Dojemná zpověď české biatlonistky. Léta ji trápil smutek, po pohádce končí s kariérou

Český biatlon přes počáteční rozpaky a zdravotní problémy největší hvězdy Markéty Davidové nakonec odjel z olympijské Anterselvy hned s několika pozoruhodnými výsledky. Tereza Voborníková senzačně urvala bronz, mužská štafeta finišovala mezi elitou šestá, ženy braly dokonce páté místo. Snovou rozlučku přitom pod pěti kruhy zažili Michal Krčmář i Tereza Vinklárková.

Právě Vinklárková při své premiéře na olympijských hrách nečekaně zazářila. Ve vytrvalostním závodu si vyjela životní jedenácté místo.

Když poté dorazila mezi novináře do mixzóny, narychlo si sušila oči a z tváří otírala slzy dojetí.

„Asi ve mně bouchly saze. Byla to fakt jízda,“ smála se.

Z Češek byla nejlepší a porazila i mnohé velké hvězdy světového biatlonu: třeba druhou ženu celkového pořadí Světového poháru Finku Suvi Minkkinenovou, třetí Annu Magnussonovou ze Švédska nebo její slavnou krajanku Elviru Öbergovou.

„Úplná pohádka, fantazie. Nevěřím tomu,“ hlesla a do očí se jí zase draly slzy.

Její parádní olympijská premiéra se v tu chvíli podivně prolínala s kariérní derniérou. Brněnská biatlonistka už oznámila, že po sezoně pověsí malorážku a běžky na hřebík.

Důvodem jsou zdravotní potíže a imunologická onemocnění, které někdejší slibnou juniorku neustále limitují. Ani lékařům se nepodařilo najít jejich jednoznačnou příčinu.

„Jsem strašně šťastná, jak všechno probíhalo, celý můj život. Opravdu to končí tak, jak má. Pořád jsem ve skrytu duše doufala, že se to ještě obrátí, že budu zdravá, že to všechno dopadne. A ono to tak nějak dopadlo,“ vyprávěla.

Za skvělé jedenácté místo si následně vysloužila pozici české finišmanky ve štafetě. I tu zvládla se ctí a přispěla k pátému místu.

Sedmadvacetiletá závodnice, které říkají Vinky nebo také „Tinky Winky“ podle postavy z proslulého dětského televizního seriálu Teletubbies, se nyní ke své olympijské zkušenosti dojemně vrátila ve sloupku, který napsala pro oficiální web Českého biatlonu.

„Ticho na střelnici má úplně jinou váhu, když víte, že ho poslouchá celý národ, celý svět,“ zahájila své povídání.

„Mezi nádechem a výstřelem se v tu chvíli smrsknou čtyři roky dřiny, tisíce kilometrů v nohách a všechna ta odříkání, o kterých se v rozhovorech mluví jen v klišé. Účast pod pěti kruhy pro mě nebyla jen splněným snem. Byla to ta nejintenzivnější lekce z managementu vlastních emocí. Olympiádu si zapamatuji jako okamžik, kdy hluboko pod kůží postupně zarezonuje pět olympijských kruhů v rytmu vašich výstřelů,“ pokračovala.

Vrátila se až do svého dětství. Psala o magii jedniček.

„Všechno to začalo u holčičky, malé Terezky, pro kterou byly jedničky na vysvědčení stejně přirozené jako dýchání. Ráda hrála, zpívala, tancovala, ničeho se nebála a biatlon milovala tak čistě, jak bychom si v našem odvětví mohli jenom přát. Po základní škole se mi ale ztratila. Když odcházela z domova pryč od rodičů do světa vrcholového sportu, zabloudila. Léta mě za víčky (i za víčky mých blízkých) trápil smutek; smutek z toho, že ta neohrožená čertice je pryč,“ svěřila se Vinklárková.

„Lítala jsem po světě se snahou ji najít. Mnohokrát jsem musela v pátrání začít od nuly. Mnohokrát jsem ztrácela naději, ale nechtěla jsem to vzdát. Poslední rok jsem jí byla blízko na stopě a není to tak dávno, co se mi zčistajasna připletla do cesty. Štěstím bez sebe jsem ji popadla za ruku a slíbila jí, že si ten náš olympijský sen prožijeme spolu,“ vysvětlila.

Symbolicky, 11. února, v italské Anterselvě zažila nejlepší závod svého sportovního života.

„Datum, kterému předcházelo jedenáct let zdravotních komplikací. Jedenáct let bojů, bez kterých bych nikdy nezjistila, kdo skutečně jsem a čeho můžu se správnou podporou dosáhnout. Ten den byl protkaný symbolikou jedniček: jeden minutý terč, jedna necelá vteřina za první desítkou a konečné 11. místo,“ vysvětlila.

Skončila sice jedenáctá, ale bylo to pro ni, jako by vyhrála celou olympiádu.

„Ten pocit se definitivně naplnil až v momentě, kdy mě zaplavila vlna nadšení ze strany realizačního týmu, kolegyň, novinářů, a především lavina zpráv a hovorů od nejbližších. Všechna ta spousta známých, kteří věděli, proč jsem si takové maximum zasloužila právě na nejslavnostnější sportovní události světa,“ popisovala.

„Moje jméno a číslo 11 svítící na výsledkové tabuli ale znamenalo dvě jedničky. Dvě jedničky bok po boku, které se konečně spojily v jeden dokonalý vesmír. Završení životního vítězství v nalezení, které jsem malé holčičce i svým rodičům roky dlužila,“ dodala.

Právě vzkazem rodičům svou emotivní zpověď ukončila:

„Takže mami, tati! Nemůžu se dočkat, až Vám Terezku na jaře konečně vrátím zpátky domů. Takovou, jakou si ji pamatujete, když od Vás kdysi odcházela. K tomu spokojenou, že její tajuplná pohádka na dobrou noc měla přece jen velmi šťastný konec.“

„Uspěla jsem. Našla jsem ji.“