Jste už čtvrtá generace šermířů. Pídil jste se potom, jak se pradědeček k tomuto sportu dostal?
Ano, pídil. Děda je z továrnické rodiny, jeho otec, tedy můj pradědeček, měl v Olomouci velkou továrnu na cukrovinky. Takže byl poměrně zámožný a je pravda, že tenis a šerm byly během první republiky sporty, kterým se věnovala tehdejší šlechta. A tak se k tomu dědeček dostal. Byl vysoký, takže měl pro tenhle sport dispozice a uctíval tradice tehdejší smetánky.
Ve vaší rodině je tradicí najít si i ženu šermířku. Povedlo se to pradědečkovi a dědečkovi…
Je to tak. Kolem šermu se pohybuje specifická společnost. Většinou to jsou lidi velmi vzdělaní, uvědomělí, pochází z podobných poměrů a mají hodně společného. A tak se zřejmě dali dohromady i mí prarodiče. Dědeček si našel babičku na závodech a až doteď jsou spolu.
A co vy? Pokračujete v rodinné tradici?
Pokračuju. Sice má přítelkyně není šermířka, ale dělá moderní pětiboj, kde je šerm jednou z pěti disciplín, takže ano, navázal jsem na rodinnou tradici.
Dědeček Jaroslav Jurka byl na dvojích olympijských hrách, v Montrealu 1976 a v Moskvě 1980, o třetí účast ho připravil bojkot her v Los Angeles. Jak na to dnes vzpomíná? Nezůstává v něm křivda?
Tehdy byl jedním z hlavních kandidátů na medaili. Ne-li přímo na zlatou. Měl to být vrchol jeho kariéry. Bohužel, přišel bojkot ze strany sovětského bloku. Děda to ale nesl statečně, dodnes to bere tak, že se netrápí něčím, co nemohl ovlivnit. Byl to osud. Snažil se mi vždycky alespoň vylíčit olympijskou atmosféru, jak jsou všichni nejlepší sportovci z různých odvětví na jednom místě. Jak je to absolutní vrchol, kterého můžeme v šermu dosáhnout. To je to, co mi utkvělo v paměti, a důvod, proč se na olympiádu těším.
Díky vám se na olympijské hry podívá po dědečkovi i tatínek, že?
Ano, protože je reprezentační trenér. Jsem moc rád, že je tím pádem taky zažije. On se o ně jako šermíř pokoušel, byl k tomu blízko, ale bylo to v dobách, kdy se do kvalifikace hodně míchala politika, on navíc tehdy nebyl tuzemskou jedničkou. Dnes je naštěstí kvalifikace spravedlivější a rozhodují výkony, ne nějaká valná hromada v zákulisí.
Jaké to je, když vás v reprezentaci cepuje vlastní táta?
Když jsem byl mladší, tak jsem záviděl ostatním klukům na závodech, že v něm mají prostě jen trenéra a nemusí před ním řešit i věci z osobního života. Teď, když se na to dívám zpětně, tak mi ta provázanost s tátou nebo i dědou, který také patří mezi mé trenéry, hodně vyhovuje. Jsme k sobě naprosto otevření, víme, jak spolu komunikovat.
Mohl jste vlastně vůbec šermu uniknout?
Dělali jsme různé sporty. Jezdili jsme hodně na kole. Byla to hlavně mámina iniciativa, protože tátovi kariéra moc nevyšla a mamka nechtěla, abychom si prožili stejné zklamání. Přece jen děda měl spoustu medailí, třeba stříbro z mistrovství světa, a vyrovnat se tomu není vůbec jednoduché. Nicméně mám čtyři sourozence a všichni jsme šermovali. Vydržel jsem u toho jen já a dvanáctiletá sestra.
"Do 12 let jsem nevyhrál ani zápas"
Proč jste u toho vydržel vy?
