Pádů v cyklistice přibývá. Zoufalá neúcta, soudí Benčík. Spurtéři jezdí přes mrtvoly

Ondřej Zoubek Ondřej Zoubek
14. 10. 2020 6:36
Jako všechny ostatní sporty se zrychluje i cyklistika, v níž často rozhodují setiny. Přesto je podle bývalého cyklisty a olympionika Petra Benčíka přijímané riziko závodníků až neuvěřitelně vysoké. "Proto se po zemi válejí ti nejlepší i ti, kteří neumí jezdit na kole. Dříve to nebylo," kroutí hlavou trojnásobný mistr republiky.
Hromadný pád v první etapě Tour de France 2020, ilustrační foto.
Hromadný pád v první etapě Tour de France 2020, ilustrační foto. | Foto: Reuters

Přibývá pádů v cyklistice té nejvyšší úrovně?

Je to tak, za mě je těch pádů asi pětkrát tolik, než by mělo být. Je otázka, čím to je, určitě je to dáno souhrou důvodů. Ať už vyzrálostí závodníků, povrchem, stresem a tlakem na jezdce nebo respektem mezi nimi.

Geraint Thomas a Pieter Weening vzdali probíhající Giro d'Italia kvůli pádu přes odhozený bidon. Je to v cyklistice rarita?

To ne, je to neprofesionalita závodníků. Na druhou stranu sezona v této fázi je strašně hektická a napěchovaná, kluci jsou na limitu a nikdo už nemůže. Tři závody Grand Tours jsou narovnané po sobě, bez jakéhokoliv odpočinku. Do toho se jedou klasiky, kluci už nevědí, co dělají, a z toho pramení chyby. Při odhazování bidonu je přece potřeba domyslet, aby se nevrátil zpátky na trať. Ze škarpy se nevrátí, ale na rovné silnici se může odrazit od bariéry. A je zaděláno na průšvih. Jinému závodníkovi se zamotá pod kolo, a on jde k zemi bez jakékoliv viny.

Thomasovi se to navíc stálo ještě před startem etapy.

A skončí se zlomenou pánví, to je prostě fatální. Hrozná škoda. Nejel na Tour de France a na Giru ho potká tohle. Trochu s tím souvisí pozornost, bohužel si nedal úplně pozor, je to o ztrátě koncentrace.

Hektičnost sezony je dána tím, že mnoho cyklistů stále bojuje o smlouvu pro příští ročník a času ubývá?

Ano, každý to chce všude urvat za každou cenu. Do toho už jsou kluci unavení. Je tam plno nových tváří, kluci se tak dobře neznají a chybí jim vzájemný respekt. Mnoho z nich nemělo obvyklou přípravu a kvůli té únavě se pak přestává věnovat dění okolo sebe.

Bývalý cyklista Petr Benčík.
Bývalý cyklista Petr Benčík. | Foto: ČTK

Jak konkrétně se projevuje zmiňovaný nedostatek respektu?

Před pár lety při výměně generací zmizelo to, že jste měli v každém týmu staršího jezdce, takového kapitána, mazáka. Ten si to řídil a byl schopný ukočírovat vystupování ostatních. Závodilo se s respektem k soupeřům, což se dneska v podstatě nenosí. Když se řekne respekt (už to) neznamená to úctu k soupeři a uvědomění, kolik je za tím práce a že tím vlastně živíte nejen sebe, ale celé ansámbly včetně masérů a mechaniků.

Co znamená respekt v cyklistice dnes?

Podle mě to dnes znamená, že nejste dostatečně dravý. Pak si jezdci strkají do řídítek, padají a nemůžou závodit. Mělo by se to vrátit k opatrnosti a nějakému gentlemanství, ale asi musí ti kluci nejdříve zestárnout a zmoudřet. Teď nedávají pozor a nahánějí čas různými způsoby mimo výkonnost. Podjíždějí se v zatáčkách, lítají v maximálním riziku a takhle se snaží nahnat každou vteřinku. A dopadá to tak, že se válejí ti nejlepší i ti, kteří neumí jezdit na kole. Válejí se všichni.

Dříve byla úcta k lídrům větší?

Nepamatuju si, že by se Miguel Indurain, Lance Armstrong nebo Eddy Merckx váleli po zemi. To kdyby se stalo, byl by celý balík zděšený a všichni by se ptali, jak se to mohlo stát. Dneska je to všem jedno, a ještě jsou někteří schopni v takové situaci nastoupit. To je zoufalé, neúcta ke všemu. Kdyby se to stalo dříve, viník by za to zaplatil. Já kdybych ve své době zahodil bidon, přes který by spadl dobrý jezdec, chodil bych kanály. Ale dneska respekt v cyklistice neznamená dobrou vlastnost.

Otázka je, jestli k tomu nejsou cyklisté odmlada vedeni.

Asi ano, souhlasím. Nechci být za nějakého staromilce a vyzdvihovat jen staré časy. Současná cyklistika se mi samozřejmě i líbí, je atraktivní. Ale tohle tomu chybí. Možná musíme chviličku počkat, aby si kluci začali své práce zase vážit.

Chovají se hůře i spurtéři? Dylan Groenewegen natlačil v srpnu na bariéru Fabia Jakobsena, jenž potom bojoval o život, Peter Sagan byl opakovaně trestán za nebezpečný manévr na Tour.

To si úplně nemyslím, spurtéři byli v uvozovkách vždycky magoři. I když je pravda, že se jejich závodění posunulo od nástupu Marka Cavendishe. Jezdí se opravdu agresivně, přes mrtvoly. Za ten střet Cavendishe se Saganem na Tour 2017 měl být někdo exemplárně potrestaný, mělo se jasně říct, že takhle se jezdit nebude. Nestalo se a krizových situací přibývá, jako třeba jednání Groenewegena letos v srpnu. Za to musí tvrdě zaplatit, to se nesmí stávat. Na druhou stranu tam byl kus smůly, až tak děsivé pády v cyklistice běžné nejsou.

Jak jste ve své kariéře kousal bolestivé pády vy?

Já jsem bolístko, moc jsem nepadal. Když mi někdo najel do řídítek nebo mi najel pákou do zadku, zabrzdil jsem, dojel jsem si za ním a zeptal se ho, proč to dělá. A že jestli to udělá ještě jednou, půjde k zemi. Naučil jsem to jezdce kolem sebe, ale já jsem také do nikoho nevjížděl. Jezdil jsem opatrně, pádům jsem se vyhýbal a stalo se mi třeba, že jsem šest let nespadl. Ano, v mládí jsem strčil přední kolo do každé skulinky a platil jsem za to, zlámal jsem si klíční kosti. Ale brzy jsem si uvědomil, že to takhle nepůjde.

 

Právě se děje

Další zprávy