Rybář, strůjce biatlonového zázraku: Receptem je tvrdá dřina

Aleš Vávra Aleš Vávra
3. 3. 2014 9:01
Šéftrenér biatlonové reprezentace o českém zázraku, jeho příčinách, ješitnosti a možném konci úspěšného angažmá.
Ondřej Rybář.
Ondřej Rybář. | Foto: CPA Eduard Erben

Jablonec nad Nisou - Dokázal to, o čem generace trenérů před ním pouze snily. Dovedl český biatlon k olympijské medaili. Nejprve k historicky první a potom k dalším čtyřem. Šéftrenér biatlonové reprezentace Ondřej Rybář zažil na zimních hrách v Soči velké zadostiučinění.

Před lety ho chtěl svaz vyměnit za legendárního Němce Wolfganga Pichlera. Na jeho služby se ale nenašly peníze a důvěru do dalšího čtyřletého cyklu dostal tehdy jednatřicetiletý mladík. Vyplatilo se. Česká republika se v posledních dvou letech zařadila i díky němu mezi biatlonové velmoci.

Dnes pětatřicetiletý Rybář, který kvůli rodině uvažuje o konci svého angažmá u národního týmu, promluvil o příčinách biatlonového zázraku v rozhovoru pro Aktuálně.cz a Hospodářské noviny.

Jak jste si užil přivítání v Jablonci nad Nisou po příletu z olympijských her v Soči?

Bylo to fantastické. A do jisté míry překvapivé, asi nejenom pro mě. Ta atmosféra byla úžasná, a pro biatlon vlastně úplně nová. Přiznám se, že bylo ohromně příjemné stát tam a vidět, jak jsou nám lidé vděční za ty výkony a jakou mají radost, že nás vidí.

Netušili jste, že vaše výkony v Soči doma v Čechách rozpoutaly takové biatlonové šílenství?

My jsme v Soči samozřejmě nevěděli, jak moc se doma fandí. Měli jsme nějaké zprávy od rodin, že propukl biatlonový boom a že spousta lidí fandí. Ale takové přivítání bylo přece jen nad očekávání. Že nás přijde pět tisíc lidí vítat na náměstí, to jsme si nedokázali ani představit.

Bylo to symbolické zakončení příběhu, protože právě Jablonec nad Nisou je epicentrem celého úspěchu. Tady sídlí klub, pod který patří všichni medailisté. Čím to je, že právě v Jablonci je taková biatlonová základna?

Je to jednoduché. V Jablonci se prostě koncentrují všichni lidé z celé republiky, kteří dělají biatlon. Je tady areál, který vznikl za přispění ministerstva vnitra, je tady vybudované zázemí, je tady většinou v zimě sníh, což je výborný předpoklad pro kvalitní přípravu. Prostě těch areálů není mnoho, a většina závodníků se tak logicky přesouvá do Jablonce.

Všichni jste z Jablonce, ale největší moderní biatlonový areál vznikl v Novém Městě na Moravě. Není to trochu absurdní? Nevadí vám to?

Vůbec ne. Tím, že se vybudoval tenhle areál, vzniklo další centrum biatlonu v České republice a může se zvětšit základna. Je to výborný krok do budoucna. Do Jablonce bychom nikdy nemohli dostat Světový pohár nebo mistrovství světa, protože tu nejde rozšířit střelnice, není zde prostor pro tak velký areál. V Jablonci máme výborné podmínky na trénink a do Nového Města není ta dostupnost zas tak hrozná, nějaké dvě a půl hodiny cesty. Tamní areál je srovnatelný s Ruhpoldingem či Anterselvou, prostě špičková aréna.

Mluví se o tom, že úspěch českého biatlonu byl vlastně plánovaný. Postavila se aréna, podařilo se získat pořadatelství světového šampionátu a pak měly přijít výsledky. A ony přišly. Kdy a kde se podle vás zrodil tenhle úspěch?

Těžko říct. Nedílnou součástí celého procesu samozřejmě byla organizace světového šampionátu. Ale z mého pohledu bylo nejzásadnějším krokem to, jak jsme po olympiádě ve Vancouveru (v roce 2010, pozn. aut.) změnili systém tréninků. Povedlo se to, potřebovali jsme i trochu štěstí, ale jsme za to strašně rádi. Byla to systematická čtyřletá práce, která nakonec přinesla ovoce. Ale kořeny úspěchu vždycky hledejme u samotných sportovců.

Hodně se v souvislosti s biatlonem mluví o jeho zbohatnutí. Nejprve peníze z domácího MS, poté příval nových sponzorů, které zaujaly rodící se úspěchy tohoto sportu. Jak moc se o vzestup zasloužily právě peníze?

