Jezdíte už po návratu z Ameriky na kole?
Markéta Marvanová (MM): To ještě úplně ne (úsměv). Když se vrátíme ze závodu, většinou taková větší únava trvá šest týdnů. Jsou to tři týdny, co jsme dorazili, a pořád nás dost bolí nohy a jsme zničení. Spíme už docela normálně, ale nejsme schopní jezdit na kole. Regenerujeme a chodíme na masáže.
Adam Záviška (AZ): Když nás viděl masér, říkal, že tak zničené lidi tam ještě nikdy neměl (úsměv). Vždycky nás potrápí i časový posun, první týden po příjezdu jsme z toho rozhození. Doháníme to tak, že si třeba dáme spánek na 18 hodin.
Absolvovali jste nejdelší závod horských kol na světě. Dá se říct, že to byla i vaše největší výzva v životě?
AZ: Ten závod vznikl před třemi lety a tou délkou se diametrálně liší od všech ostatních. Do té doby měřil nejdelší závod 4 500 kilometrů. Takže to opravdu byla největší výzva a test fyzických i psychických schopností. Navíc se to často potkalo se špatným počasím, v Oklahomě jsme měli povodně, v Coloradu vysoký stav sněhu. Stihly nás bouřky i hrozná vedra. Byly to kruté podmínky a docela často přicházely stavy, kdy jsme to chtěli vzdát. A to se nám jinak nestává.
Po dokončení závodu jste říkali, že v lecčems nesplnil vaše očekávání. Mohli byste to rozvést?
MM: Trasa byla inspirovaná cestami pro terénní auta a motorky, kdežto my jsme mysleli, že závod bude podobný jako Tour Divide, který se jede z Kanady do Mexika celý v horách. Na American Trail Race organizátor tu původní trasu skoro nezměnil a ve výsledku jsme jeli hrozně těžkými úseky. Při vedrech jsme s sebou vozili osm nebo devět litrů vody, protože jsme to měli daleko do civilizace. Na naloženém kole jsme jeli třeba 120 kilometrů po písku, a to po šesti tisících kilometrech není zrovna příjemné. Zpočátku jsme na východě Ameriky jeli pořád jen kolem soukromých pozemků a měli jsme problém večer někde přespat. Tam jsme si přírody moc neužili.
Trasa American Trail Race je tedy striktně daná dopředu? Není to tak, že byste jen proťali průjezdní body, ale cestu si určili sami?
MM: Ano, je to dané. Viděli jsme třeba hezkou silnici ve směru, kterým jsme potřebovali jet, ale museli jsme jet po určené trase. Místy to podle nás bylo až zbytečně moc obtížné.
AZ: Kazí vám dojem, když víte, že tam byla varianta po lepší cestě.
Jak jste se připravili a s jakými pocity jste šli na start závodu, když se tak moc lišil od všech, které jste dosud absolvovali?
AZ: Upravili jsme výbavu a podřídili jsme přípravu tomu závodu. Všechno tak, abychom měli co největší komfort. Vzali jsme si stany, což jinak neděláme, a celkově jsme měli těžší váhu všech věcí. Závod byl strašně dlouhý, takže jsme si nemohli moc krátit spánek jako na ostatních závodech. V těch dojíždíte úplně na krev, kdežto tady k tomu musíte přistoupit jinak, abyste byl schopný vydržet tak dlouhou vzdálenost.
MM: Nakonec nebyl ten závod tak těžký jen kvůli přírodním podmínkám. V Oklahomě jsme třeba týden jeli jenom v dešti, ale navíc tam po trase nebyly ani žádné větší vesnice. Vedlo to přes nejchudší pohraniční oblasti s nejmenšími krámky. V Coloradu se zase nedalo jet kvůli vysokému sněhu, ale tam přišly i problémy v podobě komunikace s organizátory. V takových případech nám slíbili pomoc a náhradní trasu, jenže nakonec nic takového nepřišlo. Místo toho nám bylo řečeno, že pokud to objedeme, nebude se nám počítat výsledek.
Takže nakonec jsou vaše výsledky v cíli neoficiální?
MM: Dodnes organizátory nechápu. Ve výsledcích máme napsáno, že je to neoficiální čas, protože jsme nedodrželi trať. Takže jsme po nějakých čtyřech tisících kilometrech zjistili, že si musíme sami zařídit objížďku a organizátor nás nechá ve štychu, a navíc že už jedeme neoficiální čas. Přitom v Coloradu bylo na vrcholcích šest metrů sněhu, obvolávali jsme parky a ptali se místních rangerů, kteří říkali, že vůbec nepřipadá v úvahu, abychom se tam na kolech vydali. Psychicky nás to stáhlo, pak už jsme měli problém závodit. I tím, že nakonec místo 18 vystartovalo 11 závodníků a po třech týdnech jsme zůstali na trati už jen ve třech.
