Povinné vybavení šance na přežití příliš nezvyšuje, říká běžkyně po tragédii v Číně

Sport Sport
24. 5. 2021 16:41
Náhlá změna počasí při víkendovém stokilometrovém ultramaratonu na severozápadě Číny si vyžádala 21 obětí. Běžce ve vysoké nadmořské výšce přepadlo krupobití, mrznoucí déšť a vichřice. Podobného závodu v Číně se před čtyřmi lety zúčastnila i Barbora Paseková. Jak takové ultramaratony probíhají a dá se podobnému neštěstí předejít? Česká extrémní sportovkyně odpovídá v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Foto: archiv Barbory Pasekové

Vy jste se před několika lety ultramaratonu na 100 kilometrů přímo v Číně zúčastnila. Můžete popsat, jak takový závod vypadá?

Ultramaratony v Číně jsou po sportovní stránce totožné s těmi evropskými, liší se spíš tím "humbukem okolo". Co se týče trasy, závod, kterého jsem se před čtyřmi lety zúčastnila, byl extrémní zejména v tom, že některé úseky byly hodně technické, a navíc v nadmořské výšce přes 4000 metrů nad mořem. V těchto úsecích se dalo sotva jít, natož běžet. Mezi náročnými horskými úseky zase následovaly dlouhé úseky po asfaltu, což pro terénní běžce taky není žádný med.

Jaké vybavení člověk na takový závod potřebuje? 

Možná to někoho překvapí, ale vybavení se během závodu nenosí téměř žádné. Ultramaratony se podobně jako všechna sportovní odvětví snaží neustále posouvat a profesionalizovat. Vše se zrychluje, řeší se každý gram. Proto se i takto extrémní vzdálenosti běhají vlastně jen v trenkách a tričku. V nějakém minibatůžku či ledvince si pak závodníci nosí trochu vody, gely a povinnou výbavu, ve které zpravidla bývá mobilní telefon, NRC fólie a nepromokavá bunda. Čili pokud se počasí extrémně a náhle zhorší, povinné vybavení vám bezpečnost nezaručí. Dá vám jen naději v podobě delšího času na vaši lokalizaci.

Barbora Paseková

Barbora Paseková je česká vytrvalostní sportovkyně, vicemistryně Evropy v adventure race (závody kombinující běh, cyklistiku, kanoistiku a další outdoorové disciplíny), několikanásobná mistryně republiky v přírodním víceboji, vítězka několika českých horských maratonů (Beskydská sedmička, EPO Trailmaniacs, Horská výzva, Hostýnská osma a další), několikanásobná účastnice mistrovství světa v adventure race. 

Jak dlouho závod vlastně trvá?

Čas samozřejmě záleží na profilu trati. Čas stokilometrového závodu se může výrazně lišit podle toho, jak náročný je terén, jaké je počasí nebo jaké má trasa převýšení. Závod, kterého jsem se zúčastnila, vyhrála čínská závodnice za 11 hodin. Já jsem na ni na třetím místě ztratila 1,5 hodiny. Některé běžkyně ale na trati strávily i přes 20 hodin.

Říkáte, že část výbavy je povinná. Jak jsou organizátoři důslední v kontrole zmíněného vybavení?

Závodů jsem zažila hodně, ale většinou to nikdo moc neřešil. Nikdo nikdy nekontroloval, jak je bunda, kterou mu ukazuji, kvalitní, jaký má vodní sloupec a tak podobně. Závodníci proto opět zvolí nejlehčí možnou, aby nenesli ani gram navíc. Kontroly bývají namátkové a rychlé. Dodržování pravidel je spíš o osobní zodpovědnosti.

Myslíte, s ohledem na nedávnou tragédii, že je takové vybavení dostatečné? Neměla by se zmiňovaná povinná výbava nějak rozšířit?

Myslím, že při extrémních sportech to riziko eliminovat nejde. Když lezete na Mount Everest, taky by se vám hodilo lano navíc, karabiny, šrouby, atd. Jdou tady proti sobě dvě veličiny - bezpečnost a posouvání sportovních limitů. Myslím, že důležitější než rozšíření povinné výbavy je prevence samotná. Pokud má organizátor obavu a není si jistý, zda je schopen zajistit bezpečný průběh závodu, měl by najít odvahu neriskovat a závod zrušit.

Cítila jste někdy obavu, že u sebe pro případ změny počasí či zranění nemáte dostatečné vybavení?

Člověk si tohle nesmí moc připouštět. Kdybych běžela s tím, že pokud si vymknu kotník, hrozí mi velké nebezpečí, pravděpodobně bych si ho vymkla. V tomhle ohledu jsem vždy věřila organizátorům, že umí správně vyhodnotit rizika.

Co se děje v případě, že nějaká taková komplikace nastane? Za jak dlouho jsou organizátoři schopni závodníkům pomoci?

To zase závisí na strašně faktorech a nelze odpovědět konkrétně. Co je ale potřeba si uvědomit, je, že podmínky v horách se mohou změnit extrémně rychle. A pokud přijde krupobití, mlha a silný vítr, ani ten nejpřipravenější organizátor se stovkami lidí a helikoptérami nemůže stoprocentně eliminovat všechna rizika a zajistit všem stoprocentní bezpečí.

Máte mnoho zkušeností z celého světa. Dá se nějak srovnat, jak takové závody vypadají v Číně a jak třeba v Česku? 

V určitém směru je to jiný svět. V Česku jsou podobné závody téměř rodinného charakteru. Stačí popojet pár hodin do Alp a v nich jsou horské ultramaratony stále větší a populárnější no a pak je tu Čína. Tam člověk zažívá takový až absurdní kontrast. Lidé tam nadšeně fandí, ale myslím si, že příliš netuší čemu.

Foto: archiv Barbory Pasekové

Outdoorové sporty tam nemají takovou tradici. Organizátoři připraví monstrózní zahájení s tanci a nejrůznějšími vystoupeními, postaví tribuny a na ně naženou děti. Ty sice nechápou, jak a proč se tam ti závodníci vzali, ale radost z toho, že ukázkově předvedly nástup a mávání vlaječkami, které tak dlouho ve škole trénovaly, tohle nevědomí bezpečně přebije. Celé se to tváří jako obří událost, ale je to z velké části jen iluze.

Proč tedy takové závody v Číně pořádají?

To je dobrá otázka, odpověď se můžu jen domnívat. Sama jsem ty závody vnímala jako takovou velkou prezentaci daného sportovního odvětví místním. Zkrátka ukázat, jak ty sporty vlastně vypadají v profesionálním podání. Proč? Třeba si tamní politická a byznysová reprezentace slibuje, že tím rozhýbe trh s vybavením, které je k tomu potřeba.

Foto: archiv Barbory Pasekové
 

Právě se děje

Další zprávy