Zásady fair play považuje za normální styl života. Jako judista měl fyzickou převahu, ale musel s ní správně zacházet. "Člověk musí být ohleduplný k druhým a nesmí nikomu ublížit," prohlásil.
A platí to i při zápasech. "Já jako útočník jsem povinen dotáhnout soupeře tak, abych mu nic neudělal. I ten hod tomu musí být přizpůsobený. Z pohledu diváka s ním normálně praštím, ale ono to tak není. Už těsně před dopadem ho popotáhneme, aby měl možnost pád ztlumit," vyprávěl.
Jákl měl blízko k účasti už na olympijských hrách 1964 v Tokiu. Tehdy před odjezdem na světový kvalifikační turnaj dostali judisté informaci, že pokud někdo z nich skončí na stupních vítězů, na olympiádu pojede.
Český borec skončil druhý, ale do Tokia necestoval. "Oni pak přišli a řekli, že je to finančně nákladné, a toho jednoho judistu zrušili," vzpomínal. Jako křivdu to však nevnímal. "Naopak jsem si tenkrát říkal, že ještě na to nejsem připravený. V té době jsem si to nezasloužil," uvedl.
V Mexiku 1968 judo v olympijském programu nebylo a vrátilo se až v Mnichově 1972, kde Jákl nechyběl. Z finančních důvodů cestoval bez trenéra i sparingpartnera jako jediný zástupce svého sportu. "Byl jsem tam tak trochu za exota," poznamenal.
Na tréninky se musel domlouvat se soupeři. Jednou přišel do haly a Francouzi, které tam očekával, kvůli změně plánů nedorazili. "V celé té obrovské hale nebyl vůbec nikdo. Viděl jsem tam jen jednoho judistu v kimonu," vyprávěl.
Neváhal, vydal se za ním a poklonou ho vyzval k tréninkovému souboji. "Já ho mlátil jak malé dítě. Říkal jsem si, co je to zač," líčil o sparingu, do kterého nakonec zasáhl místní vrátný. Ten nebohého člověka odtáhl pryč a vyhnal z haly.
"Šel jsem na toho vrátného, co to dělá, a on řekl, že to nebyl judista, ale fanynka juda, která se převlékla do kimona. A já ji tam zmlátil," usmíval se Jákl při padesát let staré vzpomínce.
Bývalý judista a judistický trenér se uplatnil i ve filmové branži. Kaskadérské příležitosti dostal především díky svým dovednostem z vrcholového sportu. Přechod do pro něj však nebyl snadný.
"Když jsem přišel do toho filmového prostředí, tak jsem byl dost bezradný. Tam pravidla, na která jsem byl zvyklý ze sportu a zvlášť z juda, nefungovala. To bylo nejhroznější pro mě," vyprávěl.
Dalo mu hodně práce se nové realitě přizpůsobit. "Byli jsme skvělá parta těch, co začínali tady v Čechách s kaskadérstvím, tak my jsme si postupně žili svým vlastním životem," popisoval osmdesátiletý Jákl.