AZ: Už to ztrácelo závodní atmosféru. Zůstali jsme jen my a závodník před námi. Už jsme neměli motivaci vstávat ráno včas a být co nejrychlejší.
Stihli jste si závod přes všechny tyto komplikace užít? Říkali jste, že to pojmete zároveň jako vaši svatební cestu.
MM: Rozhodně. Projeli jsme oblasti a místa, kam bychom asi nechtěli vyrazit na dovolenou, ale na druhou stranu jsme rádi, že jsme je viděli a že jsme poznali skutečnou stránku Ameriky, nejen z pohledu hor a národních parků. Bylo spoustu míst, která měla své kouzlo, spoustu krásných okamžiků. Určitě se nedá říct, že bychom litovali, byť bychom se na závod nevydali znovu a byť bychom ho nikomu nedoporučili. Projeli jsme krásná místa v Texasu nebo Utahu. Tam jsme byli ve 3 300 metrech, kde byl sníh, a po přejetí kopce jsme sjížděli k Moabu. Byl to kouzelný paradox, přejet z hor, které vypadají jako v Kanadě, k červeným skalám. Nebo když byl v Nevadě po týdnu u cesty strom a stín, toho si pak člověk strašně váží.
Markéta (24) a Adam (25)
Vzali se 30. dubna a 1. června vyrazili na svatební cestu v podobě závodu dlouhého více než osm tisíc kilometrů. Společně už absolvovali mnoho závodů včetně prestižní Tour Divide v roce 2017, kde Markéta mezi ženami triumfovala. Ve stejném roce se stali prvními pokořiteli Laponské extrémní výzvy. Detaily z cest a aktuální informace najdete na facebookové stránce. O zážitcích z Tour Divide a Laponska píše Markéta ve svých knihách Cesta za štěstím a První stopa.
Takový závod změní jeho pohled na svět, že?
MM: Jsou to hrozně silné okamžiky, vyplatí se to zažít. Člověk to vnímá celým rozměrem, nikde nemá jistotu, že přespí a bude mít své zázemí. Pokud jste v přírodě s bouřkami, chřestýši a dalšími zvířaty, má to jiný nádech. Je to skutečnější. Pak si po návratu třeba strašně vážíte dobrého jídla, všechno je dost intenzivní.
Připomínali jste si to i ve chvílích, kdy jste chtěli závod vzdát?
MM: Většinou úplně nejhorší okamžiky, kdy jsme chtěli vzdát, přišly v místech, kde to ani nebylo možné. Potom se člověk dostane z nejhoršího, třeba do vesnice, kde by teoreticky vzdát mohl. Ale tam už máte zase jiné myšlenky, můžete se napít nebo najíst. Nálada se změní a pokračujete dál. Čím více toho vydržíte, tím sladší je odměna. Čím hůře nám bylo na některých místech, o to lépe nám později bylo jinde.
Zmiňovala jste chřestýše, ale na trati jste potkali i pumu, kojoty nebo další nebezpečná zvířata. Mohli byste přiblížit ta setkání?
AZ: Už od startu jsme řešili psy na pozemcích, u kterých nebyly skoro žádné ploty nebo jen dráty, mezi nimiž pes jednoduše proskočí. Přitom v USA psi ročně pokoušou do smrti až přes 20 lidí, což je větší počet, než umře na napadení medvědem. Bylo to možná nebezpečnější než divoká zvířata, která projevují respekt. Není v jejich zájmu napadnout člověka, pokud nejsou zahnaná do krize, kdy nemohou udělat nic jiného. Když necháte zvířeti prostor, raději uteče. Peggy v noci viděla na cestě před námi pumu, které se ve tmě odrážely oči a vrčela, ale to zvíře je dost chytré a bojí se člověka. Uteče. Horší to bylo v poušti.
Tam došlo ke konfrontaci?
AZ: V nevadské poušti na mě začal zpoza keříčku chřestit chřestýš. To se člověk bojí nejvíce, protože chřestýš je tam asi to nejnebezpečnější. Kdyby mě tam uprostřed ničeho uštknul, nevím, co by se dělo. Člověk začne přemýšlet, jak by se z toho asi dostal.
MM: Ale není to tak, že by chřestýš chtěl útočit. Bylo to tak, že nebyl vidět. Jeli jsme totiž docela rychle po cestě, která není frekventovaná. Had se snaží dopředu člověka upozornit, a kdyby Adam včas neuhnul, mohlo být zle. Co se týče kojotů, věděli jsme, že si netroufnou. V noci bylo slyšet, že se přibližují, ale nešli do neznáma, neriskovali.
Kolik jste ve stanu průměrně naspali hodin? Obvykle to na takových závodech bývá čtyři až pět denně, že?
MM: No, ale teď to bylo podstatně více, kolikrát i sedm hodin. Už máme vypozorované, že po 20 dnech je pro tělo těžší snášet takovou zátěž a regenerovat v pohybu. V druhé polovině závodu už to bylo obtížnější a měli jsme problém, že po kratším spánku se nám nestihly odkyselit nohy. Jízda pak byla pomalejší a bolestivější. Proto nebylo efektivní krátit spánek pod šest hodin.