Začínal jsem někdy v sedmi letech a hodně dlouho mi to nešlo. Myslím, že do 12 let jsem nevyhrál ani zápas. Už nade mnou lámali hůl a říkali: Ten kluk je k ničemu, nemá talent. Ale zastala se mě babička, která přemlouvala zbytek rodiny, ať mě u toho ještě nechají, že se projevím. A měla pravdu. Hned následující rok jsem vyhrál první žákovský turnaj. Někdy v té době mě to čaplo. To jsem ale ještě vůbec netušil, jak vypadá šermířský svět. Znal jsem jen náš rybníček.
Za hranicemi České republiky má šerm daleko větší zvuk, že?
V olympijské historii je to jeden z nejstarších sportů a odráží se to i v tradici po celém světě. Šampionátů se účastní přes 100 států a není to tak, že 80 z nich by tam bylo jen do počtu. Ne, většina z nich je na podobné úrovni. V Evropě jsou vedoucí země Francie, Itálie nebo Maďarsko. V Česku se to bohužel moc neuchytilo, my jsme přece jen národ kolektivních sportů, fotbalu nebo hokeje.
Dá se šermem vůbec uživit?
Na té nejvyšší úrovni se tím dá uživit i v České republice. Nejsou to statisíce jako za fotbal, ale je to slušné živobytí. Ale ve Francii nebo Itálii jsou šermířské ligy, ve kterých si můžete vydělat pořádně. Dokonce od nás chodí do zahraničí někteří bývalí šermíři dělat trenéra. Co vím od Italů, tam je to tak, že si děti vybírají, jestli půjdou na fotbal, nebo na šerm, na takové úrovni tam tenhle sport je.
Když jste byl před třemi lety juniorskou světovou jedničkou, pozvali si vás na galavečer Mezinárodní šermířské federace do Paříže. Jaké to bylo?
Pořádají to pravidelně, sejde se tam smetánka, olympijský vítěz, mistr světa nebo světová jednička. Byla to čest sedět mezi ikonami světového šermu v Grand Palais. Je neskutečné, jakou pozornost tam šerm má, pro Francouze je to jeden z hlavních zdrojů olympijských medailí. Vystoupili tam herci Alain Delon nebo Uma Thurman a vrcholem programu byl dvouhodinový koncert Robbieho Williamse, se kterým jsme si mohli i zazpívat. Takže to asi tak k tomu, kolik peněz jsou schopni investovat do šermířského galavečeru.
To vás muselo nakopnout, dostat se mezi takovou společnost…
Jednoznačně. Je to obrovská motivace, když vidíte tenhle svět. Celý svůj život teď chci vztáhnout k šermu, vidím v tom neskutečnou příležitost.
Šerm je individuální sport. Nakolik jsou výkony v něm otázkou tréninku a nakolik je to o hlavě?
Máme rčení, že šermíř může makat, jak chce, ale když to nemá v hlavě, tak se to na výsledku neprojeví. Můžete trénovat dnem i nocí, ale když nejste správně koncentrovaní přímo na planši, nemáte šanci. Nesmíte se bát jít do akce, je to, jako by se boxer v rohu ringu bál úderu. Zároveň musíte být maximálně soustředění a v krátké chvíli prodat všechno, co jste natrénovali.
Jak na tom pracujete?
Hodně mi v tom pomáhá děda. Vždycky před zápasem opakuje, abych zklidnil dech, máme taková meditační cvičení, kdy se vám zpomalí tepovka. Přes hlavu mám ručník a soustředím se na to, co udělá soupeř, a nevnímám nic jiného, co by mě rušilo. Ale pak ten ručník sundám a musím být plný odhodlání soupeře porazit. O tomhle je podle mě 80 procent šermu.
Dá se to těmihle triky naučit?
Je to i otázka nějakého talentu. Můžete mít talent na pohyb, ale už ne třeba na psychickou připravenost. Musíte mít schopnost se rychle rozhodnout, zapnout mozek v krizových momentech a provést pohyb ve správnou chvíli. Tohle je má silná stránka.
