V Hustopečích a v Třinci jste spolumoderoval výškařské mítinky a poprvé v nové profesi jste zabrousil do atletiky. Jaké to bylo?
Měl jsem z toho trochu strach, scénář byl velmi dlouhý. Ale moderátoři jsme byli dva a každý jiný, což mě nadchlo. Podíleli jsme se na budování atmosféry, burcování diváků, aby výškaři skočili co nejvýše. Obzvlášť v Hustopečích se to povedlo. Byla to paráda. Je to něco, co miluju, dělám celý život a rozumím tomu. Samozřejmě jsou tam nedostatky, například jména si musím nastudovat dlouho dopředu, abych je neřekl špatně.
Do moderování jste mohl vložit emoce, a proto vás to tolik bavilo?
Přesně tak, moc jsem si to užil. Jen mě trochu mrzí, že atleti v Třinci neskákali o něco výše, atmosféra by byla ještě lepší. Ale i tak se mi to líbilo.
Diváci se loučili s Jaroslavem Bábou, který uzavřel dlouhou kariéru. Spojuje vás úspěch na olympiádě v Aténách, kde jste získal zlato a Bába mezi výškaři bronz. Zavzpomínali jste si?
Jasně, Jarda Bába je moje srdeční záležitost. Prožil jsem s ním spoustu let své kariéry, navíc výška je vedle dálky a oštěpu jednou z mých tří nejoblíbenějších disciplín desetiboje. Vždycky jsem s Jardou výkony prožíval, a když jsem v Aténách vyhrál, i jeho třetí místo pro mě bylo něco víc. Jsem rád, že jsem se s ním mohl v Hustopečích i v Třinci rozloučit.
Celkově se může zdát, že je česká atletika na ústupu. Je to tak?
To je pravda, nicméně mladí atleti teď opravdu nevypadají špatně. Od žáků přes dorostence až po juniory je to v české atletice velmi zajímavé a já doufám, že lepší časy zase brzy nastanou.
Přichází přirozená výměna generací, kdy opory jako Barboru Špotákovou nebo Zuzanu Hejnovou postupně nahradí nová jména? Třeba Michaela Hrubá, Nikol Tabačková nebo Barbora Malíková.
Je to přirozený vývoj. Doufám, že se objeví atleti, kteří nahradí zmíněné legendy. Ty přivážely nejen medaile, ale rovnou ty nejcennější.
Jaké vyhlídky si děláte u vícebojařů? Čeká se, že juniorský světový šampion Jiří Sýkora by už měl začít naplňovat velký potenciál.
S tím souhlasím a řekl bych, že značný potenciál má i Honza Doležal. To všechno ukáže čas, kluci teď budou trénovat s Jardou Bábou, na což jsem upřímně velmi zvědavý. Jarda si vzal velké sousto. Adam Sebastian Helcelet měl smůlu, že si před iks lety natrhl vazy v kotníku. Určitě ještě neřekl poslední slovo, ale přeju všem klukům, aby nějakou medaili někdy přivezli.
Šéftrenér reprezentace a váš bývalý kolega i souputník Tomáš Dvořák prohlásil, že na tu nejvyšší výkonnost zatím čeští desetibojaři "nemají koule". Jak byste na to zareagoval?
Tomáš podle mě nemůže vědět, kdo na to má, nebo nemá koule. To se zkrátka ukáže až časem, někdo na to potenciál má, jiný ne. U někoho se to třeba probudí později. Přeju klukům, aby to našli a ukázali šéftrenérovi, že koule mají. (úsměv)
Souhlasíte s Dvořákem v tom, že aby vícebojař nebo atlet dosáhl na světovou špičku, musí organismus vyždímat, jít za hranu?
To s ním stoprocentně souhlasím. Když chcete být nejlepší na světě nebo minimálně do top pět, nejen závod, ale samotný trénink je na hraně toho, jestli se zraníte, nebo ne. S tím se do toho musí jít, člověk se nesmí v tréninku nebo závodě šetřit. Buď je dobrý, nebo je zraněný.
V září překonal Kévin Mayer světový rekord a také váš evropský rekord, v Talance získal 9126 bodů. Čekal jste zrovna od tohoto Francouze, že by mohl něco podobného předvést?
Dvakrát jsem s ním závodil, jednou jsem ho porazil a podruhé ne. V té době jsem úplně nečekal, že zrovna on je člověk s potenciálem jít přes devět tisíc bodů, a obzvlášť ne přes 9100. (úsměv) Ale s tím, jak se vyvíjel, sledoval jsem na sociálních sítích, jak trénuje, a líbil se mi čím dál víc, v posledních letech už jsem mu věřil. Hodně se zaměřil na tyčku, která přináší dost bodů a v současném desetiboji hraje rozhodující roli.
Do Hustopečí a Třince jste si de facto odskočil od moderování zpráv na Primě. Zjistil jste, že byste měl zájem i o další sportovní akce?
Opravdu mě to bavilo. Přece jen ve zprávách nemáte kolikrát události, které by se vám líbily, nebo si je nezměníte, jak byste potřebovali. Zato při moderování sportu si to vždy uděláte tak, jak je vám blízké. Rád bych zůstal u obojího, u zpráv i sportu, i když jsou to různé disciplíny.
Stadion a trénování vás nelákají?
Možná by se to zrovna teď hodilo. Už vloni jsem přemýšlel, že bych s tím klukům vícebojařům začal pomáhat, ale asi ještě chvilku počkám. Nikdy neříkej nikdy.
A jak to vypadá s golfovými ambicemi? Po skončení atletické kariéry jste se chtěl na olympiádě v Brazílii ukázat jako golfista.
Spíše jsem to směřoval k Tokiu 2020, ale před čtyřmi a půl lety jsem začal se zprávami na Primě a času ubylo. Nemám čas trénovat tolik, abych se vyrovnal českým, natož světovým klukům. Mám ambice se zlepšovat, ale kam až to dojde, nedovedu říct. Možná mířím spíš do veteránské kategorie nad 50 let, ale to je ještě spoustu času. (smích)
Říkal jste, že atletikou si člověk nevydělá na zbytek života, což se ale liší disciplínu od disciplíny. Nepřipadá vám to nespravedlivé?
Je to pravda, takový Usain Bolt je zajištěný stoprocentně, ale zrovna on si to naprosto zaslouží. Zaplaťpánbůh za to. Přitáhl diváky k obrazovkám a na stadion. Je vidět, že po jeho konci nejsou stadiony tak plné. Desetiboj je v tomhle horší. Ročně jsou tři velké závody, můžeme jich celkem absolvovat čtyři nebo pět a tak velké peníze v nich nejsou. Na druhou stranu já si nestěžuju. Vybral jsem si dobře, vyhrál jsem olympiádu, desetiboj jsem dělal rád.
