Současný stolní tenis? Smutná kapitola. Legendární Orlowski stále válí v extralize

Jaroslav Pešta Jaroslav Pešta
26. 12. 2018 19:51
Milan Orlowski sbíral mezi lety 1969–86 v národním týmu jeden úspěch za druhým. Mimo jiné získal titul evropského šampiona a dalších dvanáct velkých medailí. Dnes šestašedesátiletý trenér extraligového týmu KT Praha má ale pro současnou úroveň českého stolního tenisu spíše slova kritiky než chvály. O jeho smutné úrovni podle něj svědčí i to, že občas sám v extralize naskočí a vyhrává. "Kdyby mě za mých časů ve 20 letech porazil třeba pětapadesátiletý Tereba, tak bych zlomil raketu, uzavřel svoji kariéru a šel domů," směje se v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Milan Orlowski
Milan Orlowski | Foto: ČTK

Začněme u současné reprezentace. V jakém světle vidíte současný český mužský tým, který ještě čeká další kvalifikace o účast na mistrovství Evropy?

Je to trochu smutná kapitola. V mém období nás zajímaly jen medaile a tu poslední získal český tým v roce 2010 na domácích stolech v Ostravě. Na lepší zahraniční konkurenci ani špičkoví čeští hráči dnes většinou nestačí. Problém vidím ve špatně nastaveném systému přípravy. Hráči, kteří působí v zahraničních klubech, mají jen minimum času na společný trénink, který byl pro nás základem.

Ženy po vítězství nad Španělskem mají už účast na šampionátu jistou. U nich je tedy situace lepší?

Není, ve světovém měřítku jsou na tom dokonce ještě hůř. Mnoho zemí Starého kontinentu totiž reprezentují naturalizované Asiatky, které patří mezi nejlepších 16 "Evropanek." Tato realita pro rozvoj stolního tenisu není dobrá, protože spousta domácích talentů končí svoji kariéru na vedlejší koleji.

Co současnému českému stolnímu tenisu, v porovnání s bývalými báječnými lety, nejvíc chybí?

Za mých časů jsme jako reprezentační tým byli stále pohromadě, na užitečná soustředění jsme jezdili každý měsíc a trénovali šest hodin denně. Naší prioritou byla vydařená vystoupení v dresu národního mužstva, zatímco dnes to jsou výsledky v zahraničních klubech a finanční odměny. Hráči jezdí po Evropě a setkávají se jen výjimečně. Nefungují oddíly, chybějí někdejší střediska mládeže.

Kdo je Milan Orlowski?

  • Narodil se 7. září 1952 v Praze
  • V roce 1974 se stal mistrem Evropy ve dvouhře
  • Další dva evropské tituly získal ve čtyřhře
  • V roce 1985 získal společně s Jindřichem Panským stříbro ve čtyřhře na MS
  • Celkem na velkých akcích (MS, ME) posbíral devatenáct medailí
  • Na domácích šampionátech 20krát bral medaili
  • Dvakrát vyhrál elitní turnaj Top12
  • V současnosti trénuje extraligový KT Praha

Vidíte cestu ke zlepšení tohoto stavu?

Především ve vytvoření jednoho střediska v Praze nebo v Ostravě, aby se mohlo trénovat na jednom místě a mladí se mohli učit od zkušenějších. Je to jediná cesta, protože současný stav s deseti středisky ke zlepšení vést nemůže.

A po jaké cestě jste se vydal vy?

V 66 letech žiji jako dvacetiletý. Jsem v týmu KT Praha, který je s osmapadesátiletým Panským a čtyřicátníky Pavelkou a Vožickým v extralize na druhé příčce. Působím tam jako trenér a první náhradník, který jen čeká na omluvenku některého člena základní sestavy, abych si také já nebo ještě Havlík zahrál (smích).

S Jindrou Panským jezdíme po exhibicích a stále ještě při nich dokážu vyskočit na stůl. Trénuji třikrát v týdnu a dále hraji tenis a golf. Byl bych rád, kdyby se mi podařilo v tomto mém sportovním programu vydržet tak dlouho, jako táta, který se v 80 letech stal mistrem Evropy veteránů.

Není současné nádherné umístění KT Praha v extralize zároveň i smutným obrázkem úrovně českého stolního tenisu?

Máte pravdu, je to tak. Kdyby mě za mých časů ve 20 letech porazil třeba pětapadesátiletý Tereba, tak bych zlomil raketu, uzavřel svoji kariéru a šel domů (smích).

Mimochodem při nedávných oslavách Sto let českého sportu se na stolní tenis jaksi zapomnělo. Není to ostuda?

To je ještě slabý výraz. V každém případě je to strašná neúcta ke všem hráčským generacím, jejichž triumfy na mezinárodní scéně nemají obdoby. Zajímají mě a také pozorně sleduji všechny sporty, ale nenapadá mě žádný, z něhož by jeho reprezentanti přivezli tolik velice cenných medailí, jako stolní tenisté. Například Kolář, Váňa, Andreadis, Štípek, Tereba, Vyhnanovský, Staněk, Miko, z žen pak Kettnerová, Depetrisová, Kroupová, Uhrová, Lužová, Voštová, Hrachová a dlouhá řada dalších.

Zavzpomínejte ještě na svoji veleúspěšnou kariéru. Co vám zůstalo navždy v paměti jako něco zcela výjimečného?

Je to jednoznačně z roku 1972 na pozvání firmy Butterfly měsíční soustředění v Japonsku. Vydal jsem se tam ve dvaceti letech úplně sám a na cestě byl pět dní. Z Prahy jsem letěl do Moskvy, potom do Chabarovsku, vlakem pokračoval do Nachodky a pak ruskou lodí do Jokohamy. Tam na mě čekali zástupci zmíněné firmy a odvezli autem do Tokia, tehdy zřejmě k největšímu asi padesátipatrovému hotelovému mrakodrapu. V pokoji byla barevná televize s možností sledovat kolem 70 programů, což po pražských dvou stanicích bylo pro mě něco neuvěřitelného. Celou noc jsem byl vzhůru a postupně přepínal jeden program za druhým.

V Tokiu jste pak strávil zmíněné soustředění?

Kdepak, hned ráno mě odvezli 60 kilometrů od Tokia do jedné univerzity, kde jsem byl ubytován se šesti Japonci v místnosti, kde nebyla klimatizace, ale zato spousta komárů. Spali jsme na rohožích, tedy na zemi, a komáry jsme se snažili vypudit kouřem po zapálení jakési malé spirály. Pinčes jsem trénoval šest hodin denně za vyčerpávajícího šedesátistupňového vedra. Pot jsem vyléval z bot.

Trenérem byl mistr světa z roku 1969 Itoh a pro mě v jiném světě jsem se toho dost naučil. Především novému způsobu podání, které je ve stolním tenisu velice důležité. Už zmíněnou strastiplnou cestou jsem se zase vrátil domů. Jak byl tento měsíc mezi Japonci pro mě užitečný, svědčí o dva roky později získaný titul mistra Evropy, můj nejcennější sportovní úspěch. Firma Butterfly tedy vlastně nastartovala moji kariéru a sponzoruje mě dodnes.

Nebyla pro vás v Japonsku problémem jazyková bariéra?

Uměl jsem trochu anglicky. Oni sice na tom byli s touto řečí ještě o trochu hůř, ale vždy jsme se na důležitých věcech domluvili. A pak - já jsem se brzy po příjezdu naučil dvě důležitá japonská slovíčka - katalisenko, což je ta zmíněná spirála a dále pak kudasaj, což je prosím (smích).

Mezi zajímavé vzpomínky patří jistě i Vánoční turnaj, který se vždy 26. prosince v letech 1962-91 stal středem mimořádné pozornosti diváků v halách i u televizních obrazovek. Co byste k němu řekl?

Pro propagaci stolního tenisu to bylo něco fantastického. Konal se vždy za účasti kompletní československé špičky a kdo ho vyhrál, hned byl považován za mistra republiky. Mně se to podařilo čtyřikrát a moc jsem si toho vážil. Několika ročníků se zúčastnili i výborní Švédové, Maďaři, Němci, a v roce 1990 dokonce i mistr světa Číňan Guo Yuehua. Je moc velká škoda, že tato tradice byla začátkem 90. let ukončena.

V roce 1983 jste dostal povolení ke startu v NSR a v německých soutěžích jste pak strávil 14 let. Jaké to bylo pro vás období?

Nejprve chci připomenout, že toto povolení jsem dostal s tím, že skončím u reprezentace. O dva roky později se mi však dveře do národního mužstva znovu otevřely a s Jindrou Panským jsme se ve čtyřhře stali vicemistry světa. Pokud jde o mé působení v německých soutěžích, bylo po sportovní i ekonomické stránce vydařené. V bundeslize byli mými soupeři nejen kvalitní domácí hráči, ale také řada výborných stolních tenistů z různých evropských zemí. Po ukončení tohoto zahraničního angažmá, a tím i mé závodní kariéry jsem v roce 1997 přijal funkci trenéra národního mužstva, ale brzy jsem zjistil, že to pro mě není optimální řešení.

 

Právě se děje

před 29 minutami

Extraligovou Spartu posílil švédský útočník Thorell

Novou posilou hokejistů extraligové Sparty se stal švédský útočník Erik Thorell. Devětadvacetiletý křídelník má zkušenosti ze švédské i finské nejvyšší soutěže, poslední dvě sezony byl ale spoluhráčem kapitána českého týmu na letošním mistrovství světa Jana Kováře ve švýcarském Zugu. O jeho příchodu informovala Sparta na webu.

Další zprávy