Viděla sebevraždy i prostřelené hlavy. Teď maratonkyně Joglová doufá v olympiádu

Jaroslav Pešta Jaroslav Pešta
14. 2. 2020 12:34
Dvaatřicetiletá Marcela Joglová na sebe v české atletice upozornila až loni. Nejprve se jí v Rotterdamu podařilo splnit limit na mistrovství světa a v katarském Dauhá pak více než nečekaně obsadila velice cennou dvacátou příčku, z Evropanek byla šestá. „Je to můj zatím největší úspěch, na který bych ráda navázala na olympijských hrách,“ uvedla v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Marcela Joglová
Marcela Joglová | Foto: ASC Dukla / Ivana Roháčková

Pojďme si váš příběh rozebrat od začátku. Jak jste se dostala ke sportu?

Už jako malá holka jsem se věnovala několika sportům. V pozdějších letech to byl hlavně basketbal, fotbal, triatlon, cyklistika, doplňkově karate, ale hlavně atletika. Trenéra jsem neměla a přesto na různých závodech jsem se stále zlepšovala, což mě motivovalo. Poslouchala jsem jen své tělo a když už se mu dál běžet nechtělo, tak jsem mu vyhověla. Bavilo mě vybírat si závady podle své chuti, běhala jsem pro radost.

A to byl váš jediný životní program?

To samozřejmě ne. Živila jsem se jako fitness trenérka, studovala na Fakultě tělesné výchovy a sportu a necelé dva roky jsem v Klatovech pomáhala Záchranné službě. Při tomto programu jsem měla občas i několikaměsíční běžeckou přestávku, ale vždy jsem se ke sportu ráda vracela.

Čím vás spolupráce s lékaři při výjezdech k jednotlivým případům obohatila?

Tato práce mě bavila a lze říci i posilovala. Hlavní slovo měla psychika. Paleta případů byla pestrá, některé byly i velice vážné a hodně smutné. Třeba po autonehodách, srdečních kolapsech a dokonce i po sebevraždách či prostřelené hlavě. Poznala jsem lidi, kteří za naší pomoc byli vděčni, což vždy potěšilo. Horší bylo, když lidský život zachránit už nešlo.

Kdy jste začala se systematickou atletickou přípravou?

V květnu loňského roku pod vedením trenéra Pavla Červinky, kdy jsem plně soustředila svoji pozornost na maraton. Moje příprava dostala jasnou strukturu, zmizel z ní předchozí chaos a vystřídala ho zodpovědnost. Byla jsem velice spokojená, že se mi podařilo splnit limit na mistrovství světa, kam jsem však odjížděla s přáním tento můj životní závod dokončit. Startovala jsem z posledního místa, takže s konečným vysvědčením jsem byla nadšená. Samotný závod, který se kvůli dennímu vedru běžel v noci, hodně bolel, ale ohlas mého vystoupení byl báječný. Začala jsem být "ve hře" a otevřely se mi i dveře do Dukly, která mě finančně pomáhá.

V Dauhá jste měla přání závod dokončit. Podařilo se vám to zatím pokaždé?

Právě před mistrovstvím v Kataru jsem si zvolila jako generálku závod v italském Livignu. Vyrazila jsem v tričku, ale počasí se rychle změnilo, hodně se ochladilo a dokonce začalo sněžit. Přesto jsem běžela dál, ale doslova promrzlá jsem uběhla 30 kilometrů z plánovaných 35 a dál už to opravdu nešlo. Moc jsem se omlouvala, že zbývající "pětku" už nezvládnu. Trenér Červinka mě utěšoval, že něco podobného se mu ještě nestalo, aby jeho svěřenec pokračoval na trati, na kterou padaly "trakaře."

Jaký je váš nejbližší program?

V neděli si chci otestovat současnou formu na půlmaratonu v Barceloně a pokusit se vytvořit osobní rekord, kterým bych se přiblížila limitu na srpnové mistrovství Evropy v Paříži. A hned začátkem příštího týdne se vydám na šestitýdenní soustředění do Keni. Byla jsem tam za své peníze už loni a zjistila, že mi tam všechno vyhovuje a svědčí.

A čím?

Je tam teplo, celková příjemná atmosféra, zkušenosti mohu sbírat od elitních běžců, vyhovuje i strava. Nemám žádné vedlejší starosti, v denním programu je jen trénink a regenerace. A ještě mám možnost nahlédnout daleko od domova do tamějšího života lidí.. Loni mě pobyt v této africké zemi pomohl k nádherným výsledkům, a proto věřím, že se tato zimní příprava projeví i letos. O letenku na olympiádu budu bojovat v dubnu v Rotterdamu, kde se mi loni dařilo.

Tím chcete říci, že vaším cílem je účast na olympijských hrách v Tokiu?

Chcete snad říci v Sapporu, protože v Tokiu se kvůli vedru maraton nepoběží. (smích) Ano chci se vydat do Japonska, ale můj osobní rekord je o sedm minut horší, než stanovený limit. Znamená to, že každý kilometr musím běžet o devět vteřin rychleji, než v Dauhá. Trenér říká, že mám rezervy, které mohou toto manko smazat. Také já mám pocit, že když budu ve zdravotní pohodě, tak jsem schopna své velké životní přání splnit.

 

Právě se děje

Další zprávy