reklama
 
 

Italští fanoušci mě chtěli zabít. A musel jsem si hlídat kolo, vzpomíná fenomén Roche

19. 7. 2016 13:03
Stephen Roche je jednou z velkých postav historie silniční cyklistiky. Vždyť kolik závodníků dokázalo vyhrát Giro d´Italia, Tour de France a mistrovství světa? A kolik závodníků dokázalo tato tři klání ovládnout v jednom roce? Byli to přesně a pouze dva jezdci, vedle legendy všech legend Eddyho Merckxe se "Triple Crown“ povedlo v roce 1987 získat právě šestapadesátiletému Irovi. Roche v současnosti provozuje cestovní agenturu zajišťující cyklistické zájezdy na Mallorcu a v příštím roce by si po třiceti letech rád projel královskou a klíčovou etapu Tour 1987 vedoucí přes Galibier a Col du Telegraphe do Alpe d´Huez, po níž tehdy v cíli omdlel.

Včera probíhala etapa s cílem na Ventoux, kde došlo k dalšímu incidentu s motocyklem, do něhož narazil Richie Porte. Za poslední rok jsme byli svědky více podobných událostí, bohužel i s tragickými konci. Ale netýká se to jen motorek, vzpomeňme, jak jedno z doprovodných vozidel před pár lety při Tour srazilo Johnyho Hoogerlanda. Máte také zkušenosti jako řidič doprovodných vozů, co se s tím dá dělat? Jak zajistit bezpečnost závodníků?

Je to více věcí. Každý rok je třeba se snažit držet ten počet doprovodných vozů na minimu. Ale na druhé straně nebudete mít závod bez médií a sponzorů, ti tam ty doprovodné vozy mít budou vždy. Mnoho problémů vzniká od těch řidičů samotných. Často jde ale o smůlu. Ale když mluvíte o řidiči, který srazil Hoogerlanda, tak to byla řidičská chyba. Neměl tehdy tu skupinu vůbec předjíždět. Nicméně když se podíváme na ty incidenty s motorkami v letošním roce, to byla povětšinou opravdu smůla. Ale tohle se asi bude stávat pořád. Teď bezpečnost závodníků ohrožují i ty věci s chytrými telefony. Kdekdo se snaží fotit nebo točit na kraji silnice a srazí závodníka. A to tady s rozvojem sociálních médií asi bude také.

Dnes večer tady byl zmíněn váš skvělý počin z roku 1987. Jak na to po těch skoro třiceti letech vzpomínáte? Snad jsem zahlédl i nějakou tu slzu ve vašich očích…

Hmmm… Je vždy pěkné se takto podívat zpátky. Tehdy to bylo opravdu těžké. Na Giru jsem bojoval s konkurencí Erika Breukinka, Roberta Millara, Johana van der Veldeho ale také s týmovým kolegou, to byl Roberto Visentini. Potom na Tour s Pedrem Delgadem nebo Jeanem-Francoisem Bernardem, bylo to také velmi složité. Navíc to byla nejdelší Tour v historii, takže to bylo opravdu velmi náročné. Teď po té době vnímáte, jak velký úspěch to skutečně byl. Tehdy jsem to bral prostě tak, že jsem vyhrál závod. I po třiceti letech ale lidé pořád mluví o posledních horských etapách, o časovce, jak těžký byl ten souboj s Visentinim. Dospělí říkají dětem: "Dívej, to je Stephen Roche, člověk, co vyhrál Giro, Tour a MS v jednom roce." Takhle s odstupem si člověk uvědomí, jak důležité to bylo pro cyklistické fanoušky.

Zmínil jste, že jste tenkrát na Giru nebyl lídrem. Jaký byl ten závod z téhle perspektivy? A jak je možné, že poté, co jste zaútočil na lídra vašeho týmu…

(skočí do řeči) Nezaútočil jsem na lídra, jel jsem rychle ve sjezdu a on mě prostě nenásledoval. To je rozdíl. Takže nemůžeme říct, že to byl útok.

Takže tehdy mezi vámi nebyla nějaká rivalita?

