25. července přilétáme z Prahy do Islamábádu, hlavního města Pákistánu. Do Země mužů, jak tomuto místu s jistou nadsázkou říkáme. Ženu, zde totiž potkáte jen minimálně a když, tak hlavně na polích. Zahalenou…

Z Islamábadu vyrážíme malým autobusem s veškerým našim vybavením, cestou necestou přes sedlo Barbusar Pass, ležící ve výšce 4200 m. n. m. Zde dostáváme policejní ochranu, muže se samopalem a pokračujeme dolů do Chilasu. Projíždíme uzemím, ve kterém jsou časté nepokoje, proto ta bezpečnostní opatření. Vůbec všude v Pákistánu jsou zbraně viditelné na každém kroku,klidně i hotel hlídá ochranka vybavena kulovnicemi…

V Chilasu přespíme a následující den už terénním autem pokračujeme cestami podobajícími se spíše komunikacím pro zásobování někde v lomech.. Ty se táhnou převážně přes hluboká údolí, kde jsou na jejich dnech zařezané divoké kalné řeky. Tyto nebezpečné a nekonečně dlouhé okamžiky při kterých už nejedno auto skončilo na dně místních kaňonů jsou nepříjemné a člověk si přeje ať jsou rychle pryč. A jen doufá, že doslova nasypané štěrkové cesty vydrží i náš průjezd…

Konečně dorážíme do vesnice Tarasing, bez mobilního signálu a elektřiny, která je zde dostupná pouze od devatenácti do třiadvaceti hodin.

Zde přespíme, ráno najmeme nosiče a muly, kteří nám pomůžou s veškerým vybavením a pokračujeme překrásnou krajinou plnou říček a zakrslých cedrů do základního tábora. Cesta utíká poměrně rychle, výška okolo 3000 m je znát, člověk se docela zadýchává. Občas vykoukne naše hora, Nanga Parbat a její obrovská jižní stěna. Máme štěstí, vysoká oblačnost ji z části zahaluje. Proto ji zatím nevidíme v plné své velikosti a kráse. A to je nejspíš dobře, protože i tak to pro podráždění našich nervových zakončení zatím stačí.

Jsme v "bejzu" (v základním táboře)! Máme postavené stany, kuchyň, jídelnu a nejdůležitější z nejdůležitějších - "záchody". Všude kolem běhají divocí koně a všudypřítomní svišti hájí svá teritoria.

Je tady krásně! Snad jen tento základní tábor nestojí jako většina ostatních na ledovci, v místě bez života… Na jednu stranu je to veliká výhoda, na druhou však jistota, že lezení v Rupálské stěně bude velmi dlouhé a tím pádem i náročné. 4600m obrovský gigant je právem označován za nejvyšší stěnu světa!