Dril a salám s octem. Hlášení komunistům Orlowski falšoval, dělníky dráždil jeho plat

V září jste oslavil 73. narozeniny. Hrajete ještě stolní tenis?

Pořád jsem nepřestal. Soutěžně už nehraju, ale pořád se s Jindrou Panským bavíme exhibicemi. U nás, v Německu, v Rakousku. I na to musím trénovat, takže chodím hrát dvakrát týdně. Jednou týdně mám tenis a když je příležitost, lyžuju nebo hraju golf. Držím se v kondici.

Jak vypadají takové exhibice?

Není to v nich o výhře, ale o tom, aby se diváci bavili. Dneska totiž ten profesionální stolní tenis není vůbec o výměnách, je to strašný fofr – třeba podání a jeden balon. Zato my si různě nahráváme, Jindra je čtyři metry za stolem nebo s velkou raketou mezi diváky. Já hraju malou raketou dva nebo tři balony. Exhibice hrajeme už 25 let, byli jsme s nimi v Austrálii, na Novém Zélandu, Tahiti, v celém arabském světě. Propagujeme stolní tenis trošku jinak.

Související

"Největší idiot, co kdy hrál šipky." Dopingový hříšník lhal na MS přímo před kamerami

A jak je na tom český reprezentační stolní tenis?

Z toho mi je trošku smutno, protože někdy ti kluci ani nechtějí reprezentovat. Dávají přednost třeba turnajům o peníze, takové sérii pod sázkovou kanceláří, což se hraje každý týden na Malvazinkách. Jdou raději tam, než aby trénovali a reprezentovali. My jsme dříve byli pořád pohromadě, jeden týden v měsíci jsme jako národní družstvo trénovali ve Vlašimi. Když někdo chtěl vycestovat, musel být eso v reprezentaci. Dnes je to jinak, kluci hrají různě v Polsku, Německu, Itálii. Ten trénink není takový a být mistrem Evropy nebo být v popředí na světě, to je obrovská řehole. Člověk tomu musí propadnout, což se dneska klukům podle mě moc nechce.

Podle světových žebříčků jsou českými jedničkami Lubomír Jančařík, 167. hráč světa, a mezi ženami 91. Hana Matelová.

Žádní Češi nejsou výše, protože na největší turnaje nemají výkonnost. Kluci se nedostanou ani na olympiádu, na kterou se kouká celá republika. To je špatně. Táhnou příklady a pokud děcka nevidí v televizi ty hráče, neznají je, těžko se dají ke sportu přitáhnout.

Na olympiádě v Paříži reprezentovala český stolní tenis jen Matelová. Na druhou stranu vloni na podzim pak se Slovenkou Barborou Balážovou vyhrály čtyřhru na mistrovství Evropy.

To bylo určitě výborné, byla to skvělá propagace, nicméně je to málo. Stolní tenis u nás není vidět. Běží to samozřejmě na internetu, ale v televizi na sportovních kanálech ne. Mediálně šel ten sport úplně někam jinam a je to škoda, protože mladí na něj zapomínají.

V jedné z předchozích odpovědí už jste to naznačoval. Za vašich časů bylo velkou motivací i to, že se dalo se sportem cestovat po světě, že ano?

Rozhodně. Hranice byly zavřené a do zahraničí jste se dostali jen tehdy, když jste byli mezi třemi nejlepšími v republice. Pak jste se podívali třeba do Paříže, Londýna, Hongkongu. Za bývalého režimu to bylo něco neuvěřitelného.

A vaši sportovní kariéru hodně změnila návštěva Japonska, že?

To byla neuvěřitelná škola. Ve dvaceti mě firma Butterfly, která mě sponzoruje dodnes, pozvala do akademie na univerzitě Senshu a trénoval nás tam mistr světa Šigeo Itoh. Celý měsíc jsem šest hodin denně hrál v hale, kde nebyla klimatizace. Naučil jsem se podání, které u nás nikdo nehrál, a různé další vychytávky. Hrozně mi to pomohlo, za další dva roky jsem vyhrál ME ve dvouhře, nastartovalo mi to kariéru.

Cestu do Japonska měl ale platit svaz a protože peněz nebylo mnoho, poslal vás hodně dobrodružnou cestou.

To je kapitola sama pro sebe. Dneska se na sportovní akce lítá byznys třídou, máte singl pokoje. Já jsem musel přes Sibiř. Letěl jsem do Moskvy, pak do Chabarovska. Dále jsem jel vlakem do Nachodky a pak dva a půl dne lodí. V akademii jsem spal s Japonci na zemi. Bylo to dobrodružství, ale my jsme byli takoví, že nám nic nevadilo. Byli jsme odolní. Kam nás položili, tam jsme spali. Co nám dali, to jsme snědli.

