Jejich těla propustil až ledovec. Tragédii na K2 odstartovala bohorovná snídaně

Byl to obrovský úspěch. Polka Wanda Rutkiewiczová a Francouzka Liliane Barrardová se staly prvními ženami, které kdy bez kyslíku zdolaly nejvyšší bod obávané hory K2. Pak ovšem vrchol dostál své pověsti. V úterý uběhlo už 40 let od tragického příběhu z pohoří Karákóram.

Byla to malá výprava s velkými cíli. Čtyři přátelé si vybrali za expedici horu K2, druhý nejvyšší vrchol světa, který s sebou dodnes vláčí pověst strmého nekompromisního zabijáka.

Plán Francouzky Liliane Barrardové, jejího manžela Maurice, jejich krajana Michela Parmentiera a Polky Wandy Rutkiewiczové byl jasný. Zdolat vrchol bez použití kyslíku klasickou cestou Abruzziho žebrem.

Tím by se obě zástupkyně něžného pohlaví zapsaly do historie jako vůbec první ženy, kterým se to podařilo.

A rozhodně to byly zdatné aspirantky na historický mezník. Rutkiewiczová v minulosti sbírala zkušenosti po boku legendárního horolezce Reinholda Messnera.

„Wanda je živoucím důkazem toho, že ženy dokážou ve vysoké nadmořské výšce podávat výkony, o kterých většina mužů může jen snít,“ prohlásil o ní sám Messner.

Také Barrardová patřila mezi ambiciózní lezkyně. Vždyť o dva roky dříve byla první ženou na Nanga Parbat. S manželem tvořili dvojici zkušených horalů, kteří se ve své vášni nadšeně podporují. Mezi horolezci měli v 80. letech sympatickou přezdívku „Nejvýše položený pár světa“ s odkazem na to, jak rádi trávili čas po osmitisícovkách.

Cesta na vrchol K2 byla ale od počátku hodně nebezpečným podnikem. Stoupání šlo pomalu kvůli stále se měnícím podmínkám. To ještě nikdo ze čtveřice netušil, že létu 1986 na K2 se bude v budoucnu přezdívat „černé“.

V noci z 22. na 23. června přečkalo kvarteto horolezců noc ve výšce zhruba 8300 metrů, k vrcholu ve výšce 8611 metrů tedy zbýval poslední útok.

Obloha se rozjasnila, podmínky se umoudřily, ideální čas na zápis do historie. Ale také na ranní kávu a pořádnou snídani.

Polská horolezkyně totiž chtěla co nejdříve vyrazit, a když zjistila, že manželská dvojice nijak nespěchá a dopřává si ještě odpočinek po náročné noci v bivacích, rozhodla se vyrazit napřed.

To nejspíš rozhodlo o tom, že nakonec zdolala vrchol jako první. Načmárala na kartičku jméno své i parťačky Liliane s označením prvních žen na K2, vsunula do plastového sáčku a položila pod jeden z větších kamenů na špičce nejvyšší hory Pákistánu.

Francouzka s manželem mezitím dorazili, stejně jako čtvrtý člen výpravy, ale to už se počasí začalo horšit, byla vidět blížící se bouře a Rutkiewiczová naléhala, ať skupina co nejdříve zahájí sestup.

Ale i manželé si chtěli zápis do dějin užít a polská parťačka s Parmentierem vyrazili napřed.

Než se všichni sešli v posledním výškovém táboře, byla už viditelnost mizerná a nešlo sestoupit níž. Museli opět bivakovat bičovaní ledovým větrem.

V noci skupině došel plyn ve vařiči, kterým se nejen ohřívali, ale také rozmrazovali led, aby netrpěli dehydratací. Sil ubývalo.

Parmentier se vydal níž do tábora baskických horolezců, kteří ve stejném termínu také mířili na vrchol K2, ale i jim v pekelném počasí došly zásoby.

Nebylo na výběr. Kvarteto se muselo vydat dolů a doufat, že bude mít dost sil dostat se k záchraně v základním táboře.

Rutkiewiczová začínala mít omrzlé končetiny, oporou jí byla i lyžařská hůl, kterou si vyznačovali cestu zpět.

V jednu chvíli se otočila nad sebe a viděla v bílé tmě dvě siluety manželů Barrardových, jak velmi pomalu sestupují. To bylo naposledy, kdy je spatřila.

„Příliš mnoho chyb… příliš mnoho času jsme strávili cestou nahoru,“ cituje Jim Curran, autor knihy K2: Triumf a tragédie, první slova Parmentiera po jeho příchodu do základního tábora.

Tam vyčerpaná a omrzlá dorazila i Rutkiewiczová. Barrardovi zůstali nezvěstní. To bylo 24. června, Liliane měla slavit 38. narozeniny.

Její tělo našli po měsíci horolezci ležet na ledovci u úpatí hory, na podobném místě blízko základního tábora pak o 12 let později našli i ostatky Maurice Barrarda, který byl ještě napůl zmrzlý v ledu.

Co se přesně Francouzům tehdy stalo, není jasné, ale vzhledem k jejich zraněním je pravděpodobné, že je vyčerpané zastihl pád nebo strhla lavina.

Domů se tak vrátila pouze jedna z žen, které poprvé na světě viděly svět z vrcholu K2.

Obávaná hora si v létě 1986 vzala celkem 13 životů ze sedmi různých výprav. Proto získalo toto období přízvisko „černé léto 1986“.

Rutkiewiczová sice přežila, ale také nakonec položila život v horách. V roce 1992 se nevrátila z výstupu severozápadní Kančendžengy. Její tělo se dodnes nenašlo. Bylo jí 49 let.