Pro mě na startu určitě ne. Před Girem jsem si myslel, že si zasloužím stejnou podporu jako Visentini. On číslo jedna, já dvojka. Docela brzy jsem získal růžový trikot, ale Visentini mi moc nepomáhal. Kdyby on měl trikot, byl jsem připraven mu pomáhat. On ale nebyl připravený mi to vrátit a poté mi i pomoci na Tour de France.

Takže přátelé asi zrovna nejste…

Zatím ne. Příští rok. (smích) Na Giru to pak mezi námi dva týdny byla válka. Bylo to opravdu velmi náročné. Domácí fanoušci mě chtěli zabít. Vyhrožovali mi u silnice. Bylo to těžké i v týmu. Na jídlo jsem chodil jen s jedním týmovým kolegou. Můj mechanik hlídal mé kolo, protože jsme měli strach, že se jej někdo bude snažit sabotovat. A jedl jsem ve svém pokoji, protože jsme se taky obávali, že by mi někdo otrávil jídlo.

Jedním z nejslavnějších okamžiků Gira 1987 byl také takzvaný "Masakr v Marmoladě" – v etapě vedoucí přes pět těžkých kopců a končící stoupáním na Marmoladu sněžilo, mrzlo a vzpomíná se na ni jako na jednu z nejnáročnějších v dějinách cyklistiky. Patří to k nejsilnějším vzpomínkám vaší kariéry? S tím souvisí další otázka. Začala platit pravidla ohledně počasí, v němž se už nesmí závodit, je to podle vás správné?

Počasí je jedním z faktorů, s nimiž se závodník musí vypořádat. Jedna věc je, že zdraví a bezpečnost závodníků je samozřejmě třeba chránit. Ale cyklistické závody musejí zůstat cyklistickými závody. Musí se to pečlivě zvažovat. Když je nějaké nebezpečí, pak samozřejmě, ale skutečné nebezpečí, ne trocha sněhu v závěrečném kopci.

Takže "Masakr v Marmoladě“ nebyl až tak brutální, jak se všude můžeme dočíst?

Myslím, že ne. Tenkrát byla spousta hodně náročných etap. Ale neuvažovali jste o tom, prostě jste závodili. Protože přemýšlením byste ty podmínky nezměnili. Když nad tím přemýšlíte, ztratíte. Podmínky jsou stejné pro všechny.

Řešili jsme ty rozpory v týmu během Gira. Byl pak kvůli tomu nějaký problém s týmovou podporou na následující Tour?

Ne. Tam jsem byl jediným lídrem týmu. Žlutý dres měl sice nějakou dobu i Erich Mächler, ale to byl dobrý týmový kolega, užil si chvíle slávy a pak mi pomáhal. Takže tam jsem měl k sobě celý tým.

"Triple Crown“, tedy vítězství na Giru, Tour a MS v jednom roce, máte na svém kontě pouze vy a Eddy Merckx. Souhlasíte s tím, že je to nejlepší cyklista historie?

O tom není pochyb. Eddy je ten nejlepší v historii. Nemůžete jej porovnávat s Indurainem, Armstrongem, LeMondem nebo Froomem. Je naprosto nefér kohokoli porovnávat s Merckxem. On vyhrál všechno. Vyhrával na silnici, na dráze, cyklokros…

Tenkrát byla asi trošku jiná éra, dnes se na Tour de France musíte víc specializovat…

Ano. Řeknu, že Eddy Merckx byl nejlepší závodník všech generací, ale každá generace má své šampiony. Nemůžete porovnávat různé generace, každá má jiné závody, technologie, pravidla… Ale Eddy Merckx je mimo toto porovnání, protože ten vyhrál úplně všechno.

O tomto tématu jsem už mluvil s mnoha závodníky. Hodně se to v posledních letech řešilo. Myslíte si, že je dnes možné vyhrát double Giro-Tour, jako se to tenkrát povedlo vám? Naposledy před 17 lety to dokázal Pantani.

