Máte za sebou první závody i tréninkové jednotky na ledu olympijské přípravy, jak jste zatím spokojená?
Musím říct, že zatím docela dobrý, vždycky mám z těch prvních závodů strach, ale teď jsem se docela uklidnila. V Inzellu trávíme pravidelně hodně času, mám to tu ráda, připadám si jako doma.
V prvních testovacích závodech jste zajela skvělé časy, čekala jste to?
Mně osobně překvapil čas na trojce, že to jelo tak dobře. Pětistovka byla dobrá, až na tu první stovku, ta byla hrozná jako vždycky, ale na to že jsem jela sama, to bylo dobrý. Přála jsem si jet 41 vteřin a to se povedlo. Patnáctistovka se mi pak taky povedla, jsem na začátku sezony určitě spokojená.
Dokáže vás takové zjištění o formě nakopnout do další práce?
Ano. To mi hodně pomáhá. Doufám, že mi tahle forma vydrží celou sezonu. Minulý týden ve středu a čtvrtek se mi přitom nejezdilo zrovna ideálně, říkala jsem si, že čas čtyři nula osm na třech kilometrech by byl super, na svěťákách by to stačilo na top desítku, ale pak přišlo čtyři nula jedna. Upřímně mě to překvapilo.
Spousta sportovců říká, že čím jsou starší, tím se jim hůř hledá motivace do další přípravy, jak to máte vy?
Já radši trénuju než závodim, protože čím jsem starší, tím jsem z těch závodů nervóznější. Nevím proč, myslela jsem si, že to spíš bude naopak. Uklidnila mě ale zpěvačka Marta Jandová, se kterou jsem se potkala na vyhlášení nejlepšího sportovce Ministerstva vnitra. Říkala, že to má podobné, když jde na pódium.
Letos v létě jste i kvůli bolavému kolenu dlouho odpočívala, byla jste o to víc natěšená na led?
Nebyla. Pro mě je první vstup na led katastrofální, protože nejdřív trénujete na kolečkových bruslích a to je úplně něco jiného, kdybych měla jet hned na svěťák, tak si budu připadat, že mi to klouže a nohy mi ujíždí do stran. Je to zvláštní. Druhý třetí den na ledě už je to ale pak v pohodě.
A nyní jste na to zdravotně lépe?
Mám problém s hýžďovými svaly, někde v oblasti beder. Ale je to v pohodě, oproti minulému roku, kdy mě bolelo koleno a nemohla jsem bruslit, tak se teď cítím v pohodě. S tímhle se dá jezdit. Koleno už je každopádně v pořádku, ale bolelo mě ještě v červenci a museli jsme kvůli tomu trénink upravovat.
V Inzellu máte kolem sebe desetihlavou skupinu tréninkových parťáků, většinou výrazně mladších, jaké to mezi nimi je?
Pro mě je to už třetí skupina, se kterou trénuju. Je to pokaždý jiný, lidi mají různé povahy. Ti mladí dokážou dobít baterky a je s nima sranda.
Je z nich cítit respekt k olympijské šampionce?
Je a mívám s tím velký problém, protože ho sama nevyžaduju. Pak se stává, že oni se mezi sebou baví nějakým způsobem, pak přijdu mezi ně a začnou se chovat jinak, dělají třeba fórky a nic nesměřuje na mě. Takže nejdřív jim to vždycky musim vysvětlit, že já jsem úplně stejná jako oni a zpočátku jim to trvá než si zvyknou.
A nemá tendenci vám někdo vykat?
(smích) Ježiši, to bych nepřežila, kdyby za mnou přišli a řekli mi "dobrý den". Jako jsou tady s námi holky, kterým je 12, skoro bych jim mohla dělat mámu. Ale vykání fakt ne.
Co vy a kolo? Trenér Novák říkal, že už jste si zjišťovala, kde bude příští mistrovství světa silničních cyklistů.
To musím uvést na pravou míru. Já jsem na jednom nejmenovaném sportovním webu četla, že příští mistrovství světa bude jedno z nejnáročnějších. Ale o žádném studování tratě nemůže být řeč, to si pan Novák zase něco vymýšlí. (smích)
Ale kde bude, tedy víte…
Vím, že se to má jet někde z Kufsteinu kolem Innsbrucku, ale jinak neznám, já tam na kole nejezdím.
