Norsko ve sportu kraluje, Česko se propadá. Nové srovnání odhaluje šokující rozdíly

Všechno začíná u dětí. Zatímco na severu Evropy se 9 z 10 školáků ve věku od 6 do 12 let účastní pravidelně jedné nebo více sportovních aktivit, v tuzemsku se organizovaně hýbe pouze pětina mládeže od 5 let až k teenagerům.

V Norsku přišla elita společnosti už v roce 1987 na to, že sport je klíčovým nástrojem nejen k reprezentaci země, ale především ke zdravému vývoji obyvatel. A musí se na tom pracovat už odmalička. Přesně podle moudra - co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

Výsledkem byl vládní dokument Práva dětí ve sportu. Nejde o tlustou bichli, ve které se obyčejný smrtelník ztratí sotva přelétne úvodní odstavec. Jedná se o osmistránkovou listinu se stručným a jasným vymezením sportovní výchovy v Norsku.

Jen pro představu pár práv, která jsou tímto závazným výnosem drobotině garantována.

"Děti mají právo: naučit se mnoho různých dovedností a získat příležitosti k rozmanitosti. Vyjádřit své názory a být vyslyšeny. Zvolit si, který sport nebo kolik sportů by chtěly provozovat. Samy se rozhodnout, kolik by chtěly trénovat."

Všechny státní instituce takto vymezené mantinely odkleply. Stejně tak učinilo čtyřiapadesát norských sportovních svazů. Aktualizaci provedly v roce 2007 Norský olympijský a paralympijský výbor společně s Konfederací sportů.

Stěžejní motto se však nemění.

Chceš k rivalovi? Klidně

Důraz se klade na to, aby děti samy našly lásku k pohybu a ta jim vydržela po celý život. Společenskou normou je provozování více sportů v místních klubech. Caparti zkoušejí různé druhy sportů, bez ohledu na to, jestli jsou v nich dobří či nikoli.

Hodláš přestoupit do jiného klubu uprostřed sezony, protože ti současný oddíl přestal vyhovovat? Tak prosím. A bez náhrady. Žádné tabulkové odstupné za přesuny žáků se, na rozdíl od Česka, neplatí. Nikdo na to ani nepomyslí. Chceš přejít do tábora rivala, tak klidně běž a v neděli už hraj za něj.

To není pohádka, ale mnohaletá realita.

Celý norský sportovní systém je založen na budování veřejného zdraví a komplexního fyzického i duševního rozvoje dětí. To se propisuje do řady konkrétních opatření.

Například v Právu dětí je zakotveno, že nesmějí být pořádány národní šampionáty před 13. rokem věku a regionální šampionáty před 11. rokem. V tomto období je zakázáno také zveřejňování výsledků zápasů nebo žebříčků. Soutěživost ano, ovšem ne na úkor klíčové norské vize - radosti ze sportu pro všechny.

"Věříme, že motivace dětí ke sportu je mnohem důležitější než motivace rodičů nebo trenérů. Jsme malá země a nemůžeme si dovolit je ztratit, protože sport není zábava," vysvětlují politické špičky tyto kroky.

Poruší-li federace nebo klub pravidla, riskuje ztrátu přístupu k vládním dotacím, které pocházejí z výnosů sportovních sázek a jiných hazardních her a slouží k výstavbě zařízení a financování programů.

Stejný přístup se razí i v norských školách. Známky se v nich rozdávají a vydávají až od 13 let.

Proč?

Odpověď odpovědných lze shrnout takto: "V osmi, v deseti nebo ve dvanácti nelze říci, kdo bude talentovaný ve škole nebo ve sportu. Trvá to dalších 10 let. Prioritou je, aby se děti naučily reflektovat své tělo a mysl."

Na ranou specializaci v Norsku opravdu nenarazíte. Přitom o talenty země nepřichází. Jedním z důkazů je Karsten Warholm, excelentní běžec na 400 metrů překážek.

"Moji rodiče mě nikdy netlačili, ale to ve mně vytvořilo něco, co mě pohánělo, měl jsem vlastní motivaci, vlastní jiskru," zdůraznil už během olympiády v Tokiu. "Líbí se mi norský sportovní model. Myslím, že se z něj může mnoho lidí poučit. Nikdy jsem necítil žádný tlak."

Erling Haaland, aktuálně nejlepší fotbalový útočník na zeměkouli, by to mohl podepsat. Ani na něj nikdo nespěchal. Než se stal hráčem par excellence, prošel si atletikou, házenou a dalšími sporty.

Miliardy z loterie

O podmínky ke sportování se nemusel strachovat. Na podporu mládežnického sportu dohlíží Odbor sportovní politiky (DSP) Ministerstva kultury, pod jehož kuratelou jsou Norský olympijský a paralympijský výbor a Konfederace sportu (NIF).

DSP řídí financování a spravuje 64 % výnosů z norské národní loterie a sportovních sázek. Tyhle peníze vrací do sportovního systému. Činí to přibližně 400 milionů dolarů ročně (něco málo přes 8 miliard korun).

Kromě rozdělování peněz vládní agentury také dbají na to, aby sportovní federace nesly odpovědnost za vytváření spravedlivého, bezpečného a inkluzivního prostředí. Dále stanovují pokyny pro protikorupční opatření i rovnováhu pohlaví.

Kdo se tomu nepřizpůsobí, má smůlu, štědrá ruka státu se pro něj nekompromisně zavře.

Aby nedošlo k mýlce: do českého sportu plují zhruba stejné sumy od státu. Podle Českého statistického úřadu mířilo v roce 2023 ze státního rozpočtu na sport 8,7 miliardy korun. Oproti roku 2022 vzrostla suma téměř o 7 %. Přibližně třetina připadá na výdaje spojené se sportovní reprezentací, zbývající dvě třetiny jdou na všeobecnou sportovní činnost.

V roce 2016 putovalo z rozpočtu na všeobecnou sportovní činnost 2,4 miliardy korun.

Za propastným příkopem mezi počty sportující omladiny v Norsku a v Česku, respektive mezi mezinárodními výsledky reprezentační garnitury obou zemí tedy nestojí finance, ale odlišné myšlení.

Proto se v tuzemsku věnuje organizovaně sportu pouze 21 % dětí, zatímco v Norsku de facto každé dítě.