Jezdili jste v oblastech, ve kterých bylo přes den neúnosné vedro. Nesnažili jste se proto jezdit v noci?
MM: Snažili jsme se o to, ale v noci to nejede stejně jako přes den. Tempo je pomalejší a i když není takové vedro, nemáte plný výhled.
AZ: Je to dost vyčerpávající.
MM: V noci se sice trochu ochladí, ale potom se zase nedá spát přes den. Nebylo kde. V nejteplejších oblastech nebyl vůbec stín. Bylo tolik stupňů, že jsme přes den nemohli ani zastavit, potřebovali jsme ten minimální vánek, který způsobovala jízda. Neměli jsme na výběr (úsměv).
Měli jste na trati i technické problémy?
MM: Já jsem neměla skoro žádný problém, ale Adam dost často řešil defekty. Chtěli jsme si poslat náhradní pláště do poloviny trati, na metu čtyř tisíc kilometrů. Ale na poště nám bylo řečeno, že nám to neuschovají ani nedoručí, protože nejsme američtí rezidenti. Proto jsme si to poslali do cykloservisu, který byl až po pěti tisících kilometrech. Věděli jsme, že pláště zvládnou čtyři tisíce, ale pak už je to hraniční. Bylo to vidět hlavně u Adama, který je těžší. Sjíždělo se mu to, měl častěji defekty.
AZ: Náš první cykloservis byl na 4 400. kilometru, takže na těch posledních 400 jsme jsme s sebou pro jistotu vezli montážní pěnu a různé opravné spreje, které se používají u pneumatik od auta. Naštěstí jsme je nemuseli použít. Jednou jsme měnili řetěz a párkrát brzdové obložení. Ale jinak jsme měli kola tak dobře připravená, že se žádné jiné problémy nevyskytly.
Závodníci si mezi sebou nemohou navzájem pomoct, dokonce se ani na větru schovat v háku. Skutečně se to takhle dodržuje?
MM: Je to tak. I když to nikdo nemůže kontrolovat, pravidla jsou daná. Podváděli bychom sami sebe, pocit v cíli by nebyl správný, zásadně to neděláme. Ale je pravda, že jsme měli s jízdou v háku velký problém. Na východě byl obrovský provoz, jeli jsme oba stejně a pořád jsme se předjížděli. Byli jsme ve střehu před auty a bylo to vyčerpávající. Pár dní nato už jsme měli od sebe vždycky odstup zhruba 500 metrů. Většinou jsme se srazili až na večer, spali jsme na stejném místě, ale každý ve svém stanu.
Co vám přináší extrémní závody? Odtržení od všedního světa?
AZ: Člověk na nich má čas přemýšlet. Je oproštěný od všedních povinností a řeší jen základní věci typu kde si doplní jídlo a vodu nebo kde bude spát. Plus nějaké propočítávání trasy. Pak máte čas přemýšlet, jsou okamžiky, kdy úplně vypnete, jen si jedete a třeba vzpomínáte na něco z minulosti. Máte čas si vyřešit spoustu věcí, zamyslet se, co chcete dál. Je to takový psychický restart, který si normálně nedopřejete, nemáte na to čas. Navíc nás baví i ta fyzická stránka. Co dokáže unést tělo nebo i technika. Jak jsou materiály lehčí, a přitom stále funkční.
MM: A hlavně rádi poznáváme. Za relativně malé peníze vidíme kus světa, a to způsobem, jaký opravdu je. Není to jako jet na dovolenou a vybrat si turistická místa. Takhle se dostanete na místa, která byste jinak nepoznal. Kolo je na to vhodný dopravní prostředek, navážete kontakt s místními lidmi. V autě by to nebylo ono, pěšky by to bylo hrozně na dlouho a zážitky by nebyly takové.
Vnímáte v této činnosti i její širší rozměr, motivovat ostatní a pomáhat jim? Například 12leté Alex Borské, která by jednou ráda závodila na paralympiádě, pomáháte s výběrem peněz na závodní handbike.
MM: Alex má určitě ohromný smysl a motivace je tam vzájemná. Ona motivuje nás a my motivujeme ji. Ona je neuvěřitelná, ve sbírce pro ni máme už 380 tisíc korun a chybí posledních 65 tisíc. Okruh ostatních fanoušků nebo přátel nám pak vždycky poskytuje zpětnou vazbu ve smyslu, že když řeší nějaký problém, třeba ani ne sportovní, vzpomenou si na nás. Motivujeme je tím, aby se nevzdávali a popasovali se s tím. Jen tím, že někde závodíme, pomáháme lidem, kteří si říkají, že my zrovna někde dřeme a strádáme a oni často nemají důvod si stěžovat. Kolikrát jdou do sebe. I v tomto ohledu to má smysl.
