Loni v srpnu přeplavala La Manche za 13 hodin a 58 minut. Letos v bleskovém tempu a z velké části v noci uplavala bezmála 33 kilometrů kanálu Catalina. Čas? 10 hodin a 36 minut.
Dvaadvacetiletá plavkyně z Třebíče přitom trpí velkým strachem z mořských živočichů.
"Psychicky to bylo docela na palici. Ze mě si každý dělá srandu, protože mě když se dotkne i v rybníce kapr, tak pištím na celou vesnici," směje se Andrea Klementová, studentka oboru regenerace a výživa ve sportu na Fakultě sportovních studií.
Při přeplavbách ji vyděsili tuleň, delfíni, rejnok i medúzy. A když slyšela, jak pár dní po jejím výkonu pokousal na Catalině žralok jiného plavce, naskočila jí taková husí kůže, jakou nemívá ani v ledové vodě.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje nezapomenutelné zážitky, finanční náročnost svých plaveckých dobrodružství a vysvětluje, proč z vln ukazovala prostředníčky na kapitána lodi.
Když se na svůj výkon podíváte nyní s odstupem, jak moc hrdá na sebe jste?
Záludná otázka. Když to vezmu mýma očima, zase to není nic tak zvláštního. Každý se něčemu věnuje a něco dokázal. Ale jsem moc ráda za La Manche i Catalinu, za tu hlavně kvůli času, který se mi povedl. Celkově byl výkon docela dobrý. Takže hrdá na sebe určitě jsem, ale nějak vyloženě extra to nevnímám.
Bylo to náročnější po fyzické stránce, nebo co se týče psychiky?
La Manche asi z obou stran. Byla to moje první taková přeplavba, ani trochu jsem nevěděla, do čeho jdu. Dlouho jsem čekala, než dostanu nějaký pokyn, že můžu plavat, protože jsem musela čekat na vhodné počasí. Byla jsem hodně na nervy. Na Catalině jsem měla jasně daný čas startu, takže jsem byla připravená a bylo to psychicky víc v klidu.
A co samotná přeplavba?
Na La Manchi byly docela velké vlny, celé mi to přišlo takové nepříznivé. Neměla jsem moc dobře vymyšlenou stravu, neměla jsem s tím zkušenosti. Bolelo mě břicho, zvracela jsem.
Na Catalině už jste to měla lépe promyšlené?
Ano, měla jsem to podchycené a na celkovém výkonu to bylo znát. Plavalo se mi lépe. I když bylo na Catalině hrozné, že jsem plavala celou noc, ale jinak to pro mě bylo lepší a zvládla jsem to určitě mnohem líp.
Když jste zmínila stravu, rád bych se u ní rovnou zastavil. Jak probíhá stravování během přeplavby?
Zhruba jako krmení lachtanů. Krmí mě z lodi na takové dlouhé tyči, na které jsou napevno upevněné kelímky. Je to na provázku, abych to mohla zahodit a nemusela se zdržovat vracením. Mám v tom většinou nějaký ionťák, energetické gely, gainer, někdy kousíček banánu. Letos jsem to měla mnohem lépe propočítané, co se týče potřebného příjmu energie ve vhodný čas.
Co se vám honilo hlavou, když jste v případě Cataliny někdy o půlnoci skákala do vody? Víte, co vás čeká, a pod sebou vidíte jen tmu. Neměla jste chuť to zabalit a utéct?
Ono moc není kam. Během La Manche bylo hodně komplikací, velké vlny, strašně mě bolelo rameno, tak jsem měla zaječí úmysly. Začínala jsem toho mít dost. Ale vždycky jsem si řekla, že tam prostě nějak doplavu, že tam ten druhý břeh někde je, takže se budu plácat tak dlouho, dokud tam nedoplavu. Catalina byla to samé, ale ubíhalo mi to rychleji, třeba i proto, že za mnou občas do vody skočila kamarádka s ploutvemi a podpořila mě.
Pro mnoho lidí, mě nevyjímaje, bude nejhorší představa, co všechno pod vámi ve vodě může plavat. Máte strach z mořských živočichů?
Mám z toho velký strach. Ze mě si každý dělá srandu, protože mě když se dotkne i v rybníce kapr, tak pištím na celou vesnici. To nemám ráda. Nedej bože, když pod sebou něco vidím. Fakt to nesnáším. Ale když jde o nějaký takovýhle výkon, je to pro mě paradoxně jednodušší. Když vím, o co jde a že jsem přijela do Ameriky jen kvůli tomu, tak prostě budu plavat s nějakou potvorou. Přežilo to víc lidí, tak to přežiju taky. Ale přiznám se, mám z toho hodně blbý pocit.
Proběhla nějaká nepříjemná setkání?
Na La Manchi jsem potkávala medúzy. Při prvním setkání jsem se málem utopila, další už mi byly jedno, už jsem na ně potom snad i mávala. Když plavu dlouho, přestanu to vnímat a je mi to jedno. Na Catalině jsem se zhrozila už před plavbou, viděla jsem v přístavu obřího tuleně, jak se tam cachtá. To bylo hrozné, byl obrovský a já dost vyplašená. O kus dál plaval rejnok. Potom přímo při přeplavbě mě upozornili, že na druhé straně lodi je hejno delfínů, snad padesáti. Já je naštěstí neviděla. Viděla jsem dva těsně před tím, než jsem skočila do vody, byla jsem z toho na mrtvici, ale skočit jsem tam musela. Jelo se tam kvůli mně.
Na vašich sociálních sítích je video z okamžiku těsně před startem, kde říkáte, že mají lidé držet palce, nebo vás něco sežere. Je tam na vás znát značná nervozita. Měla jste velký strach?
To jsem teda měla. Na těch videích je vtipné, že se tam směju, ale už není vidět, že se při tom úplně klepu.
Trochu odbočím, když je řeč o klepání. Vy se jinak věnujete zimnímu plavání. Proč zrovna zimnímu? Je to ještě nějaký adrenalin navíc?
Bylo to prostě něco jiného. To mě zaujalo a lákalo. A když jsem to zkusila a za covidu se začala více otužovat, ten pocit byl k nezaplacení. Potom už jsem to chtěla pořád. Je strašné do té vody vlézt, ale já vždycky myslím jen na ten pocit, který zažívám, když vylezu.
Začala jste s tím tedy za covidu, když byly zavřené bazény?
Ano, už jsem si chtěla zaplavat. Měla jsem nějakou online výuku na střední a učitelka se někdy během zimy zmínila, že se jde koupat do rybníku. A že můžeme jít s ní. A já přišla, i když mě rodiče nechtěli pustit. Já si dala plavky pod oblečení, takže o tom ani nevěděli. Teď už máme s paní učitelkou bližší vztah, než když mi ve škole rozdávala čtyřky.
Na stránkách Masarykovy univerzity jste psala, že to s vámi posádka doprovodné lodi neměla jednoduché. Můžete popsat nejkritičtější okamžiky?
Jeden takový byl, ale já za to úplně nemohla. Při přeplavbě Cataliny mi tak od půlky říkali, že už tam budu za dvě hodiny. To mi přišlo rychlé, začala jsem mít radost, jaký mám čas. Tak jsem docela hnala dál. Asi po hodině, kdy byla pauza na krmení, jsem se ptala, jestli tam tedy za hodinu budeme, a oni že za dvě hodiny. Tak jsem jela dál. Za hodinu jsem se zase ptala a pořád to byly dvě hodiny. Měla jsem chuť po nich něco hodit, ale neměla jsem co.
To působí jako velmi demotivující taktika…
Ano, a oni v tom navíc pokračovali. Za chvíli mi zbývala hodina a po půl hodině pořád hodina. Počtvrté, co mi něco takového řekli, jsem už na kapitána lodi ukazovala prostředníček. Ale vážně, teď jsem za to možná i ráda. Nevím, co by pro mě bylo lepší. Takhle mě to strašně hnalo, vylepšilo mi to finální čas, protože jsem to vždycky napálila, když mi řekli, že zbývá už jen hodina.
Jak široký je vlastně doprovodný tým na lodi?
Na Catalině byli dva kapitáni, kteří se mezi sebou střídali. Potom tam byl rozhodčí, který hlídal pravidla, že se nesmím dotknout lodi a tak podobně. Zapisoval různá data, proudy, velikosti vln, rychlosti, značil si všechno. Potom tam byli další tři lidi, kteří obstarávali loď. To byl personál. Já měla s sebou tři své lidi.
Co mají lidé, kteří tam jsou přímo s vámi, za úkol? Podporu, krmení, to je jasné. Hlídají třeba počasí, nebo jestli se někde neblíží ploutev?
Ano, tak nějak všechno. Mimochodem, co se týče žraloků, někdy před týdnem jsem četla, že žralok napadl plavce, který přeplavával Catalinu. Kousl ho do ruky i do nohy, ale nakonec to dopadlo dobře. To jsem seděla doma a měla jsem husí kůži. Je to hrozné, já kdybych to pod sebou viděla, tak asi umřu jen z toho, že ho vidím.
Jak je to s financováním? Pořádala jste sbírku na Doniu, která přinesla něco přes 100 tisíc korun z cílové částky 400 tisíc. Dá se to finančně zvládnout? Máte dostatek sponzorů, kteří pomohou?
S partnery je to čím dál horší. Ale chápu, firmy nemají peníze na podporu nějakých sportovců. Snažím se zejména tady na Třebíčsku i výměnou za nějakou propagaci. Někam ale napíšete a ten e-mail jako by neexistoval. Nebo se nedovoláte. Nebo něco slíbí a pak už se neozvou. A mně je blbé se doprošovat, nerada to dělám. Ale bohužel občas musím. Bez toho bych to nemohla dělat, ten sport dělám sama za sebe. Na Doniu mi mohli přispívat lidé, 400 tisíc byla cílová částka, to byly zhruba celkové náklady, ale nepočítala jsem s tím, že se to vybere. Nepočítala jsem ani s těmi sto tisíci. Zbytek partnerů to částečně dopokryje, ještě to nemám spočítané přesně.
Musela jste hradit třeba i poplatky plavecké federaci. Jak to funguje?
Každá přeplavba probíhá pod asociací, která to organizuje. K ničemu to není, jen aby hrabali peníze. Člověk to musí zaplatit, aby měl potvrzení, že přeplaval. Jsou to poplatky v řádu tisíců. Za každou blbost se něco platí. Je to navázané na takzvanou Ocean's Seven, je to prestižní a lidé to chtějí mít přeplavané oficiálně, tak každá z těch sedmi přeplaveb má svou asociaci. Je to zbytečně složité.
Přemýšlíte už co dál? Láká vás právě Ocean's Seven, kde tedy máte odplavané už dva výkony z celkových sedmi?
Lidé se mě na Ocean's Seven pořád ptají. Na jednu stranu mě to láká, na druhou mě ale odrazují ty věci okolo. Nerada se k něčemu zavazuju. La Manche a Catalina byla spontánní rozhodnutí. Tohle už by spontánní nebylo, musela bych to naplánovat na dlouhé roky dopředu. Plavala bych to do třiceti, ne-li víc. Například Gibraltar je dlouhý asi jen 15 kilometrů, ale nejbližší volný termín je třeba za tři roky. Nechci si takhle plánovat život. Čím dál víc se mi do toho nechce. Ale uvidíme.
Když si k tomu připočteme ještě finanční náročnost…
Ano, hodně lidí si nedokáže představit celou organizaci a peníze, které jsou k tomu potřeba. Ještě teď třeba potkám staršího pána z ulice a ten se mě ptá, kolik za to dostanu. Tak odpovídám, že nic, že za to naopak platím 400 tisíc. Tak se ptá, proč to teda dělám.
Kdybych zkusil tu hloupou otázku zopakovat, co byste odpověděla? Proč to vlastně děláte?
Miluju plavání. Hrozně mě to baví. Teda nemůžu říct, že by mě úplně bavilo plavat čtrnáct hodin, ale hrozně mě láká, že je to něco úplně jiného. Miluju ten pocit, když to zvládnu. Ten jinde nezískám.