Giro a Tour ano. Giro, Tour a mistrovství světa, to už by bylo komplikovanější. Ne proto, že by to závodníci nemohli zvládnout, ale… Giro a Tour vyhrávají závodníci, kteří nejsou moc rychlí v závěru. Na MS pak potřebujete hodně náročnou trať, protože většinu MS teď mohou vyhrávat závodníci jako Peter Sagan. Peter Sagan ale zase nikdy nevyhraje Tour.

Kdo by to tedy mohl dokázat?

Já jsem si vždycky myslel, že Contador. Snažil se dvakrát o double, ale nepovedlo se… Musí se to prostě všechno sejít. Tým, počasí, zdraví, vhodná trať a vývoj závodu… Já jsem měl v roce 1987 štěstí, že trať MS byla hodně náročná. Vše se prostě musí sejít, aby se mohl triple podařit.

Když se naposledy podíváme zpátky do roku 1987. Je to možná trochu klišé, ale cítil jste už v zimě před sezonou, že to bude něco speciálního?

Ne. V sezoně 1986 jsem měl problém s kolenem. A můj šéf mi chtěl ořezat výplatu. Já jsem říkal, že to je jako v manželství, musíte brát to dobré i to špatné. Říkal jsem OK, mám kontrakt na dva roky, ty jsi viděl to horší, teď třeba přijde to lepší, když do dubna nebudu mít výsledky, nemusíš můj kontrakt vyplatit celý. A pak jsem měl tuhle výbornou sezonu.

Zmínil jste problémy s kolenem, ty provázely a poté i dost zkrátily vaši kariéru, je to tak?

Ano po tom životním roce jsem opět havaroval. V roce 1985 jsem spadl na dráze, ale potom jsem byl na operaci a měl ten výborný rok 1987, ale tehdy jsem před MS havaroval znova. To už způsobilo škody, které se tak dobře nedaly vyřešit. V roce 1988 mě čtyři měsíce léčil lékař německé fotbalové reprezentace. Ztratil jsem dva roky kariéry. Pak jsem se vrátil, jel jsem opět i Tour, nebylo to už tak skvělé, ale šlo to.

V profipelotonu teď máte dva rodinné příslušníky, syna Nicolase a synovce Dana Martina. Můžeme tedy říci, že se u vás v rodině dědí nějaké cyklistické geny? Je to vůbec možné?

Myslím si, že ano. Jsme toho důkazem. Dan je opravdu dobrý závodník, Nicholas jezdí ve Sky. Víte, spousta závodníků trénuje a trénuje, ale nepodaří se jim to nikam dotáhnout, nemají tu třídu. Takže to musí být geny. Ty asi pocházejí od mojí matky. To je úžasná žena, můj otec také, ale matka je opravdu úžasná.

Ale rodiče nebyli cyklisté…

Ne, ale v padesátých a šedesátých letech nebylo moc aut a všude se jezdilo na kole. Mému otci je dnes 80 let, matce 79. A ona má kolo, normální kolo. Říkal jsem jí, že jí koupím elektrokolo, že to pro ni bude dobré, a ona řekla, že je na elektrokolo moc mladá. (smích)

Když se podíváme mimo vaši rodinu, kdo je dnes vaším nejoblíbenějším závodníkem?

Dnes? Contador je můj favorit. Peter Sagan dělá skvělou práci pro cyklistiku, ale Contador je výborný, jeho zkušenosti a taktický vklad do závodů... Frooma mám ale taky rád. To je gentleman. Například včera ztrácel žlutý trikot (rozhovor byl dělán den po etapě s cílem na Mont Ventoux) kvůli tomu incidentu s motorkou. Jeho kolo bylo rozbité a on jej prostě opřel vedle motorky. Dostal žluté kolo od Mavicu, bylo moc malé, prostě jej opřel o bariéry. Spousta jiných závodníků by jej někam bez respektu zahodila.

To můžeme porovnat třeba s Bradleym Wigginsem před pár lety na Okolo Trentina.

