Jak se žije elitnímu horolezci za časů covidu? Co vlastně děláte, když nemůžete lézt?
Já mám to štěstí, že co jsem letos chtěl, to jsem stihl na začátku roku. Absolvoval jsem akci v Africe: Rwanda, Kongo, Uganda a Tanzanie. Mimo jiné jsme vystoupili na rovníku na třetí nejvyšší horu Afriky Margharitu (5109 metrů) a následně nejvyšší horu kontinentu - Kilimandžáro (5895 metrů). Na přelomu února a března jsem byl v horách Kanady, odkud jsem se přesunul do Hondurasu na týdenní relax k moři.
A co vaše další horolezecké projekty, nejsou teď v ohrožení?
Další plány mám až na přelom roku, kdy to už snad půjde. Chtěl jsem jet na Nový Zéland, ale také teď řeším projekt dobývání nejizolovanějších hor světa. Zjistil jsem, že sedm z nich už jsem vylezl a ty další jsou docela zajímavé, třeba nejvyšší hora Grónska, právě Zélandu nebo Francouzské Polynésie. Už to samozřejmě kolikrát není horolezectví a já to za něj nevydávám, ale je to dobrodružství.
Přesto, podobné projekty stojí peníze. Neodchází vám teď, kdy je řada firem nucena šetřit, sponzoři a partneři?
U mě jsou ty sponzorské peníze spíš o barteru. To znamená, že dostanu od outdoorové firmy např. oblečení, výbavu. Od další karimatky, spacáky, stany, obuv. Od výrobce kol zase kolo na přípravu a od dalšího energetické doplňky na sport. Finančně je to spíš o desítkách tisíc. Opravdu velkého sponzora jsem měl, jen když jsem finišoval Korunu Himálaje, kde mi ČP Invest poslal skoro milion.
Jak to bude letos, ještě uvidím, vlastně jsem neměl odvahu zvednout telefon a začít to řešit. Protože ti partneři, které jsem měl, jsou na tom podobně jako já. Spolupracoval jsem třeba se dvěma cestovními kancelářemi, ale ty jsou teď úplně v háji. V nejhorším pojedu na vlastní pěst.
Co vy osobně, jak vás pandemie ekonomicky ovlivnila?
Popravdě řečeno aktuálně žiju z úspor, které jsem si schovával na důchod. Mně ta situace (kolem pandemie) zařízne obživu minimálně na půl roku, spíš osm měsíců. Kdybych neměl našetřeno, tak se mě tahle krize dotkne hodně natvrdo i existenčně.
Jaké příjmy vlastně běžně jako horolezec máte?
Základ mých příjmů je prodej kalendářů a horolezeckých knih a přednášky pro veřejnost i pro firmy. U knih a kalendářů je největší sezona před Vánoci, kdy jich prodáme v součtu několik set. V ostatních měsících, když teď navíc nejezdím na expedice a neprobíhají reportáže, tak prodám opravdu jen jednotky knih měsíčně. Kalendáře vyrábím své vlastní z fotografií, které jsem sám nafotil na cestách po světě. Nástěnný je vždy z "hlavní expedice", na příští rok to bude Afrika. Když to shrnu, tak za ty dva měsíce e-shop vydělal třeba dvacet tisíc.
A přednášet teď také nemůžete…
To také padlo, i když už jsem měl domluvených spoustu akcí. Jak pro veřejnost, tak motivačních přednášek pro firmy. Kdybych neměl našetřeno na důchod, tak doma žeru kytky.
Když už zmiňujete důchod, vám bylo před pár dny 56 let. Tušíte, na jakou penzi má vlastně profesionální horolezec nárok?
Já s důchodem vlastně moc nepočítám. Jsem podnikatel, OSVČ, takže bych měl za těch deset let dostat devět, nebo možná taky patnáct tisíc, teď nevím, ale počítal jsem v důchodu spíše s těmi penězi, které ušetřím. A ty teď čerpám.
Mimochodem zrovna nyní jsem měl návštěvu, svého dlouholetého sponzora a kamaráda. Je v důchodu. Čtvrt století zaměstnával desítky lidí, živil rodiny a dával práci, riskoval v dobách krize, půjčoval si na výplaty. A dnes je mu sedmdesát a má důchod od státu 15 000!
Co státní podpora OSVČ během pandemie, využíváte ji?
Samozřejmě jsme o ni já i přítelkyně, která je lektorka angličtiny, požádali. I když jsem na začátku dělal "hrdinu". Naštěstí okolo toho nebyla velká administrativa. Ale těch 25 tisíc okamžitě spolkla kvartální DPH, takže tady jsem v minusu.
Jak dlouho byste v tomhle stavu vydrželi? Nenutí vás už tahle situace hledat si běžné zaměstnání?
Kdyby bylo nejhůř, tak já jsem společníkem ve stavební firmě, která se specializuje na sanaci železobetonových konstrukcí. Opravovali jsme kdysi třeba chladicí věže v jaderné elektrárně Dukovany. A vlastně díky tomu jsem si mohl dovolit před pětadvaceti lety expedici na Mount Everest, kde začala má pouť za Korunou Himálaje. Tehdy jsme zaměstnávali až 150 lidí.
Ale teď už v ní dvacet let nepůsobím, nemám z ní ani příjmy, a ani mě ti společníci, mimochodem také horolezci, nepotřebovali. Tam bych se asi mohl teoreticky vrátit, ale doufám, že na to nedojde. Ale na druhou stranu, už od té doby, co jsem vychodil průmyslovku, jsem se dokázal uživit sám. A když jsem to zvládl ve dvaceti, tak by bylo divný, pokud bych se neuživil teď.
