Novi Sad - České házenkářky na probíhajícím světovém šampionátu v Srbsku vybojovaly postup do osmifinále. Jednou z opor národního týmu je i Hana Kutlvašrová, která v Novém Sadu oslavila už padesáté utkání v národním dresu.

„Možnosti hrát za reprezentaci si vážím více než všech klubových úspěchů,“ říká levá spojka pražské Slavie.

Zároveň si však spolu se svými spoluhráčkami stěžuje na jídlo, které jim organizátoři připravují. "Stává se, že k obědu a večeři máme to stejné a ta jídla se točí pořád dokola," neskrývá své rozmrzení.

V reprezentaci jste nedávno odehrála už padesáté utkání. Jaký to byl pocit?
V prvním zápase tady na mistrovství jsem dostala vlaječku s poděkováním od vedení týmu, potěšilo mě to. Úplné překvapení to ale nebylo. Podobné ocenění se už předávalo v Dánsku. Tak jsme se s Janou Knedlíkovou a Ivetou Luzumovou dívaly na statistiky a zjistily jsme, že všechny máme 49 zápasů a že padesátku oslavíme tady v Srbsku.

Vystavíte si cenu někde?
Mám na podobné věci speciální pokojíček u rodičů. Ten je celý vyzdobený v házenkářském duchu. Mám tam různé ceny pro nejlepší hráčku, medaile, dresy z mistrovství Evropy a teď tam přibude tato vlaječka a dres z mistrovství světa.

Jaké podmínky vám organizátoři v Novém Sadu připravili?
Popravdě nás docela trápí jídlo. Stává se, že k obědu a večeři máme to stejné a ta jídla se točí pořád dokola. Ani nám to nedává moc živin, které při sportovních výkonech potřebujeme. Karel Nocar, který nás má na starost, se snaží bojovat, ale dosáhnout zlepšení je docela těžké.

Už byste ale měla mít zkušenosti z loňského mistrovství Evropy…
Hrálo se v Bělehradě a tam to bylo o tisíc procent lepší, nejen v jídle. I hala byla hezčí.

Stihla jste si projít město?
Ve středu jsme se byli projít v centru. Ukázali nám ruiny po bombardování. Pak jsme si prošli centrum, kde jsme si také zašli na jídlo, na pořádné maso (smích). Karel Nocar nám sliboval, že ochutnáme typické srbské jídlo. Měli jsme z toho trochu obavy, ale nakonec to bylo výborné.

Do Srbska tým cestoval autobusem. O letadle jste neuvažovali?
Soustředění před šampionátem jsme začínali v Luhačovicích, což už je kousek od hranic se Slovenskem. Autobusem už to pak bylo jen šest hodin. Měli jsme navíc hodně věcí, takže ani nevím, jak bychom to do letadla naskládali.

Na dlouhé cestování jste navíc zvyklá z interligy…
To je pravda. Třeba do Michalovců je to dvanáct hodin. Jezdíme tam lůžkovým vlakem.

Máte na kontě už více než padesát utkání za reprezentaci. Pojďme ale nyní k vašim začátkům. Narodila jste se v Havlíčkově Brodě, tam jste také na házenou dala?
Ano. Na základních školách se konaly nábory a do jednoho takového jsem se ve 3. třídě přihlásila. Když přišli na školu, ukazovali nám různé poháry a medaile. To se mi líbilo, protože od mládí jsem takový sportovně nevybitý člověk.

Ovlivnili vás ve výběru sportu rodiče?
V rodině hrála mamka, ale jen chvilku. Navíc mi to řekla asi až po roce, takže mě to nijak neovlivnilo. A táta hrál hokej. Rodiče tedy byli sportovně založení.

Jakou máte na házenou nejstarší vzpomínku?
Vzpomínám si na účast na mistrovství republiky ještě v době, kdy jsem hrála za Havlíčkův Brod. To byla asi třídenní akce, na které jsme toho hodně zažili. Spaní ve spacáku v tělocvičně a podobné super zážitky (smích).

Z Havlíčkova Brodu jste přestoupila do Slavie, kde působíte dodnes…
Slavia si mě odkoupila, když mi bylo patnáct a šla jsem na střední školu. Na školu jsem tedy už nastoupila v Praze, aby mi to dobře navazovalo na tréninky. Chtěli mě dokonce už ve čtrnácti letech, s tím že bych v Praze dělala devátou třídu. Nedostala jsem ale internát, takže jsem ještě rok musela počkat.

Bylo pro vás těžké, opustit klub, rodné město, rodiče?
Těžký byl hlavně první rok. Musela jsem se naučit orientovat v Praze, koordinovat si školu s házenou a ještě si zvykat na střední školu. Nakonec jsem to ale zvládla já i rodiče.

Na jaké úspěchy vzpomínáte nejraději?
Ve Slavii to je mistrovský titul ve WHIL a vítězství v domácím poháru. Za největší týmový úspěch ale beru, že jsme se dostali na mistrovství Evropy a mistrovství světa.

Zároveň jste už stabilní součástí národního týmu…
Ano, toho si cením ještě více. Zkušenosti z mezinárodních zápasů bych v ligových soutěžích nikdy získat nemohla. Navíc je to osobní úspěch, zatímco titul je vždy zásluha celého týmu.

Která země na vás během reprezentačních cest zapůsobila nejvíce?
Asi Island, kde se hrála kvalifikace na svět. Člověk je zvyklý na krajinu se stromy a trávou, zatímco na Islandu jedete a vidíte jen samé kameny a lávu. Je to hodně atypické a člověk si říká, kde všude dokážou lidi spokojeně žít. Viděli jsme třeba, jak instalovali trávník před hotel. Přijel náklaďák, trávník měl na korbě srolovaný jako koberec a před hotelem ho jenom rozvinuli.

Nemrzí vás někdy, že váš sport je méně sledovaný a že o jiných úspěších veřejnost mluví více?
Těžko se mi to porovnává. Náš tým je vděčný za každého fanouška a každý vzkaz, který nám pošlou. Teď jsme navíc právě od slavnějších sportovců dostali zdravici na naši stránku na Facebooku. Je tam podepsaný například Vavřinec Hradílek, Kiki a Maki nebo Antonín Panenka. Bylo to od nich moc hezké.

Přemýšlela jste, čemu se budete věnovat, až jednou nebudete hrát házenou?
Kromě házené jsem i masérkou v kickboxerském studiu na Strahově. Jedna z možností tedy je, že bych v tom pokračovala, specializovala se třeba na týmy a jezdila s nimi na závody. Vždycky jsem také chtěla být květinářskou, dnes se říká floristkou. Třeba na to někdy dojde (smích).

Blíží se Vánoce. Pokud postoupíte do finále, moc času na nákupy dárků vám nezbude…
Letos jsem nakupování svěřila svým sestrám a mamce, já byla pouze poslem peněz a pokynů, co se má koupit. Věřím, že kdybych dorazila skutečně až po finále a všechno nestihla, že by mi ti blízcí odpustili (smích).