Ano, přesně. Totéž kdysi na Tour de France, prostě to kolo zahodil. Froome tohle nedělá. Podle mě je to hodně dobré pro cyklistiku. Novináři jej pořád podezřívají z dopingu a ptají se jej na něj, on v klidu odpovídá, dává všechny informace. Spousta jiných cyklistů, atletů nebo fotbalistů by snad i použila pěsti.

A kdo byl váš oblíbený soupeř, proti kterému jste závodil? Nebo závodník, kterého si ze své éry nejvíc vážíte? Soupeřil jste s Bernardem Hinaultem, Gregem LeMondem a podobně.

Hinault. To je legenda, k němu mám opravdu velký respekt. V jiných závodech ale třeba Sean Kelly, také úžasný cyklista. Laurent Fignon, Delgado…

Možná bych čekal spíše Grega LeMonda, který měl při Tour de France s Bernardem Hinaultem o rok dříve podobný problém jako vy na Giru 1987…

No… Francouzští fanoušci ale nebyli tolik proti němu. Bylo to podobné, ale má zkušenost byla mentálně mnohem náročnější než Gregova nebo potom Armstrongova či Contadorova.

Vy teď provozujete cestovní agenturu pořádající tréninkové kempy na Mallorce, kolik kilometrů ročně tak sám najezdíte?

Moc ne. Snažím se tak 6-7 tisíc kilometrů. Když jsem na Mallorce, snažím se s každým turnusem svých klientů objet aspoň jeden trénink. Těch 6-7 tisíc najezdím, chtěl bych i víc, ale kvůli práci je to složité.

Jaký je váš názor na větší, řekněme vědeckost cyklistiky? Říkal jste, že fandíte Contadorovi kvůli jeho taktickým manévrům. On ale také pořád nekouká na displej na řídítkách, prostě cítí vývoj závodu a podle toho reaguje. Na druhé straně jsou závodníci, kteří se z velké míry řídí údaji na svém cyklopočítači. Další věc jsou vysílačky...

Co se týče vysílaček, tak ty podle mě ničí cyklistiku. Vysílačky jsou důležité, ale musejí se používat správně, pro dobro cyklistiky, to se dnes neděje. Říká se, že závodníci potřebují informace z doprovodných vozů o nebezpečích na silnici a podobně. OK, ať jim jde do sluchátek přímo rádio Tour, které stejně tyto věci i defekty hlásí doprovodným vozům, pak není potřeba, aby měli závodníci spojení s doprovodnými auty.

V čem se cyklistika nejvíce změnila za posledních třicet let? Je to, jak se říká, specializace a sofistikace?

Ano. Máte tady ty měřiče wattů, tepovou frekvenci, poměr kilogramů na watty… To může pomoci výkonnosti závodníků, když je závodník unavený, podívá se, jak je na tom s watty, jestli má jít trénovat. Je to takové jemné ladění cyklistiky, což je důležité, protože byste neměl moc trénovat, pokud jste hodně unavený, abyste měl lepší výsledky, lépe regeneroval… Možná není úplně dobře, že se na to závodníci dívají v závodě, ale jinak nemůžeme jít proti vývoji…

Jaký je váš názor na mechanický doping, o němž se v poslední době hodně mluví? Je to vůbec problém, nebo spíše výmysl novinářů?

Ne, to je opravdu velký problém, který může úplně zničit cyklistiku. Je potřeba proti tomu tvrdě vystupovat. Já bych byl pro nulovou toleranci, pokud se to u někoho potvrdí, doživotně mu ukončit činnost v cyklistice, stejně tak jeho mechanikovi, sportovnímu řediteli a podobně.

Co se týče tradičního dopingu, objevují se názory, že by se možná měl povolit, když nejsme schopní jej účinně potírat. Souhlasil byste s touto cestou?

Ne, to určitě ne. Pak by to bylo vyloženě o penězích. Kdo by si to mohl dovolit, měl by výhodu. Spousta mladých jezdců by pak byla ochotná se třeba zadlužit, aby na to měli peníze. Tady bych postupoval stejně jako u předchozí odpovědi – žádná druhá šance.

autor: Ondřej Kurečka | 19. 7. 2016 13:03

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama