Cenné zkušenosti chce výběr do 21 let přetavit v úspěch na mistrovství Evropy II. divize, jež se na konci července uskuteční ve Vídni.
S juniorským výběrem máte za sebou tři přípravné zápasy proti Francii. Co vám ukázaly?
Je důležité říci, že první z nich byl duel naší seniorské reprezentace proti jejich jednadvacítce. To jsme hrály i se zkušenými hráčkami, byl to dobrý začátek. Výsledkově se úplně nepovedl, ale hra byla kvalitní. Další dva zápasy už byly soubojem juniorských týmů. První z nich se nám povedl lépe, byly jsme odpočinutější. Ten druhý byl náročnější, už jsme skoro neměly nikoho na střídání, většina z nás odehrála celý zápas. Bylo to v plánu, zapracovat na fyzičce. Bylo to náročné, fyzicky i mentálně, takový křest ohněm. I když jsme prohrály, myslím, že jsme to zvládly dobře. Určitě nám to přineslo další zkušenosti.
Jaké konkrétně?
Poprvé jsme hrály kompletně jako jednadvacítka. Vyzkoušely jsme si systém, který po nás trenér chce, zásady, které máme dodržovat. A zkusily jsme si i to, jak ze sebe vyždímat úplné maximum. Po zápase jsme všechny ležely na zemi, byly vyřízené. Stálo to za to.
V juniorském týmu jste kapitánkou, lídryní. Jakou roli máte v dospělém národním týmu, je to velký rozdíl?
U nás je to specifické tím, že spousta hráček je zároveň v jednadvacítce i v ženách, hodně se to prolíná. Samozřejmě pořád získáváme nové zkušenosti. I tím, že hrajeme proti starším soupeřkám, které jsou organizovanější, zkušenější. Nemůžu říct, že bych se v jednadvacítce cítila jako nějaká lídryně, je super, že všichni vystupujeme jako jeden tým. Na hřišti mezi sebou hodně komunikujeme, říkáme si, co máme dělat. Neberu se úplně za toho, kdo je tam nejstarší, nejzkušenější. I mladší holky jsou na tom v tomto směru stejně jako já.
Jak funguje spolupráce s irským trenérem české reprezentace Garethem Grundiem?
Přináší nám to hrozně moc. Občas se setkáváme s věcmi, které by nás vůbec nenapadly. Každý malý detail dokáže výborně rozebrat, ví, jak nám poradit a kam nás nasměrovat. Je hrozně ochotný, vidíme, jak tvrdě pracuje. Věřím, že před sebou máme super budoucnost. Snaží se nás dotlačit k tomu, abychom ze sebe vytlačily vždy maximum - což je těžké, ale všechny hráčky vidíme, co nám to přináší. Já jsem z toho úplně nadšená.
Jak jste se vlastně dostala k pozemnímu hokeji?
Začala jsem asi v pěti, šesti letech. Přestěhovali jsme se do Rakovníka, kde je pozemní hokej hodně populární sport na to, jak je to malé město. Rodiče nás se ségrou chtěli někam dát, pozemák se jim hodně zalíbil - kvůli celé komunitě i tomu, jak se tam pracuje s dětmi. Byly tam vlastně rovnou dva dětské týmy. Začaly jsme hrát, pak se přidali i sousedi, takže u nás na vsi máme takové hokejové zázemí.
Byl to pro vás vždycky sport číslo jedna?
Ano, pro mě to tak vždycky bylo. Další sporty jsem k tomu už dělala vyloženě jen pro zábavu, jako doplněk.
Pozemní hokej přitom není v Česku úplně tradiční sport, čím vás zaujal?
Já nevím… Já k němu přišla jako slepá k houslím. Od začátku mě bavil, i když jsem byla hrozné jelito. Chytlo mě to, je okolo něj super parta, je to týmový sport, strašně moc mě to naučilo. Člověk už pak jde nějak setrvačností, procházela jsem dál staršími kategoriemi, až teď do žen.
Jaké jsou vaše cíle? Je snem nějaké zahraniční angažmá?
Dobrá otázka. Nic konkrétního zatím nemám. Hodně jsem uvažovala o tom, že bych vycestovala někam do zahraničí za studiem a tam si našla i tým pozemního hokeje. Ale spíš je to pořád ve fázi plánování a teorie. Zatím nedokážu říci.
Věříte, že můžete s národním týmem dosáhnout na větší úspěch? Je jedním ze snů start na olympijských hrách?
Kdybych měla říci náš největší společný cíl a sen, tak je to určitě účast na olympiádě. Ale v rámci aktuálních cílů bych si chtěla zahrát na "áčkové" Evropě, prostě nastoupit proti těm nejlepším hráčkám. Zkusit si, jaké to je.
Olympijské hry jsou i součástí projektu, který podporuje ženské kolektivní sporty. Je to pro vás významná pomoc a jak jí využíváte?
Je to všechno teprve na začátku, setkáváme se s novými výzvami ze všech stran. Ale dostává se nám opravdu větší podpory. Máme možnost lepší fyzické přípravy, kvalitnějších tréninků, máme více přípravných utkání. K tomu regenerace, všechno tohle se vlastně teprve učíme. Zároveň je to mnohem větší zodpovědnost pro nás. Je to náročné, ale určitě to stojí za to.
