Sebevědomí nevzniká z toho, že rodič dítěti opakuje, ať si věří, říká mentorka

V plavání sbírala medaile na republikové úrovni, pak se vrhla na psychologii. A jelikož je také maminkou, propojuje rovnou teorii s praxí. Tady je pár stěžejních témat její optikou.

Dítě prohraje zápas, který podle rodiče mělo vyhrát. Jak reagovat?

Tady bych určitě neřekla, že rodič nikdy nesmí nic říct. Záleží na spoustě věcí. Jsem sám bývalý sportovec? Trenér? Jaký mám s dítětem vztah? Kolik mu je? Jak spolu běžně mluvíme? A hlavně – zajímá vůbec dítě můj názor?

To je podle mě otázka, na kterou rodiče někdy zapomínají.

Dítě už totiž jednoho trenéra má. A když po tréninku dostane rozbor od trenéra a potom druhý cestou domů od rodiče, může mít pocit, že je vlastně pořád hodnocené. Mnohem raději bych dítě vedla k tomu, aby se nad svým výkonem učilo přemýšlet samo. Třeba otázkami: Jak jsi ten zápas viděl ty? Co se ti dneska povedlo? Co bys příště chtěl udělat jinak?

A když mám pocit, že jsem něco viděla a opravdu mu to chci říct, můžu se nejdřív normálně zeptat: Chceš slyšet, co jsem tam viděla já?

Je to drobnost, ale dítě dostane možnost rozhodnout, jestli o tu zpětnou vazbu vůbec stojí. A to je za mě velký rozdíl oproti tomu, když ji dostane automaticky po každém tréninku nebo zápase.

Dítě zápas, trénink, turnaj odflákne. Co s tím?

Začala bych už u od slova odflákne. My jako rodiče vidíme dítě, které neběhá, nebojuje, působí otráveně nebo se podle nás nesnaží. Ale to ještě neznamená, že víme, proč to tak je.

Může být unavené. Může se bát udělat chybu. Něco se mohlo stát v týmu. Něco mu nejde a už je z toho otrávené. Nebo se mu ten den opravdu jen nechce. I to se samozřejmě může stát.

Takže bych si nejdřív zpracovala svoje emoce a potom se snažila zjistit, co se vlastně dělo. Pokud je to jednou, asi bych z toho žádné velké drama nedělala. I dospělý má občas den, kdy toho moc nepředvede.

Pokud se to ale opakuje, pak už bych se ptala. Nedělala bych to stylem: Proč ses dneska vůbec nesnažil? Protože tím už dítěti rovnou říkám, jak jeho chování interpretuju. Spíš bych popsala, co jsem skutečně viděla: Všimla jsem si, že jsi dneska několikrát přestal běhat za míčem a působil jsi, jako by se ti vůbec nechtělo. Bylo dneska něco jinak?

A zároveň za mě podpora dítěte neznamená, že všechno přijmu a nic neřeknu. Pokud se mě jeho přístup nějak dotýká, je úplně v pořádku nastavit hranici. Když například každý víkend několik hodin vozím dítě na turnaje, zařizuju kolem toho program celé rodiny a opakovaně mám pocit, že tam vlastně ani nechce být, můžu to otevřít. Jen bych se snažila mluvit o tom, co skutečně vidím a co potřebuju já, místo výčitek typu: Když už tě sem vozím, tak se aspoň snaž.

Byla bych opatrná i v tom, abych dítěti neposlala zprávu, že mi za můj čas, peníze nebo podporu dluží dobrý výkon. Nedluží. Můžeme se ale společně bavit o tom, jaké závazky s sebou sport přináší a co od sebe navzájem potřebujeme, aby to celé fungovalo.

Jak dítě motivovat po opakovaných porážkách, nezdarech? A naopak, jak ho udržet na zemi po sérii vítězství nebo úspěchů?

Já bych možná začala trochu provokativně: Musíme dítě po každé porážce vůbec motivovat? Když je zklamané, nemusíme ho okamžitě dostat do dobré nálady. Nemusíme mu říkat, že příště určitě vyhraje, ani hledat něco pozitivního za každou cenu. Někdy je prostě zklamané. A to je po prohře úplně normální.

Co ale podle mě můžeme ovlivňovat dlouhodobě, je to, co dítě vůbec považuje za úspěch.

Pokud je jediným měřítkem výhra, bude sport poměrně často bolet. Jenže úspěch může být i to, že dítě dnes zvládlo něco, co před měsícem neumělo. Že se po chybě dokázalo vrátit do hry. Že zkusilo něco, čeho se bálo. Že vydrželo bojovat až do konce.