Ale nutno dodat, že do toho všeho studujete na Univerzitě Palackého v Olomouci hned dvě fakulty - program Trenérství a sport, pedagogika volného času na Fakultě tělesné kultury a na Přírodovědecké fakultě Informační technologie. To je zdravé na psychiku?
Hodně mi vycházejí vstříc. Hlavně na Univerzitě Palackého, mají pochopení pro můj program. Mám dvou- nebo třífázové tréninky, je to v podstatě jako práce, někdo má osmihodinovku, já v součtu třeba jen šest hodin, ale vždycky to musí být maximální výkon. V současné době trénuju na USK Praha v Havlíčkových sadech, kde nás zastřešuje a podporuje Vysokoškolské sportovní centrum MŠMT.
Takže navíc pendlujete mezi Prahou a Olomoucí?
Ano, už dva roky dvakrát týdně. Takže mám dálnici D1 perfektně zmapovanou. Ale asi mi pomáhá ta trénovaná hlava z šermu, že tu šílenou dálnici psychicky zvládám. Navíc jsem slyšel od jednoho šermíře Američana, že ten takhle kličkuje New Yorkem dvě hodiny každý den. Takže proti tomu je tohle pohoda.
Na Univerzitě Palackého studujete obor informační technologie. Takže z vás případně jednou bude ajťák?
Přesně tak. S tím jsem do toho šel. Chci mít nějakou variantu, kdyby se cokoli stalo. Nikdy nevíte, kdy přijde zranění, které mě třeba nepustí dál. Je to taková ta varianta pro druhou kariéru, kdyby tahle sportovní nevyšla. A mám docela zálibu v počítačích a technice.
A jak to dopadlo s továrnou vašeho pradědečka, v jeho odkazu nikdo z rodiny nepokračuje?
Po pádu komunistického režimu jsme dostali tak třetinu majetku zpátky, ale v naprosto zdecimovaném stavu. Budovy byly polorozpadlé, drahé prvorepublikové tovární stroje pryč nebo taky úplně zničené. Budovy se postupně za deset patnáct let kompletně opravily a dnes slouží jako autoservis, prodejna sportovních potřeb nebo i jako sklad a second hand. Je však smutné, že se na tradici nenavázalo a v Olomouci tuto roli převzala firma Orion, dříve budova Zora.
Nepřemýšlel jste vy nebo někdo z vaší rodiny, že by se pokusil tento byznys znovu rozjet?
Bohužel, to se u nás nějak neujalo…
A zdědil jste alespoň lásku k cukrovinkám, máte rád sladké?
Chuť na sladké mám, to ano. (smích) Naštěstí si to díky sportu můžu i dopřát.
Teď máte před sebou nový start kariéry v podobě olympiády v Tokiu. Jenže bude trochu jiná, nejspíš jen s minimem diváků a se spoustou opatření. Nemrzí vás to?
Kdybyste se mě zeptal před rokem, tak bych řekl, že ano, protože bez fanoušků nebude taková atmosféra. Na druhou stranu teď už přes rok žijeme v takové situaci, že jsme rádi, že vůbec bude a že jsem se na ni vůbec dostal. Co si budeme povídat, ve 21 letech tam budu jeden z nejmladších šermířů. S Tokiem jsem vůbec nepočítal, spíš až s Paříží v roce 2024.
Takže vám pandemie vlastně pomohla?
Je to paradox, ale ano. Na startu sezony 2019/2020 jsem utrpěl vážné zranění zad. Měl jsem vyhřezlou ploténku. Nemusel jsem na operaci, všechno jsem rozcvičil s fyzioterapeutem a díky covidové situaci jsem měl i dost času na regeneraci a trénink. Tím pádem jsem mohl v šermu dospět fyzicky, takticky i psychicky, než jsem se pustil do kvalifikace. Vím, že covid spoustě rodin ublížil, ale já z toho vytěžil maximum. A o to víc chci v Tokiu uspět.
