Mrazivý osud první slovenské medailistky. Kůň ji uvláčel k smrti

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Nesmazatelně se zapsala do historie slovenského sportu, jako první Slovenka totiž získala medaili na olympijských hrách. Stalo se tak přesně před devadesáti lety, pozoruhodný příběh Matildy Pálfiové však měl tragický konec.

Když družstvo československých gymnastek získalo 12. srpna 1936 v Berlíně stříbrnou medaili, šlo pro východní část tehdejší republiky o přelomový úspěch.

Členkou týmu totiž byla i Pálfiová, která se tak stala první Slovenkou na stupních vítězů v historii olympiád.

"A mohla mít i zlato. Ale ani tehdy nebyla na světě spravedlnost," vzpomínal na olympiádu v německé metropoli zápasník Jozef Herda, sám v Berlíně také stříbrný.

Připomínal tím atmosféru tehdejších her pod hákovým křížem. Pořadatelskému Německu sloužily hlavně jako propagace hitlerovského režimu, který byl pro výhru svých sportovců ochoten udělat takřka cokoliv.

Rovněž německé gymnastky se těšily nevšední přízni rozhodčích a braly zlato na úkor lepších československých soupeřek…

I tak to byl pro Pálfiovou vrchol nevšedního sportovního příběhu.

Narodila se 11. března 1912 v Kostoľanech nad Hornádom, o maminku záhy přišla při epidemii španělské chřipky.

Její tatínek byl polesný a právě při procházkách s ním po revíru získala lásku k přírodě i fyzickou kondici, ohebnost a mrštnost, což se jí pak v závodní kariéře hodilo.

Na měšťanku chodila v Košicích, kam se s tatínkem přestěhovala. A paradoxně dostala dvojku z tělesné výchovy.

To už se jako členka Sokola věnovala volejbalu, stolnímu tenisu, atletice i gymnastice.

V roce 1927 vystoupila na akci Československé obce sokolské v Košicích před 10 tisíci diváky a právě tehdy se rozhodla, že se bude dál věnovat gymnastice.

O osm let později se v Praze zúčastnila závodů, na jejichž základě mělo vzniknout reprezentační družstvo pro olympiádu v Berlíně.

A právě tehdy jí pomohla náhoda. I když obsadila až 26. místo, nahradila nakonec kolegyni, která se z pracovních důvodů musela nominace vzdát.

V té době jí zemřel tatínek a Pálfiová (sama se podepisovala s tvrdým „y“, do matriky však byla zapsána s měkkým „i“) zůstala sama. Reprezentační místo tak vzala jako životní příležitost a tvrdě dřela.

Na závěrečných nominačních závodech obsadila čtvrté místo a měla otevřenou cestu do Berlína, ke stříbrnému kovu a titulu první slovenské olympijské medailistky.

Že československé gymnastky tehdy vládly světu, dokázal šampionát o dva roky později, kdy se staly mistryněmi světa.

Pálfiová se i tímto titulem pyšnila jako první Slovenka v historii, ve víceboji jednotlivkyň navíc potvrdila naprostou československou dominanci, když přidala bronz za vítěznou Vlastou Děkanovou a druhou Zdeňkou Vermiřovskou.

Jenže to už v Československu přituhlo ještě víc. Po vzniku samostatné první Slovenské republiky odmítla Pálfiová - i kvůli berlínské zkušenosti s fašisty - cvičit v tělovýchovné organizaci Hlinkovy gardy a raději s gymnastikou skončila.

Dál se v Klubu slovenských turistů a lyžařů pro radost věnovala řadě sportů, třeba i kanoistice. Navíc propadla jezdectví. Právě láska ke koním se jí nakonec stala osudná.

Při vyjížďce v Malých Brestovanech 23. září 1944 se její kobyla splašila a vyhodila Pálfiovou ze sedla.

Jezdkyni bohužel zůstala noha ve třmeni a splašené zvíře ji vláčelo po zemi. Když se Pálfiovou podařilo konečně vyprostit, byla už mrtvá.

Bylo jí pouhých 32 let.