reklama
 
 

Lezec Říha: Hlubin se nebojím. Nevidím je

15. 3. 2007
Praha - Jan Říha, třicetiletý rodák z Olbramovic, je zkušený horolezec a zdolal lecjaký vrchol, včetně Mont Blancu. Žádný z nich neviděl.

Z výstupů v roce 2006

Calanques (Kalanky)
Oblast Ecole du Semaphore:

Classious 4c (slanění)
Pif pouf 5b+
Ventripete 5c+
Mandragore 6a/6b
Assez de paroles, des actes 6b+

Oblast Les Jardins:

Les Premiers Pas 6b+
Camille et Clémentine 6a
Emeline 6b

V záhlaví svých internetových stránek má motto "Je neuvěřitelné, na čem je ochoten stát - asi je to tím, že na to nevidí".

Když vám líčí problémy, které nyní má, netýkají se ani zdaleka toho, že je nevidomý. Ty problémy jsou od života s handicapem na míle vzdáleny.

"Letošní zima byla hrozná. Chtěl jsem lézt kolmé ledy, ale byly roztáté. A loni když to šlo, tak jsem měl namoženou šlachu. Teď jsem se vrátil předčasně z Tater. Kvůli vysokým teplotám hrozilo, že by mohly padat laviny, takže se nedalo moc lézt."

Když je zima, má být podle něj opravdu zima: "Zimní lezení je také nádherné a letos jsem si ho příliš neužil." Za poslední pořádnou akci proto považuje listopadové skalní lezení v okolí Marseille, včetně známé skalní oblasti Les Calanques ("Kalanky").

Lezení je můj život

Narodil se s vadou zraku, ale již od základní školy se vrhnul do světa sportu. Věnoval se lyžování, plavání a atletice. Postupně mu učarovaly hlavně hory a lezení.  Sjíždí také řeky, zasněžené horské svahy a jezdí v tandemu na kole. Je pravým ztělesněním pořekadla "Když se chce, všechno jde".

Na první pohled by v něm dobrodruha hledal málokdo. Po vyučení na odborném učilišti pro zrakově postiženou mládež nastoupil do Kanceláře Prezidenta republiky jako samostatný referent. Zaměstnancem Pražského hradu je doposud.

Ovšem jak to jen jde, utíká s batohem a přáteli do hor. Říká, že lezení je jeho život.

Tvrdí, že pro handicapovaného člověka není až takový problém zdolávat nástrahy lezení jako najít si kamarády, s nimiž by mohl vrcholky zdolávat.

Vzpomíná na své začátky, kdy jezdil na umělou stěnu do Ruzyně, zaplatil šedesát korun a většinou jen marně čekal na lavičce, až uslyší, že někdo hledá spolulezce nebo ho vezme do party.

Nic není nemožné

Musí lézt druhý a poslouchat pokyny člověka, který ho jistí. Spáry ve skále by našel i sám, ale za dlouhou dobu a zbytečně by se vysílil. "Za předpokladu připravených expresek nebo skob mohu lézt i první, dodává k tomu Jan Říha, pro kterého snad nic není nemožné.

Ostatně když vypráví o výlezu na Pfinovu Kopu v Tatrách, líčí jak oba společníky unavilo prošlapávání sněhu, a tak šel chvíli jako první on. Riskantní pohyb v náročném terénu bagatelizuje: "Michal a Jarda na mě vždycky akorát zakřičeli doleva, doprava, nebo rovně."

Říha zvládá horolezeckou obtížnost 7b a 7c na pískovcových skalách, což je solidní stupeň i pro zdravého horolezce amatéra. Výkonnostní lezení zkusil s nepostiženými lezci, handicapovaní totiž žádné podobné soutěže nemají.

Z handicapu se snaží nedělat problém. Že nevidí do hlubin pod ním, je prý často dobře, a o krásných výhledech, které stojí za to vidět, si nechá vyprávět od kolegů na laně. Stanutí na vrcholu hory je pro něj krásné i bez kochání se panoramaty:

"Což o panoramata, ty mi kamarádi popíšou. Ale důležitý a nádherný je ten pocit, že člověk zase něco dokázal. Že třeba překonal ještě vyšší obtížnost."

Při líčení výlezu na Mont Blanc v srpnu 2001, ale zvážní: "Přiznám se, že chůze po takovém hřebenu pro člověka, který na cestu v těchto podmínkách nevidí, je velmi riskantní, a tak jsem musel dávat daleko větší pozor než ostatní kluci, abych nespadl do hluboké propasti." Takovéto náročné pasáže jsou zkouškou nejen fyzičky, ale i schopnosti soustředění.

Opatrnost však v jeho případě rozhodně nemá nic společného se strachem: "Strach? To si nevybavuji. Já ty hlubiny nevidím, takže se jich nebojím," zamyslí se nad otázkou, kdy zažil na laně největší strach. "Strach si  prostě nepřipouštím," dodává s úsměvem.

Matahari aneb slunce na skále pro nevidomé

Horolezectví mu pomohlo překonat potíže s handicapem, povznést se nad něj. Poznal, jak nádherný může být pocit stát na vrcholku zdolané hory, ačkoliv člověk nic nevidí. Nebo možná právě proto.

O tento poznaný pocit se chtěl podělit i s dalšími nevidomými. Pomohl proto v květnu minulého roku založit lezecký oddíl Matahari, jenž se specializuje na výcvik handicapovaných dětí.

Nejde jen o to, přivést je ke skále či umělé stěně a naučit základní lezecké triky, nýbrž i sehnat finanční prostředky, bez nichž by si postižené děti nemohly tuto zábavu dopřát, popřípadě vybavit kurzy či školy zrakově postižených nákladnými horolezeckými pomůckami.

Název není odvozen od slavné špionky, nýbrž od indonéského slova "matahari", znamenající "slunce", v doslovném překladu "oko dne". "Tak jako je slunce okem dne, my se stáváme očima nevidomého Honzy," vysvětlují pojmenování členové oddílu.

Horolezectví se mezi nevidomými postupně rozšířilo. Když Říha v roce 1992 začínal, byl spíše průkopníkem. "Teď už ale nejsem takový exot, je nás víc," říká. "Lezení se mezi handicapovanými rozšiřuje, ostatně podobně jako u zdravé populace, kde tento sport získává na popularitě," vysvětluje.

Jan Říha má s Matahari spoustu plánů. 25. března organizují v Dlouhých mostech u Liberce lezení pro tělesně a zrakově postižené děti a pro děti z dětských domovů. Mezi 10. a 13. květnem zase budou pořádat lezení pro veřejnost v rámci doprovodného programu Pražského mezinárodního maratonu. Umělou stěnu dopraví na Výstaviště a posléze i na Staroměstské náměstí.

Když se ho člověk ptá na  horolezecké tužby a sny, říká: "Já ani moc sny nemám, nechávám to, jak to přijde, co se naskytne. Za největší zážitek považuje výstup na Mont Blanc a lezení ve Walesu.

Jeden tajný sen však přece jen má, ale je natolik tajný, že o něm ani nechce mluvit. "Šlo by o Ameriku, ale nechci o tom zatím mluvit," naznačí pouze.

autor: Zuzana Hronová | 15. 3. 2007

    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama