Osudové dny na Annapurně. Partnerka nechala Čecha nahoře, prý neměl šanci

České horolezectví si připomíná smutné výročí. Před sedmnácti lety vyhasl na obávané Annapurně život Martina Minaříka, možná až příliš odvážného muže, který během předchozích deseti let dokázal zdolat v Himálaji sedm osmitisícových vrcholů. Zvládl i osmý, dolů už se ale nevrátil. Jeho tělo se nikdy nenašlo.

Minařík měl vždy posunutý práh rizika. Podle dřívějších výpovědí jiných horolezců se pohyboval často za hranou přípustného nebezpečí, za kterou už by se vyčerpaný člověk neměl pouštět.

Vyznával čistý alpský styl, lezl pravidelně sám nebo v malém týmu, výhradně bez kyslíku, cizích fixních lan a výškových nosičů. „Nastavuji si své vlastní mantinely,“ prohlásil necelý rok před osudovým výstupem.

Jeho někdejší lezecký partner a držitel Koruny Himálaje Radek Jaroš později uvedl, že Minařík ve velehorách hřešil na svůj talent.

„Byl strašnej příroďák a tvrďas, ale až moc na tyhle věci spoléhal a netrénoval, jak by měl. Člověk se přece musí snažit nejít maléru naproti, naopak nebezpečí pokud možno co nejvíc eliminovat. I proto jsem se kvůli názorovým neshodám na způsob lezení s Martinem rozešel a na expedice jsme spolu přestali jezdit,“ citovaly Jaroše Lidové noviny.

V roce 2009 se Minařík na jednu z nejzrádnějších hor, obávanou Annapurnu, vydal i s handicapem, který mu způsobil dramatický výstup na Lhotse v roce 2006, při němž tragicky zahynul Pavel Kalný.

Minaříkovi po návratu do Česka lékaři doporučovali amputaci několika prstů na noze, on ale odmítl a v olomoucké nemocnici mu na ně dali jemnější tkáň z břicha. Sám pak přiznal, že jeho noha není plně funkční a prsty jsou mnohem náchylnější k omrzlinám.

Na Annapurnu se v dubnu 2009 vydal společně s Francouzkou Elisabeth Revolovou. Dokázali vystoupat na východní vrchol, extrémně náročný sestup ale zahájili příliš pozdě.

20. dubna v 17:41 poslal Minařík poslední zprávu. Zněla takto: „Pomalu se posunujeme dolů, sílu prošlapávat stopu má jen Eli. Strmé srázy odjišťujeme, tak jsme slezli celý Rock Noir. Jde to velmi pomalu.“

Podle jiných zdrojů ještě dodal: „Annapurna je pořádná pevnost, jakoby hora z jiného světa.“

Někde pod Rock Noir - Černou skálou ve výšce 7100 metrů Francouzka na českého horolezce marně čekala. Přestože na tom sama byla velmi zle, ještě se zkusila pro Minaříka kousek vrátit, nikde ho ale neviděla.

Revolová později vypověděla, že už neměli žádné jídlo a jedenáct dní se pohybovali v extrémní výšce. Jednačtyřicetiletý Minařík se prý každou chvíli zastavoval, začala ho ničit výšková nemoc.

„Otékal a nakonec dokonce oslepl. Nemohl už vůbec jít, přestal komunikovat, neměl prostě žádnou šanci,“ líčila.

„Martin byl velmi vyčerpaný a nebyl schopný samostatného pohybu. Spolulezkyně mu nemohla pomoci. Elizabeth sama prošlapávala stopu, ale Martin s omrzlými prsty na nohou nebyl schopen dalšího sestupu,“ uvedl tehdy web horyinfo.cz.

I život Francouzky už v tu chvíli visel na vlásku. Déle se zdržovat hledáním a následnou pomocí by se pravděpodobně rovnalo sebevraždě.

Do vesnice Manang nakonec dokázala tehdy devětadvacetiletá horolezkyně sestoupit na hranici absolutního vyčerpání a vrtulník ji okamžitě přepravil do nemocnice. Přežila.

Byla i součástí rozsáhlé záchranné akce. Celou oblast celé dny prohledával vrtulník, ovšem bez jakéhokoli úspěchu. Revolová nebyla schopná přesně určit místo, kudy s Minaříkem sestupovali a kde ho musela opustit.

Mimochodem, v podobné situaci se ocitla znovu v lednu 2018 na Nanga Parbat. Smrti i tam unikla, život jí zachránili čtyři horolezci z Polska, kteří se pro ni vydali. Našli ji ve výšce 6800 metrů s omrzlinami na rukách i nohách a podařilo se jim horolezkyni snést dolů.

Zhruba o čtyři sta metrů výše se předtím rozloučila s vyčerpaným horolezeckým partnerem Tomaszem Mackiewiczem. „Nechala jsem Toma nahoře a teď s tím budu muset žít,“ uvedla Revolová.

Jeho tělo nalezla v červenci téhož roku při sestupu úspěšná výprava šesti českých horolezců včetně exprimátora Prahy Pavla Béma. Francouzka jim dala přesné instrukce a oni splnili slib.