


Těžko byste hledali překvapivější olympijskou šampionku sarajevských zimních her v roce 1984. Lyžařka Debbie Armstrongová v obřím slalomu šokovala všechny a dojela si pro senzační zlato. Téměř 42 let od svého triumfu má ale za sebou spoustu vzestupů i pádů.

"Haló? Pane prezidente, jste to opravdu vy?" zakuňkala do telefonu teprve dvacetiletá lyžařka.
Na druhém konci aparátu byla americká hlava státu Ronald Reagan a pár hodin po úspěchu gratuloval Armstrongové k zisku senzačního sjezdařského zlata, na které v USA čekali pod pěti kruhy 12 let.
Dívka ze Seattlu před 42 lety rozhodně nepatřila k favoritkám olympijského závodu.
Sice těsně před odletem do Jugoslávie vydřela bronz ve Světovém poháru, ale jinak se řadila spíš k širší světové špičce.
Velké věci se naopak čekaly od její krajanky Tamary McKinneyové, která o rok dříve ovládla celkové bodování Světového poháru. Nebo od velezkušené trojnásobné světové šampionky Eriky Hessové.
"Ten den jsem se chovala jinak než obvykle. Byla jsem nadšená z toho, že jsem na olympiádě, užívala jsem si to. Udrželo mě to ve stoprocentním soustředění. Jak se říká, dostala jsem se do zóny. A když jste v zóně, nemyslíte na výsledky, jen na jízdu," vyprávěla Armstrongová v rozhovoru pro deník The Seattle Times.
A tak si před startem párkrát zadrmolila své krédo "Have fun, have fun", tedy "Bav se, bav se", a vystřelila ze svahu.
Už její první jízda zvedla diváky i televizní komentátory ze sedadel. Jen jedna desetina ji dělila od vedoucí krajanky Christin Cooperové.
"Vůbec jsem nebyla nervózní. Věděla jsem, že v mých silách je něco takového dokázat. Byla jsem vnitřně vyrovnaná a zároveň plná adrenalinu," uvedla.
Její druhá jízda byla bezchybná, Cooperová naopak udělala v jedné ze zatáček špatný pohyb, jen tak tak ustála pád a to ji připravilo o cenné desetinky. Svět tak poznal senzační šampionku.
Najednou se ocitla v novém vesmíru. Volal jí prezident s gratulací, zjevila se na titulní straně prestižního magazínu Sports Illustrated, znaly ji miliony lidí, přes noc se stala hvězdou.
Jenže jako by ji senzační zlato zaklelo. Přestalo se jí dařit. Na medailové příčky už to v žádném závodě nedotáhla. Nejvíc se jim přiblížila na následném mistrovství světa, kde byla ve stejné disciplíně čtvrtá.
Pak přišlo zranění, dlouhá rekonvalescence a nepovedená obhajoba na hrách v Calgary. Ve 24 letech tak ukončila kariéru.
"Měla jsem na to být dalších deset let vrcholnou sportovkyní, ale asi jsem si dostatečně neuvědomovala svůj potenciál. Mohla jsem mít další stupně vítězů a víc medailí, ale ani trochu toho nelituji. K životu to nepotřebuji," vysvětlila s odstupem.
Dostudovala univerzitu, udělala si lektorské zkoušky, aby mohla učit lyžovat, a zůstala na svazích. Chvíli pracovala jako asistentka trenéra lyžařského týmu Nového Mexika. Poté se přesunula do zimního rezortu Steamboat Springs, kde se stala dokonce ředitelkou.
Byla spokojená i bez vrcholového sportu. Než ji srazilo kousnutí klíštětem. "O víkendu jsem se jela projet do přírody na kole a v úterý už jsem ležela v umělém spánku na ventilátoru," líčila děsivou reakci na infikovaný hmyz.
Lékaři jí předpovídali 25 procent života. Nedokázala bez podpory dýchat, v nemocnici strávila měsíc, z toho šest dní v umělém spánku. Přesto se vzepřela statistikám a vrátila se do života.
Ale ne na dlouho. Náročný život svobodné maminky a zaměstnané šéfky lyžařského klubu ji vysával.
"Snažila jsem se to skloubit. Věděla jsem, že to bude náročné, chtěla jsem investovat každý kousek energie do toho, abych pro mou dceru vypadala normálně. Když jsem se ale vrátila domů, měla jsem pocit, že umírám. Byla jsem vyčerpaná, nedokázala jsem se soustředit," přiznala.
Jak se ukázalo, trpěla projevy traumatického poškození mozku, které je běžné například u hráčů amerického fotbalu.
"Měla jsem za lyžařskou kariéru řadu pádů, existuje prý i trauma způsobené mikrootřesy mozku. Přispěla také ta infekce z klíštěte," popsala, co stojí za jejími problémy Armstrongová.
A tak zařadila zpátečku. Vzdala se role ředitelky klubu, začala trénovat děti, věnuje se dobročinnosti a v posledních letech se z ní stala nadšená youtuberka. Točí videa, jak správně vybrat lyže nebo jak nejlépe pilovat oblouk. A cítí se mnohem lépe.
"Je to skvělé. Nemusím nikomu odpovídat, můžu vyrábět svůj obsah, šířit vášeň k lyžování. Jsem to prostě já, Deb Armstrongová," dodala.



„Pane prezidente, nemám otázku, ale spíš apel – abyste znovu kandidoval,“ řekl jeden z návštěvníků diskuze na pražských Hájích. Podobná slova slyšel Petr Pavel už ráno, když navštívil základní školu v Letňanech. Pár lidí zmínilo obdobné přání i na dalších místech v Praze, kam hlava státu zamířila během nabitého úterního programu. Na Hájích pak Pavel zopakoval podmínky k obhajobě svého mandátu.



Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj uvedl, že americký prezident Donald Trump na něj vyvíjí nepřiměřený nátlak ve snaze dosáhnout řešení rusko-ukrajinské války. V rozhovoru pro web Axios Zelenskyj zopakoval, že jakýkoliv plán, který by vyžadoval, aby se Ukrajina vzdala dosud neobsazeného území v Donbasu, by Ukrajinci odmítli v referendu.



Byl u toho, když šla ze Slováků na olympiádě hrůza. Hned dvakrát. V obou případech to sice končilo hořce, z posledního většího turnaje nejlepších proti nejlepším si ale Marián Gáborík přeci jen odnesl medaili. Teď bývalý fantastický útočník věří, že se slovenský hokej zase zvedá. A připomíná, že Čechy není radno odepisovat.



Byla to osudová souhra náhod. Teroristický útok na jiném letišti, hustá mlha, v níž nebylo vidět na krok, a jedno rozhodnutí kapitána, který příliš spěchal. Když se 27. března 1977 na kanárském letišti Los Rodeos na Tenerife srazily dva plně naložené Boeingy 747, změnilo to letectví. Připomeňte si příběh 583 obětí tragédie, která se vůbec neměla stát.



Koncertovat v Americe bylo dlouho pro řadu hudebníků symbolem vrcholu kariéry. Dnes ale kombinace rostoucí byrokracie, vysokých nákladů a bezpečnostních obav snižuje atraktivitu Spojených států jako umělecky zaslíbené země. Vědomí jistého rizika už ovlivňuje plánování turné i velkých hudebních hvězd.