta, jen konstatování faktu.

Olympiáda v Sapporu 1972 z něj udělala národního hrdinu. Zlato v obřím slalomu, stříbro ve slalomu.

O dva roky později na mistrovství světa ve Svatém Mořici ovládl obě technické disciplíny. Kombinaci vyhrál jak v Sapporu, tak v Innsbrucku 1976, tehdy se však započítávala jen jako titul mistra světa.

Jeho sbírka je ohromující: pět titulů mistra světa, olympijské zlato, desítky vítězství ve Světovém poháru.

A přesto – když se dnes řekne Thöni v Česku, mnohým naskočí právě Setina sekundy. Dramatický příběh o rivalitě, tlaku a krutosti sportu, kde o všem rozhoduje setina.

Je paradoxní, že film (v „natažené“ verzi miniseriál), který vypráví o porážce, pomohl vytvořit z Thöniho ještě větší legendu. Ukázal jeho lidskou tvář. Žádného nedotknutelného šampiona, ale sportovce, který se musí smířit s tím, že někdy je soupeř o vlásek lepší.

Sláva měla i své vtipné podoby. „Dostal jsem dopis z Československa, kde bylo jen moje jméno a Itálie. Všichni pošťáci mě tenkrát znali,“ smál se. V době bez internetu a sociálních sítí stačilo napsat Gustavo Thöni, Italia – a zásilka dorazila.

Po konci kariéry se stal mentorem další italské ikony. Devět let trénoval Alberta Tombu.

Právě Tomba byl posledním italským mužem, který vyhrál celkové pořadí Světového poháru (1995). Thöni tak zanechal stopu i jako trenér a manažer národního týmu. Jeho cit pro techniku a detail se přenesl na další generaci.

Dnes je nejčastěji doma v hotelu Bella Vista v Trafoi, který provozuje se svou rodinou. Má tam i malé muzeum dosažených úspěchů. Dcera se stará o administrativu, on o hosty.

„Nic bych na svém životě neměnil. Byly to krásné časy, ale čas nejde vrátit a teď mám radost, když jdu lyžovat s vnoučaty,“ říká. „Nacestoval jsem se dost a dost.“

Když s hosty vyrazí v zimě na svah nebo v létě na túru, málokdo v něm vidí jen bývalého šampiona. Je to muž, který přežil vlastní legendu. Muž, kterého proslavily glóby, medaile i setina sekundy. A také odvaha zahrát si sám sebe a znovu otevřít ránu, která se mezitím.