Změnil vaši kariéru i pověstný asijský dril?

Japonci jsou ohromně disciplinovaní. Když někdo přišel o dvě minuty později, byl oheň na střeše. Na druhou stranu disciplína byla i v naší reprezentaci. Tam nám trénink skončil třeba v osm večer a do půl desáté jsme měli čas zajít si do vinárny na salám s cibulí a octem. Najednou přiletěl státní trenér Vladimír Miko a ptá se, co jsme pili. S Jindrou Panským říkáme, že nic. To Pepa Dvořáček přiznal, že si dal pivo, a Miko povídá: "Tak si všechno seber a jedeš domů.“ Za jedno pivo ho vyloučil z reprezentačního soustředění. Trenér razil heslo, že demokracie do sportu nepatří, ale byli jsme mladí kluci, nedodržovali jsme všechno.

Jen to člověk musel umět zamaskovat?

Samozřejmě nás bavilo chodit na diskotéky, porušovali jsme večerku. Ale nikdo to nepoznal, protože hlavně jsme makali. Trénink jsme milovali. Já jsem jím byl posedlý, ještě jsem si přidával. Měl jsem rád, když jsem byl po tréninku absolutně zbitý. Byl to základ pro to, aby se mi vyhýbala zranění nebo abych zvládal koncovky velkých zápasů.

Související

"Pinčes" v Americe? Velká show, popisuje Lapčík. Reprezentace pro něj není zajímavá

Se stolním tenisem jste sice cestoval, ale když jste se stal mistrem Evropy, vyhrál jste televizi, která vám v Československu nehrála. Prémie za různá vítězství propadaly svazu. Nepřemýšlel jste někdy o emigraci?

(úsměv) Peníze nám brali hned, to je pravda. Jak jsem dostal obálku, tak to Miko okamžitě sebral. Ale já mám na Česko ohromnou vazbu, miluju zdejší přírodu, jižní Čechy. Ani kvůli vazbám na rodinu mě emigrovat nikdy nenapadlo. Když jsme se venku bavili s emigranty, kteří se ptali, jaká je to u nás hrůza, tak nám to tak ani nepřipadalo. Samozřejmě v reprezentaci jsme se měli jinak než obyčejní lidé, ten tlak jsme nepociťovali. Bylo nám spolu dobře, zažívali jsme spoustu legrace. Nebyl jsem ve straně, neangažoval jsem se v politice a měl jsem kliku, že mě pouštěli ven. V 80. letech už to taky bylo volnější.

Setkání s emigranty jste maskoval jak?

Stávalo se, že jsme v sestavě já, Dvořáček a Panský letěli do Japonska nebo do Karibiku a já jsem byl vedoucí výpravy. Musel jsem podávat zprávu, jestli jsme se setkali s emigranty, a psal jsem tam, že ne, ale všude na nás čekali a vyptávali se. V Austrálii bylo v každé hale 50 emigrantů, zvali nás na barbecue. Samozřejmě byli v Londýně a všude. Trenér vždycky utíkal, čekal, že z toho bude politický průšvih, ale nebyla to 50. léta. Když si pak člověk z Hongkongu přivezl hodinky, jako měl James Bond, tak byl doma frajer. Nebo z Londýna levisky, to tady nikdo neměl.

Fakticky jste byl profesionální sportovec, ale oficiálně jste byl zaměstnancem ČKD. Jak se tam na vás dívali? 

Byl jsem ve Spartě a byl jsem přidělený k fotbalistům, kteří měli největší peníze. Zapsaný jsem byl v kolbence jako nějaký slévač. Když jsem si šel pro výplatu, měl jsem dvakrát tolik než ten, co stál za mnou, přitom ten mě tam nikdy neviděl. A už byl oheň na střeše. Šéfové Sparty pak usoudili, že takhle pro výplatu chodit nemůžu, že mi to budou dávat jinak. Na tu dobu jsme měli nadstandardní peníze. Jindy jsem po kolbence lítal, když jsem od komunistů sháněl razítka, abych mohl s rodinou na dovolenou. Já jsem byl v zahraničí mnohokrát, zařídit to pro rodinu bylo strašně složité, ale pokaždé jsem to nějak vybojoval.

A jak jste pak vnímal dobu po roce 1989?

Byla to krásná doba, ale já jsem se dál držel svého kopyta. Mnoho hráčů přestalo hrát, začali podnikat a dělat byznys. Já zůstal u toho mého sportu, hrál jsem dál. Byla euforie, hranice otevřené. Vzpomínám na to rád, nicméně mimo stolní tenis jsem se nehrnul. Dodnes jsem u něj vydržel, komu se to až do důchodu poštěstí…

Související

Ženy ho milovaly, vypil i 50 coca-col za den. Tenisový playboy zemřel strašlivou náhodou