Ferrari věřilo v budoucí šampiony. Oba bratry ale zabila vášeň pro rychlost

Ricardo zemřel ve dvaceti, Pedro o devět let později. Přesto se z bratrů Rodríguezových staly největší závodní ikony Mexika a jejich odkaz dodnes žije. Osud staršího z bratrů se naplnil právě před 55 lety.

V dějinách motoristického sportu existuje jen málo rodinných příběhů, které by byly tak fascinující a zároveň tak bolestné jako osud bratrů Pedra a Ricarda Rodríguezových.

Oba patřili mezi největší talenty své generace, oba se zapsali do historie formule 1 a oba zemřeli příliš brzy. Ricardo ve dvaceti letech, Pedro v jednatřiceti.

V Mexiku jejich jména dodnes vyslovují s úctou a největší závodní okruh v zemi nese jejich společné jméno.

Všechno přitom začalo téměř pohádkově. Bratři z bohaté rodiny z Mexico City odmalička propadli rychlosti. Nejprve závodili na kolech a motocyklech, později přesedlali do automobilů.

Starší Pedro byl odvážný a neústupný, mladší Ricardo zase ohromoval mimořádným talentem. Už jako teenager poutal pozornost evropských týmů a Ferrari v něm vidělo budoucí hvězdu.

V roce 1961 se Ricardo stal prvním Mexičanem, který nastoupil do závodu mistrovství světa formule 1. Bylo mu pouhých devatenáct let a dlouhá léta byl nejmladším jezdcem, který kdy za Ferrari nastoupil do Grand Prix.

Odborníci nepochybovali, že jednou bude bojovat o titul mistra světa. Osud ale rozhodl jinak.

Při tréninku na domácí Velkou cenu Mexika v listopadu 1962 havaroval s vozem Lotus soukromého týmu Roba Walkera. Po selhání zavěšení narazil ve vysoké rychlosti do svodidel a na místě zemřel. Bylo mu teprve dvacet let.

Pro Pedra to byla rána, která mohla znamenat konec kariéry. Jenže rozhodl se přesně opačně.

Krátce po bratrově smrti oznámil, že bude závodit dál, aby Ricardo nikdy nezmizel z paměti fanoušků. Sám později několikrát přiznal, že každé vítězství věnoval právě jemu.

A skutečně se stal jedním z nejlepších jezdců své doby. Ve formuli 1 vyhrál dvě Velké ceny, v Jihoafrické republice a na legendárním starém Spa-Francorchamps, kde v dešti předvedl jednu z nejslavnějších jízd sedmdesátých let.

Jeho doménou však byly vytrvalostní závody. Vyhrál slavnou čtyřiadvacetihodinovku v Le Mans, čtyřikrát ovládl Daytonu a s Porsche pomohl získat titul mistra světa značek.

Mezi soupeři měl pověst jezdce, který se nezalekne deště ani tmy. Přezdívali mu „oči kočky“, protože právě v nejtěžších podmínkách býval téměř neporazitelný.

Ani jeho příběh ale neměl šťastný konec. Dne 11. července 1971 nastoupil do závodu evropské Interserie na městském okruhu Norisring v Norimberku.

Ferrari 512 M, se kterým startoval, přišlo podle dobových svědectví po problému s pravou přední pneumatikou o ovladatelnost. Vůz narazil do bariéry, odrazil se zpět na trať a vzápětí vzplál.

Pedro svým zraněním podlehl. Bylo mu jednatřicet let. Tragédie definitivně uzavřela jednu z nejvýjimečnějších kapitol světa rychlých kol.

Přesto bratři Rodríguezovi nikdy nezmizeli z paměti. Už v roce 1973 byl okruh Magdalena Mixhuca v Mexico City přejmenován na Autódromo Hermanos Rodríguez.

Každý pilot formule 1, který dnes na této trati závodí, připomíná svým startem odkaz obou bratrů.

Pro Mexičany nejsou Pedro a Ricardo jen bývalými závodníky. Představují symbol odvahy, talentu i ceny, kterou může touha po rychlosti přinést.