Já například často doporučuju dětem vést si takový jednoduchý deník úspěchů. Nejde o zapisování si vyhraných medailí a dobrých výsledků, ale hlavně věci typu: Co už dnes umím? Co jsem zvládl, i když to bylo těžké? V čem jsem dál než před měsícem?

A stejně bych pracovala i s pochvalou. Místo obecného „ty jsi ale šikovný!“ mám raději něco konkrétního: Líbilo se mi, jak ses po té chybě hned vrátil do hry. Dítě přesně ví, co oceňuju.

A když se po vítězství začne trochu vznášet? Já bych ho zas tak rychle nestahovala. Ať si to užije. Radost z výhry je přece krásná část sportu.

Spíš bych ho vedla k tomu, aby si všímalo, co za tím úspěchem bylo. Co dnes fungovalo? Co udělalo dobře? Co mu pomohlo? Co chce zopakovat příště?

Protože stejně jako prohra neznamená, že jsem špatný, ani jedna výhra neznamená, že jsem nejlepší. Je to informace o tom, jak se mi dařilo dnes a co k tomu úspěchu nebo neúspěchu pravděpodobně vedlo.

Jak dítěti dodat odvahu, když se mu stále nedaří zvládnout to, co si předsevzalo, že zvládne.

Tady mám pocit, že rodiče často velice podceňují malé kroky. Máme tendenci dítě povzbuzovat: Neboj, ty to zvládneš! Jenže ono tomu třeba v tu chvíli vůbec nevěří. A čím víc ho hecujeme, tím větší tlak může cítit.

Představte si dítě, které se bojí velkého tobogánu. Můžu ho deset minut přesvědčovat, že se nemá čeho bát. Můžu mu slíbit odměnu nebo ukazovat na ostatní děti, které to zvládají. Anebo můžu zjistit, co by mu pomohlo, aby si na něj trouflo jít. Třeba ho poprvé sjedu s ním. Příště pojedeme těsně za sebou. A najednou zjistí, že už mě k tomu vlastně nepotřebuje.

Ve sportu je to podobné. Když je cíl pro dítě momentálně příliš velký, rozkouskovala bych ho na něco menšího. Pořád je to výzva, ale už má reálnou šanci ji zvládnout. A každý takový malý krok bych nechala dítě opravdu zaznamenat. Všimnout si ho. Ocenit ho.

Protože sebevědomí podle mě nevzniká hlavně z toho, že dítěti opakujeme „věř si“. Ono si potřebuje postupně nasbírat důkazy, že těžké věci dokáže zvládat. A čím víc takových zkušeností má, tím méně ho příště musíme přesvědčovat my.

Jaký slovníček by měl celkově rodič používat, aby nenadělal při výchově víc škody než užitku

Já bych možná rodičům žádný slovníček vůbec nedávala. Můžete se naučit deset krásných vět, které znějí dokonale podpůrně, ale pokud za nimi bude stát tlak na výkon, dítě to stejně bude cítit.

Za mě je mnohem důležitější celkový přístup.

Umět si všimnout vlastních emocí a očekávání. Vědět, kdy dítě opravdu potřebuje můj názor a kdy potřebuje jen mámu nebo tátu. Umět se ptát místo toho, abych hned hodnotila. A také nezapomínat, proč vlastně chceme, aby děti sportovaly.

Mně se líbí položit si občas otázku: Až bude mému dítěti třicet, co bych si přála, aby si ze sportu odneslo? Asi to nebude výsledek jednoho zápasu v jedenácti letech.

Ale může se díky sportu naučit, že něco nejde napoprvé a má smysl to zkusit znovu. Že chyba není konec světa. Že může být zklamané a přesto pokračovat. Že se může na něco dlouho připravovat a stejně to někdy nevyjde. A že ani výhra, ani prohra neurčuje, jakou má jako člověk hodnotu.

A ještě bych přidala jednu věc, na kterou se podle mě v celé debatě o motivaci občas zapomíná: děti by měl sport především bavit. Někdy jsme jako rodiče tak zaměstnaní tím, co všechno by si z něj dítě mělo odnést, co by mělo zlepšit a kam by se mělo posunout, že z něčeho, co původně dělalo pro radost, uděláme další místo, kde má pocit, že musí obstát.

Sport nabízí dětem neuvěřitelné množství situací, ve kterých se mohou učit věci, které využijí po zbytek života. A za mě je velká část rodičovské role v tom, abychom jim ten prostor nechali.

Všem rodičům přeji co nejvíc radosti a lehkosti na sportovní cestě jejich dětí.

Článek vznikl ve spolupráci s Gymnathlon.