Medaile visí vysoko, chybí top atleti. Musíme změnit přístup, říká nový šéftrenér

Jaroslav Pešta Jaroslav Pešta
26. 3. 2022 7:07
V devadesátých letech patřil Pavel Sluka mezi špičkové české skokany o tyči. Následně začal trénovat, pustil se i do funkcionářské kariéry a loni v říjnu se stal šéftrenérem Českého atletického svazu. "Chci svými zkušenostmi pomoci k dalšímu rozvoji atletiky, které se v posledních letech moc nedaří," říká v rozhovoru.
Amálie Švábíková na HMS 2022.
Amálie Švábíková na HMS 2022. | Foto: Reuters

S čím jste funkci šéftrenéra českých atletů přebíral?

Není žádným tajemstvím, že už dva roky nejde česká atletika správným směrem. Přiznávám, že dění v tomto sportu s dosahovanými výsledky jsem sledoval s určitou skepsí. Halový světový šampionát v Bělehradě potvrdil, že v současnosti nemáme ani jednoho top atleta. Na loňské olympiádě v Tokiu nás doslova zachraňovali jen oštěpaři Vadlejch a Veselý. Za nimi pak nebyl nikdo, komu by se podařilo zachytit rostoucí úroveň světové atletiky. Máme sice několik talentů, ale je potřeba s nimi správně pracovat a posouvat je k možnostem, které v sobě mají.

Z Bělehradu se česká výprava vrátila se třemi pátými místy. Nečekal jste trošku lepší vysvědčení?

Věděl jsem, že medaile budou pro nás viset dost vysoko, a proto jsem před šampionátem říkal, že máme určitou naději na tři až čtyři finálová umístění, což se potvrdilo. Moje hodnocení může být za dané situace pozitivní, protože navíc dvě třetiny atletů podaly výkony na hranici osobních rekordů nebo sezonních maxim.

Kdo vás mile překvapil a od koho jste naopak čekal víc?

Nejvíc mě překvapila třiadvacetiletá pětibojařka Dorota Skřivanová, o které jsme toho ještě před dvěma lety moc nevěděli. Její výkony byly spíš průměrné, ale podařilo se jí pod dohledem trenérky Martiny Blažkové udělat velký kus práce. Nakoukla do světové vícebojařské špičky a věřím, že je to slibné i pro její budoucnost.

Potlesk si zaslouží i čtvrtkař Patrik Šorm, který se díky velkému úsilí probojoval až do finále. Štafeta mužů pak pátým místem potvrdila své oprávněné ambice.

Výborným výkonem v rozběhu na 60 metrů překážek se představil už 37letý Petr Svoboda a je jen škoda, že mu podle představ nevyšlo semifinále. To byly klady a naopak víc jsem čekal především od koulaře Tomáše Staňka. Závod se mu nepovedl, na čemž se zřejmě podepsalo předchozí zranění úponu pravého bicepsu, které mu neumožnilo několik týdnů trénovat.

Velkým zážitkem byl pro vás asi nový světový rekord 22letého švédského skokana o tyči Duplantise výkonem 620 centimetrů. Jak jste ho prožíval?

Je to moje srdcová disciplína, a proto i mé nadšení bylo obrovské. Je to úžasný talent, který své vynikající výkony potvrzuje v každém závodě. Svá maxima stále posouvá a věřím, že ještě neskončil. Vysoko cením i další světové rekordy - v trojskoku žen a na 60 metrů překážek mužů, protože atletika tyto výjimečné výkony pro svoji propagaci potřebuje.

Blíží se první závody pod otevřeným nebem. Jaká je naděje na lepší výsledky českých atletů?

Realita české atletiky je taková, jakou jsem ji poznal loni na olympiádě v Tokiu a letos v Bělehradě. Získat nějakou medaili na mezinárodní scéně je velice obtížné. Určitá naděje je pouze v některých disciplínách, například v oštěpu. Třeba se v létě objeví někdo další, kdo ve velké konkurenci najde místo na piedestalu. Především srpnové mistrovství Evropy by nám mělo při širší účasti české reprezentace poskytnout obrázek o momentálním stavu.

Co byste řekl na adresu osobností, které mají za sebou řadu krásných výsledků, ale s přibývajícím věkem jich už jen těžko mohou dosáhnout?

Nějakou dobu se na ně ještě budeme spoléhat. Dochází totiž k určitému generačnímu problému a za těmito více než třicetiletými závodníky nemá česká atletika ve věku 24-29 let žádného premianta. U zmíněných osobností bude záležet na tom, jak se cítí, zda jsou zdravotně v pořádku, nechybí jim potřebná energie a jakou mají ještě motivaci. Zatím lze s nimi počítat. Například čtvrtkař Pavel Maslák pomohl teď štafetě k postupu do finále, překážkářka Zuzana Hejnová i oštěpařka Barbora Špotáková chtějí startovat na srpnovém mistrovství Evropy v Mnichově, Petr Svoboda už dokonce přemýšlí o účasti na olympiádě v Paříži a Radek Juška si přeje zase být mezi uznávanými dálkaři.

Má někdo z nadějného mládí reálnou naději, že se v dohledné době prosadí v evropské konkurenci?

Je sice příjemné, že někteří čeští atleti dokázali na sebe upozornit v mládežnických kategoriích, ale cesta do společnosti dospělých je pro ně ještě hodně trnitá. Přesto čekám od čtvrtkařek Barbory Malíkové i Lady Vondrové, tyčkařky Amálie Švábíkové i některých dalších, že tuto obtížnou dráhu zvládnou, ale ještě to bude asi nějaký čas trvat.

A co české atletice nejvíc chybí?

Talenty je potřeba hledat a vytvářet jim odpovídající podmínky, což se v poslední době moc nedařilo. Atletům také chybí potřebné zaujetí pro tento sport, bez čehož špičkové výkonnosti nelze dosáhnout. Negativních faktorů je tedy samozřejmě víc, a proto je analyzujeme a pokusíme se udělat nějaký závěr. Čili chceme vytvořit koncepční řešení, které by českou atletiku vrátilo mezi úspěšné sporty.

 

Právě se děje

Další zprávy