Nemyslím si, že nějak zásadně. My jsme už na začátku toho čtyřletého cyklu museli vyjít s málem. Nejsme odvětví, které by bylo nějak rozmazlené. Tréninkové podmínky se nijak zvlášť nezměnily. Ano, mohli jsme si postupem času dovolit o nějakou tu letenku navíc, ale rozhodně se nějak nerozcapujeme, nezneužíváme toho. Náš systém bychom zkrátka praktikovali úplně stejně bez těch financí, na které jsme dosáhli.

Na pozici hlavního kouče reprezentace jste nastoupil před olympiádou ve Vancouveru. A na hrách to potom žádná sláva nebyla. Jaké jste měl tehdy myšlenky, co se vám honilo hlavou?

Bylo mi jasné, že musíme něco změnit. A tehdy začal ten koncepční cyklus. Byl právě reakcí na Vancouver. Bylo třeba dobře zanalyzovat věci, které potřebovaly zlepšit. Potom se nám povedlo sladit určité detaily, změnit styl tréninku. Nebylo to jednoduché, svaz chtěl výsledky. A ty nakonec přišly. Michal Šlesingr byl dvakrát v nejlepší desítce hodnocení Světového poháru, dobré výkony začala podávat i Veronika Vítková. No a potom přišel čas Gabriely Soukalové.

Mluvíte o věcech, které byly potřeba zlepšit. Co máte konkrétně na mysli? Je to o vašich specifických tréninkových metodách, o kterých často slýcháme? Co si pod tím máme představit?

To jsou záležitosti přímo z kuchyně, ty se neprozrazují. Ale nejsem si vědom, že bych byl nějak zvlášť specifický trenér. Jen dělám tu práci naplno a jediné slovo, které vystihne vše, je dřina. Opravdu tvrdá dřina. To je základ všeho.

Ještě se vraťme k období po Vancouveru. Svaz tehdy zvažoval angažování legendárního německého trenéra Pichlera. Nakonec to nevyšlo kvůli jeho vysokým finančním nárokům. Dotklo se vás to nějak, nebo naopak motivovalo?

Přiznám se, že mi to přišlo trochu smutné. Upnout se na pomoc cizince, to vlastně znamenalo říct, že nejsme schopni poradit si z vlastních řad. Trochu mě to urazilo. Ale neměl jsem s tím problém, kdyby přišel, dělal bych cokoli jiného. Nejsem ješitný. Nemám problém pracovat třeba s malými dětmi. Jakoukoli práci ale chci dělat dobře a naplno.

Jaroslav Soukup, Ondřej Moravec, Michal Šlesingr. To jsou v podstatě vaši vrstevníci. Jak se u nich dá uplatňovat autorita? Jak to funguje v takovém týmu?

Prostě si sebe navzájem vážíme. Jsou to velké osobnosti. Beru je jako kamarády, ale dokážeme oddělit soukromý a pracovní život. Když přicházíme do práce, náš vztah se uzpůsobí. Povedlo se nám celý tým sladit a funguje to výborně.

Zastavme se u Gabriely Soukalové. Jak si vysvětlujete její raketový nástup mezi elitu?

Lidé, kteří biatlon nesledují tak podrobně, nebo ho nesledovali před pár lety, mají pocit, že ona zničehonic vyletěla. Tak to ale nebylo. U ní byla vždycky ohromná míra talentu. Před čtyřmi lety vyhrála celkové pořadí IBU Cupu (druhý nejprestižnější seriál po Světovém poháru, pozn. aut.). To nedokáže jen tak někdo. Potom měla zdravotní problémy, které ovlivnily její výkonnost, ovšem jen na krátkou dobu. Loni potvrdila svůj potenciál. Vždy měla velké předpoklady.

A před letošní sezonou přešla z ženského týmu do mužského, přímo pod vás.

Nebyl to pro ni jednoduchý krok, lidé z jejího okolí ji od toho zrazovali. Ale ona si šla za svým a vyplatilo se.

Bezprostředně po olympiádě jste uvedl, že končí jeden cyklus a že byste rád trávil více času s rodinou. Zvažujete tedy konec u biatlonové reprezentace?

Zvažuji, jak to skloubit. Cítím, že přišel čas, kdy se chci více věnovat rodině. Nechci předbíhat, sezona končí až za měsíc, mám ještě hodně času na rozhodování.

Jste historicky nejúspěšnější trenér českého biatlonu. Vzbuzuje to ve vás hrdost?

Určitě bych neřekl, že jsem na sebe hrdý, to by znělo hloupě. Ale je to pro mě milé překvapení. Hlavně reakce mých svěřenců, že to brali tak, jak to brali. Že ocenili tu naši vzájemnou spolupráci. To mi udělalo ohromnou radost.

 

Právě se děje

Další zprávy