Hořící autobus, vojáci i laviny. Jarošova trnitá cesta na K2

Jaroslav Pešta Jaroslav Pešta
6. 9. 2014 7:52
Jak Radek Jaroš dobyl poslední osmitisícovku, která mu ve sbírce chyběla? Bojoval nejen s přírodou
Radek Jaroš ve studiu DVTV
Radek Jaroš ve studiu DVTV | Foto: DVTV

Praha - Radek Jaroš si splnil svůj životní sen. Výstupem na poslední čtrnáctou osmitisícovku K2 získal jako patnáctý horolezec na světě Korunu Himaláje.

Cesta na vrchol bez kyslíku byla samozřejmě velice náročná, ale jednoduchý nebyl ani přesun osmičlenné expedice z pákistánského Islamabádu do základního tábora ve výšce pět tisíc metrů, který nám s určitým časovým odstupem už s úsměvem přiblížil.

Hrozil požár v autobusu

Z Islamabádu se osmičlenná výprava se čtyřmi horolezci potřebovala dostat do Skardu. Letadlo však nebylo k dispozici a tak do městečka asi s 300 tisíci obyvateli se vydala autobusem.

„To už jsme měli za sebou desetihodinové čekání na letadlo v tureckém Istanbulu a osmihodinový let do hlavního města Pákistánu. Nebyl jsem tam poprvé, a tak jsem si všiml zhoršujících se životních podmínek. První dobrodružství nás čekalo už po třech hodinách jízdy. Autobus byl najednou plný dýmu a hrozil požár. Nastal poplach a úprk se všemi zavazadly někam do bezpečí. Několik hodin jsme pak čekali na další autobus, který nás za dva dny třicetikilometrovou rychlostí dopravil do Skardu. Při tamějším ramadánu se přes den nejí, je zákaz i pití piva, takže byl problém se najíst. V zajímavé oblasti jsme viděli setkání tří pohoří, mně známý Nanga Parbat, ale i nepořádek, sucho a prašné cesty,“ vypráví Jaroš první příhody  expedice.

Obrovské závaly kamení

Ze Skardu následovala 160 kilometrů dlouhá cesta džípy do Ascole, poslední vesnice v této blasti. „Nejprve jsme našli odvahu a břitvou se nechali oholit, což je náš obvyklý rituál před každou expedicí. Cesta tam vede velkými svahy pod nimiž teče řeka široká asi jako Vltava, ale dravá, prudká až divoká. Při pohledu do obrovské hloubky to pro některé členy naší výpravy byl mimořádný útok na nervovou soustavu. A navíc – v jednom místě nás zastavily obrovské závaly, podobné zemětřesení. Chystala se  lavina se spoustou kamení. Tento úsek mezi uvolňujícími se svahy, dlouhý asi 200 metrů, jsme museli přeběhnout na místo, kde na nás čekaly další džípy. Domorodci jsou na to už připraveni,“ vrací se zkušený horolezec k další nebezpečné situaci.

Prst mezi dvěma balvany

Ascole je položeno ve výšce tři tisíce metrů a české horolezce čekal 120 kilometrů dlouhý pochod do základního tábora, položeného o dva tisíce metrů výš. „Znám to tam velice dobře a pro každého je to velká dřina. Cesta vede většinou nahoru, ale občas také dolů, je na ní spousta písku a nepříjemné je i obrovské vedro. Přecházeli jsme i druhý největší ledovec na světě, na němž je hlavně spousta písku a jehož středem teče řeka. Do tábora jsme šli pět dní, zpátky jen tři, čili 40 kilometrů denně, což za náročných podmínek není jednoduché,“ zdůrazňuje Jaroš.

Než se kvarteto horolezců vydalo na vysněnou velehoru K2, nezapomněli na obvyklý obřad. „Postavili jsme mohylu a už při jejím dokončení mně mezi dvěma velkými balvany skončil jeden z mých prstů na ruce. Při děsivé bolesti jsem nevěděl, co se vlastně stalo, ale brzy jsme si uvědomil, že se zlomeným prstem by můj výstup byl vyloučen. Otok jsem chladil a jen čekal, co bude dál. Měl jsem zřejmě štěstí v neštěstí, protože už třetí den jsem se ve tři hodiny ráno vydal do výšky 6600 metrů a na velice malém prostoru ve skále a šotolině začal dělat plošinu pro stan. Další zastávka byla o 800 metrů výš a 26. července jsme ve třech lidech, bez nemocného Maška, dosáhli vrcholu,“ dodává s úlevou nesmírně šťastného člověka.

Pod samopaly a kulomety

Ani zpáteční cesta, většinou za větru, nebyla žádnou klidnou procházkou. Nejprve bylo potřeba na nepřehledném ledovci neztratit stopu, některým členům musel při velké únavě pomoci brufen či jiné léky a na cestě autobusem při desítkách různých kontrol zachovat klidnou mysl. „V Chilasu, baště místního Talibanu, kde jsme museli strávit jednu noc, se nám policisté snažili vysvětlit, že v této oblasti žijí muslimové, kteří prý nemají jiné lidi rádi. Při večeři i v noci nás hlídala zásahová jednotka se samopaly a ve dne jeli za námi dokonce vojáci s kulomety,“ uzavírá Jaroš své vzpomínky.

Triumf v padesáti letech

První osmitisícovku zvládl Jaroš v roce 1998 a byl to Mt. Everest. Letos tuto čtrnáctidílnou šňůru úspěšně dokončil. Zařadil se tak do elitní společnosti světových horolezců.

„Jsem rodák z Vysočiny, kde je nejvyšší kopec 800 metrů. Proto si dosaženého cíle velice vážím, a to i z toho důvodu, že jsem nepotřeboval kyslík ani výškové nosiče. Základem letošního úspěchu vidím ve velice dobré fyzické připravenosti a v perfektní partě, v níž všechno a rychle klapalo. A navíc – splněného snu jsem se dočkal v padesáti letech, což je také dost neobvyklé. Jinak na otázku kolem mého dalšího programu odpovídám stručně. Samozřejmě, že letošní expedici se budu snažit zúročit. Získat peníze na další projekt bude těžké, ale nebudu už podnikat nic tak finančně náročného. Bude to zase boj, ale já bojuji celý život, takže mi to nevadí. Určitě vím to, že horolezectví nepověsím na hřebík. Je to životní styl. Ideální smrt je dostat v pětasedmdesáti letech v severní stěně Eiger kamenem do hlavy,“ usmívá se historicky nejlepší český horolezec.

 

Právě se děje

Další zprávy