reklama
 
 

Nevěřte nikomu, zlikvidují vás, slyšel Brit před Pardubickou

10. 10. 2013 11:45
Před 40 lety nečekaně vyhrál britský amatér ve Velké pardubické. Jeho pobyt v Pardubicích za tuhé normalizace však připomínal zápletku z detektivek Dicka Francise, nechyběly výhrůžky ani strach.

Pardubice  - Přesně před čtyřiceti lety připravily britské noviny svým čtenářům menší šok. Přinesly neuvěřitelnou zprávu, že Velkou pardubickou – nebezpečnou podívanou za železnou oponou, o níž do té doby věděla jen hrstka zasvěcených – vyhrál amatérský jezdec Christopher Collins na hnědákovi Stephen’s Society.

Třiatřicetiletého absolventa Etonu čekalo doma po triumfu nad Sověty a Čechoslováky nadšené přijetí. "Podle mého názoru byl tohle nejlepší individuální výkon, jaký kdo v roce 1973 v jakémkoli sportu předvedl," nešetřil chválou list The Times.

Velká pardubická získala v Británii díky Collinsovi množství fanoušků, zároveň se otevřela cesta pro další odvážlivce ze Západu. Collins totiž kvůli devizovým omezením nemohl vyvézt domů svou výhru 100 000 Kčs, a tak ji nechal v Československu jako fond, ze kterého se v 80. letech hradily náklady na pobyt a účast dalším britským startujícím.

"Pro většinu z nás bylo Collinsovo vítězství první zprávou, kterou jsme o Velké pardubické slyšeli. Od konce 50. let se sice občas objevilo pár záběrů ve filmových týdenících, první informace ale přinesl až Collins," vzpomíná dostihový historik John Pinfold, který výlet britského jezdce do normalizovaného Československa podrobně popsal ve své objevné knize "Velká pardubická a Velká národní, příběh dvou dostihů".

Začal to britský velvyslanec

Chris Collins byl začátkem 70. let nejen úspěšným byznysmenem, ale i odvážným amatérským jezdcem, který ve svém volném čase objížděl prestižní překážkové dostihy doma i v zahraničí. Jeho aktivní kariéra se pomalu chýlila ke konci a všestranný jezdec hledal poslední velkou výzvu.

Našel ji v časopisu Country Life, kde si v březnu 1973 přečetl článek britského velvyslance v Československu Ronalda Scrivenera o těžkém dostihu za železnou oponou, který svou obtížností připomíná slavnou Velkou národní, jede se však na velmi proměnlivé a specifické přírodní trati. Collins kontaktoval ambasádu v Praze a za pár měsíců podnikl průzkumnou cestu do Pardubic. To, co tam viděl, ho vyděsilo i nadchlo zároveň.

Historikovi Pinfoldovi později přiznal, že masivní val Taxisova příkopu při prvním pohledu nepovažoval za překážku, ale jen za "jakousi obří hranici mezi různými částmi závodiště". Jako další zrádná místa identifikoval vodní příkopy, slavný dvouskok "zahrádky" a také rozsáhlé úseky oranice.

Tady je třeba zdůraznit, že Collins viděl při své inspekci něco jiného, než na co jsou zvyklí diváci dnešní, upravené Velké pardubické. Staré původní překážky vyžadovaly v první řadě výborné skokanské schopnosti a vytrvalost, zatímco rychlost zdaleka nebyla tak klíčovým ukazatelem jako dnes. I proto dobové záznamy Velké pardubické působí na dnešního diváka až neuvěřitelným dojmem a připomínají spíš terénní orientační běh. Proměnilo se všechno od projevu koní až po sed jezdců.

Nikam nespěchat a zůstat v klidu

O tom, že Collins charakter dostihu dokonale pochopil, svědčí mistrný výběr koně. Mohutný valach Stephen’s Society byl výborný skokan a díky svým zkušenostem z honebních jízd se jevil být ideálním koněm pro Pardubice. Do Československa přijel až ve středu před dostihem, lehce potrénoval několik překážek a zanechal výborný dojem. Na domácí pozorovatele působila britská dvojice jako zjevení – dobový tisk psal o Collinsovi jako o "typickém anglickém gentlemanovi" a Stephen’s Societyho označil za "pravého aristokrata".

V první polovině dostihu Stephen’s Society potvrdil, že rychlost není jeho silnou stránkou. Po startu nestíhal domácím koním a Taxis najížděl úplně vzadu. Odrazil se na poslední chvíli a Collins se během letu přes příkop zaklonil křečovitě dozadu, že se jeho hlava téměř dotýkala valachova zadku, ale dopad ustáli a také další překážky překonali v klidu.

Nová krize přišla na "zahrádkách", kde se "Stephen" srazil s volně pobíhajícím koněm bez jezdce. Na soupeře tak ztratil další desítky metrů. V tehdejší Velké pardubické taková situace ale zdaleka neznamenala konec nadějí. Britský kůň s lehkostí zdolal všechny ostatní těžké překážky včetně obou vodních příkopů a postupně si zlepšoval pozici.

Po pěti kilometrech trati už byl třetí a po vběhnutí na závěrečný travnatý ovál už neměl soupeře. V cíli byl první o dlouhých osm délek. Collins se dočkal nejslavnějšího vítězství své kariéry.

Servírka nakreslila Taxis

V mnoha ohledech zajímavější byl ovšem jeho návrat do Pardubic o rok později. V roce 100. výročí od založení slavné steeplechase přijel obhájce vítězství s vizitkou neúspěšného účastníka Velké národní, ale také nálepkou cizince, jehož úspěch by v roce slavného jubilea nebyl úplně po chuti domácím papalášům.

Collins v knize Johna Pinfolda vzpomíná na celou řadu bizarních náznaků a varování, kterých se mu bezprostředně po příjezdu dostalo. Jako první mu telefonovala britská ambasáda, kde dostali anonymní zprávu, že Brita při nájezdu na Taxis vytlačí dva sovětští soupeři z dráhy a že dojde k pokusům namíchat něco "Stephenovi" do krmení.

Collins bral varování vážně a nechal koně ve stáji 24 hodin denně hlídat. Za dohledu tehdejšího ředitele Státního závodiště Vojtěcha Babánka se uskutečnila kuriózní schůzka Angličana s podezřelými Sověty a jejich trenérem, na níž Collins své kolegy upozornil, že při mohutnosti jeho koně mohou na případnou kolizi doplatit i oni sami. Trenér jakékoli nekalé úmysly popřel a Babánek konstatoval, že podobné věci se možná odehrávají na Západě, ale v Československu nikdy.

Napětí ale nepovolilo. Příští ráno na Collinse při snídani v hotelu upřela pronikavý pohled servírka a začala mu do bloku čmárat nákres Taxisu a radit, jak má slavnou překážku zdolat bez toho, aby ho zlikvidoval některý ze soupeřů. Jiný muž ho německy varoval před "všemi žokeji" a vysoce postavený domácí funkcionář mu mezi čtyřma očima řekl: "Musím vás varovat, pane Collinsi. Buďte velice opatrný, něco se proti vám chystá. Dejte si pozor na Rusy."

Collins věcně analyzoval svou situaci. "Faktem číslo jedna bylo, že k jakémukoli útoku vůči mně musí dojít před Taxisem. Vždycky tam popadá hodně koní, ale pak už na to nelze spoléhat. Faktem číslo dvě bylo, že útok může být úspěšný pouze tehdy, když ho provedou dva lidé, kteří sami budou připraveni spadnout… Bylo samozřejmě možné, že k mému odstranění budou vybráni dva jezdci bez šancí v dostihu, ale to se mi zdálo nepravděpodobné. Nicméně tlačenici se asi nevyhnu. Ale jak je mám odrazit? Nakonec jsem se rozhodl zatáhnout do hry obavy, které z Taxisu každý má. Zůstanu na startu ještě víc než loni," popsal později historikovi Pinfoldovi své úvahy.

Pád na Taxisu i do vody

Samotný průběh dostihu konspirační teorie nepotvrdil, ale ani zcela nevyvrátil. Při nájezdu na druhou překážku kolem Collinse prosvištěl jeden z ruských koní a skočil těsně před ním v úhlu 45 stupňů. Dostal se ale příliš dopředu a k dalšímu kontaktu už nedošlo.

Před nájezdem na třetí překážku se začal na Collinse tlačit jiný jezdec, ale malý vodní příkop skočili spolu a rovněž k ničemu nedošlo.

Na Taxis najížděl Stephen’s Society sám, byl ale poněkud zmatený z předchozích kolizí a mírně uhnul. Collins neustál dopad a spadl. Stihl ale svého koně zadržet, a protože nasedání bylo v té době běžnou a povolenou praxí, pokračoval dál. První polovinu kursu skákal téměř osamocen, zhruba v polovině dostihu byl už blízko špice.

Druhé zaváhání a pád přišly na Velkém vodním příkopu a tentokrát už Brit svou ztrátu na nejlepší nestáhl. Nakonec doběhl třetí a kariéra koně i jezdce se tím prakticky uzavřela.

Návrat po 40 letech

Collins se v dalších letech stal jedním z nejvlivnějších lidí v britských dostizích. Zastával funkci stewarda tamního Jockey Clubu, šéfa slavného závodiště v Aintree a pomáhal také s organizací jezdeckých soutěží na olympijských hrách 2012 v Londýně.

Až se tuto neděli jako čestný host do Pardubic vrátí, uvidí mezi startujícími také jednoho britského a tři irské koně. Dnes má Dostihový spolek Pardubice na ostrovech svého zástupce, který po celý rok přemlouvá špičkové stáje k účasti.

Nebýt průkopnické Collinsovy výpravy před 40 lety, mnohé by zřejmě bylo jinak.

autor: Martin Cáp | 10. 10. 2013 11:45

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama