Basketbalové Nagano. Málokdo tuší, co Češi dokázali, oslňují celý svět

Daniel Poláček Daniel Poláček
10. 9. 2019 7:18
O sportovním kolektivu roku je rozhodnuto. Přestože čeští basketbalisté na mistrovství světa v Číně stále hrají, postupem do čtvrtfinále už naplnili nejbláznivější předpoklady. Že hokejisté před pár měsíci sahali po bronzu? Před aktuálními hrdiny by je nejspíš neudrželo ani zlato.
Takhle Ondřej Balvín slavil vítězství nad Brazílií.
Takhle Ondřej Balvín slavil vítězství nad Brazílií. | Foto: Reuters

V pondělí nedlouho po poledni přišla asi nejkrásnější porážka v české historii. Basketbalisté podlehli Řecku o sedm bodů. To jim (s očekávanou výpomocí od USA) stačilo, aby prošli do čtvrtfinále.

Šok. Senzace. Zázrak. Parta, pro niž byl velký úspěch už samotný postup na šampionát s 32 účastníky, je mezi nejlepší osmičkou světa.

Bez zveličování se dá napsat, že basketbalisté stvořili své Nagano. Na rozdíl od zlatých hokejistů sice nežijí v divokých 90. letech a nehrají národní sport, a tak stěží zmobilizují celou společnost, ale optikou výkonu svedli stejný, možná ještě větší majstrštyk. A je jedno, že zlato nejspíš neuloví.

Úspěch je relativní. Ačkoliv hokej se od naganské olympiády 1998 posunul, nadále je zábavou, v níž zástup outsiderů usiluje o chvilku slávy mezi šesti sedmi mazáky. Češi sice v nejvyšší kastě ztrácejí respekt, ale medaile z velkého turnaje pro ně pořád neleží až tak vysoko. Stačí trocha přízně osudu.

Poměry v basketbalu jsou nesrovnatelně tvrdší. Hraje ho zhruba třikrát víc zemí než hokej, téměř celý svět. A v široké smečce, kterou vedou Američané, je nesmírně těžké získat medaili, obzvlášť zlatou. I čtvrtfinále má "jisté" málokdo.

Logikou sázkových kurzů šlo před šampionátem říct, že celkový triumf Čechů je stejně pravděpodobný jako scénář, že raper Kanye West bude příštím americkým prezidentem.

Teď jsou české šance několikanásobně větší. Pořád se však dají přirovnat jen k obtížně představitelným událostem. Třeba k tomu, že Grónsko bude do roka a půl patřit Spojeným státům.

I takové perličky dokreslují, co svěřenci izraelského kouče Ronena Ginzburga dokázali. Uspěli v globálním sportu, který v kategorii těch týmových výrazněji zaostává akorát za nejpopulárnějším fotbalem.

A že basketbal nejde jen do kvantity, dokazuje vitrína jménem NBA, kde loni působili hráči z víc než 40 zemí. Nechyběl Egypťan, Fin, Novozélanďan či Senegalec.

Svého "vyslance" má také Česko. Tomáše Satoranského, jenž na mistrovství tlačí výkony parťáků vzhůru. Rozdává mistrné přihrávky, určuje tempo, diriguje hru. Ukazuje, proč v Chicagu dostal tříletou smlouvu s průměrným ročním platem 10 milionů dolarů. Tolik v dobách největší slávy, kdy hokej ještě neznal platové stropy, pobíral Jaromír Jágr.

Zatímco NBA rozdává svým hvězdám desítky milionů a má tři z deseti nejhodnotnějších klubů světa, basketbalová liga v Česku je chudým příbuzným. Do ochozů zpravidla láká jen stovky fanoušků.

Přitom za Nymburk válí třeba nejlepší český střelec v Číně Jaromír Bohačík.

S kulhající popularitou by mohlo pomoct právě basketbalové Nagano, které navíc ještě nekončí. Nicméně čtvrtfinálovým sokem je Austrálie, čtvrtý tým poslední olympiády, což značí, že na další postup, nebo dokonce medaili už by superlativy zřejmě nestačily.

 

Právě se děje

Další zprávy