V dubnu Helena Havelková ukončila kariéru prošpikovanou tituly z Itálie, Ruska, Polska či Turecka. Trojnásobná nejlepší volejbalistka roku si ale okamžitě naložila na bedra další sportovní cíl.
Začala trénovat plážový volejbal s vidinou jednoho z mála cílů, kterého během kariéry nedosáhla. Zatoužila reprezentovat Česko na olympijských hrách za dva roky v Paříži.
"V šestkovém to bylo hodně těžké, na pláži ale cítím šanci. Vím, že je to možné. Pod českou vlajkou nemám tolik úspěchů jako v klubovém sportu. Je to pro mě nová výzva, nová motivace. A hrozně mě to baví. Nejradši bych byla pořád na hřišti, protože mám co dohánět," vypráví Havelková v rozhovoru s moderátorem pořadu a bývalým reprezentantem v házené Karlem Nocarem.
Plán má zdánlivě jednoduchý: rychle se transformovat a být co nejrychleji co nejlepší. Pomáhá jí v tom známý trenér Simon Nausch.
"Připravovala jsem se hodně psychicky i s mentálním koučem. Hrozně jsem se bála, že se budu muset všechno přeučit. Ale jsem nadšená, Simon mě studoval a teď ty věci vlastně jen dolaďujeme," říká volejbalistka.
Zvyká si na výrazné rozdíly mezi halovým a venkovním sportem.
"První týden jsem měla úplně zmrzlé ruce i nohy. Běhat v písku je fyzicky náročnější, k tomu vítr, míč se chová každou chvíli jinak. Je to pořád volejbal, ale rozdíl to tedy je," podotýká a naráží i na dramatickou změnu sportovního úboru.
"Jsem tam v podstatě nahá, ale s tím jsem v pohodě. U mého přítele už je to horší, musí si zvyknout. Komentovat to může, ale má v tom jen omezené pravomoci," směje se Havelková.
V Rusku je to o přežití
Po patnácti letech života volejbalového světoběžníka zakotvila znovu doma v Liberci. Druhým domovem jí je maďarská Budapešť, kde žije její přítel.
"Tím, že jsem toho procestovala tolik, už vlastně moc nevnímám, kde jsem, kolik je hodin nebo jaké je počasí. Neustále se přizpůsobuju. Ale největší pohodu cítím doma v Liberci s rodinou, tam se nejvíc uvolním," říká bývalá kapitánka reprezentace.
Nejúspěšnější česká volejbalistka poslední dekády v podcastu vzpomíná na své největší úspěchy. V srdci jí zůstává silná emoce z roku 2012, kdy v italském týmu Busto Arsizio prožila takřka dokonalou sezonu.
"Vyhráli jsme všechno, co se dalo. Prohráli jsme jen jednou za sezonu. Byla jsem kapitánka, získala jsem i nějaká individuální ocenění. To byl můj nejlepší rok. Chodilo tam šest sedm tisíc lidí, což na volejbal není normální. Stáli i na schodišti. Po zápase jsem se ještě hodinu podepisovala," popisuje Havelková, která v tom samém roce zaznamenala i největší reprezentační úspěch, triumf v Evropské lize.
Ještě možná o něco silnější euforii zažívala při posledním úspěchu v Rusku před dvěma lety.
"Byla jsem po zranění achilovky a myslela jsem si, že na ten top už asi nedosáhnu. Rusko je masakr země jako taková, je tam hrozně těžké vůbec být jako cizinka, prosadit se a přežít tam," vypráví.
Hráčka, která devět let z patnácti strávila v Itálii, mluví v podcastu i o specifikách ženského kolektivu.
"Trenér musí být skoro víc psycholog, první měsíc je všechno fajn, pak ale přicházejí problémy. Já byla buď milovaná, nebo neoblíbená. Nic mezi. Já jsem charakterově taková, že co vidím, to říkám. Moc neumím lhát, na mě je vždycky všechno hrozně vidět. Když někdo v tréninku nejede na sto procent, špatně to snáším. Někomu to nemusí být příjemné, já jedu naplno a očekávám to samé i od spoluhráček," svěřuje se s vlastními charakteristikami.
Celé povídání si poslechněte v podcastu Bez frází plus. Svůj příběh už dříve Helena Havelková popsala pro portál Bez frází v textu s titulem Polochlap.
