reklama
 
 

Má životní formu, ale před ME nejančí. Když nebudu panikařit, hodím dobře, ujišťuje Ogrodníková

31. 7. 2018 18:59
I bez Barbory Špotáková bude pro českého fanouška oštěpařská soutěž žen na ME v Berlíně velmi zajímavá. Nikola Ogrodníková totiž prožívá sezonu snů. V dubnu překonala jako třetí Češka v historii hranici 65 metrů, je druhá v hodnocení Diamantové ligy, přesto si nálepku medailové kandidátky nechce pustit k tělu.

O víkendu jste se v Kladně stala mistryní České republiky. Co vám závod ukázal před blížícím se mistrovstvím Evropy v Berlíně?

Hlavně jsem ráda, že jsem to přežila ve zdraví a získala svůj první titul. Co se týče výkonu, je hezké, že se mě pořád drží hody přes 60 metrů. Navíc jsem si chtěla vyzkoušet, že umím hodit daleko v prvních třech pokusech, abych si byla jistá před kvalifikací, která mě na ME čeká. Prvním hodem se mi povedlo dát 62,24, takže to bylo fajn.

Pak už jste hodila jen jednou a dále se raději šetřila?

Šampionát už je blízko, navíc kolem sebe vidíte lidi s různými bolístkami. Čím více se potom chodí pokusů, tím větší je riziko, že se něco může stát. Člověk našlapuje opatrně, protože ví o důležitosti blížící se akce.

Svazuje vás trochu ME jakožto vrchol sezony, anebo u vás spíše převládá zdravá natěšenost a nic více si nechcete připouštět?

Celý rok se na něco chystáme a už se to blíží. Když ještě člověk cítí, že má formu, spíše se těší. Svazující to pro mě zatím není. Chci na Evropu odjet s podobným pocitem, s jakým jsem objížděla závody Diamantové ligy. Zase si to budu užívat, hrát si s technikou a dělat, co mě baví.

Snažíte se přistoupit k ME jako ke každému jinému závodu?

Ano, takhle si chci nastavit hlavu. V podstatě o nic nejde, je to jen závod, a kdyby se člověk stresoval a byl pod tlakem, bylo by to jedině na škodu.

Jak těžké bude vyrovnat se s vysokými očekáváními fanoušků? Díky letošním výkonům patříte mezi velké naděje české výpravy.

Budu se snažit si to nepřipouštět a neovlivňovat své pocity v den závodu. Mám zkušenosti, že mi pokaždé bije srdce, mám velkou tepovku a přijde mi, že mi to srdce snad praskne. Je to normální, už jsem na to zvyklá.

Dokáže vás v den závodu uklidnit partner a jeden z trenérů Vítězslav Veselý? S velkými akcemi má vskutku bohaté zkušenosti.

Hlavně s tím člověk musí pracovat sám, nikdo to za vás neudělá. Lidé okolo vám mohou říkat cokoliv a stejně je na vás, jak se s nervozitou poperete. Ale dám si pozor, co mi bude říkat trenér na sektoru.

Byla zvýšená nervozita důvodem, proč jste vloni na svém prvním mistrovství světa v Londýně neprošla z kvalifikace do finále?

To ne. Myslím, že jsem na své poměry předvedla kvalitní výkon. Hodila jsem bez jednoho centimetru 60 metrů, což bylo v té době dva metry od osobáku. Takhle spousta holek na velkých akcích nehodí. Hlavou jsem to v Londýně zvládla dobře, ale prostě ten výkon nestačil. Dalo se hodit víc, nicméně nebyla jsem na tom tak dobře jako teď.

Kvalifikační síto vás nepustilo do závodu ani na evropském šampionátu v Curychu před čtyřmi lety. Vzpomenete si na to?

Tam pracovala hlava hůře. Cítila jsem se dobře, jela jsem tam s nějakým očekáváním a chtěla jsem hodit co nejvíc. Ale byl to jiný závod, neměla jsem takové zkušenosti jako teď.

Ve všech technických atletických disciplínách bývají kvalifikace snad nervóznější než samotný závod. Co všechno tomu přispívá?

Jsou tam jen tři pokusy a předem stanovený limit, což na hlavu působí. Musíme se navíc rozcvičit skoro dvě hodiny před závodem, potom nás odvedou do místnosti, kde strávíte další hodinu bez toho, aniž byste si hodil. Pořád se snažíte po rozcvičce udržet aktivní, ale na sektoru máme na rozházení jen dva pokusy. Všechno je to pro závodníka stresující.

Letos už jste vyhrála mítink Diamantové ligy v Lausanne, poprvé v životě přehodila 65 metrů a ve všech 11 závodech jste se dostala za 61,5 metru. Vnímáte, jak silnou sérii máte v zádech?

Ujistila jsem se, že když nebudu panikařit, nastavím si dobře hlavu, tělo bude spolupracovat a sejdou se okolní podmínky, jsem schopná hodit dobře. Mám výkyvy mezi pokusy, ale moc si z toho nedělám. Držím si sebevědomí a nenervuju se po prvním špatném pokusu.

Evropské tabulky vás řadí mezi kandidátky na medaili, byť si to sama nechcete připustit. Kdo je největší oštěpařská favoritka?

Máme kvalifikaci a druhý den je finále. Ne každý se s tím umí sžít. Záleží, jak se kdo probudí. Favoritkami budou jistě domácí Christin Hussongová a Slovinka Martina Ratejová, která hází stabilně přes 60 metrů. Polce Marcelině Witekové se v poslední době tolik nedaří, ale může se dát dohromady. Běloruska Taťjana Chaladovičová je ve skvělé formě, hodila v Oslu za 67. Turkyně Eda Tugsuzová také vždy trefí aspoň jeden pokus a dále je tam hodně holek, které umí hodit 63. Záleží, jestli to předvedou.

Co stojí za vaším vzestupem? Zlepšené výkony jste předváděla už vloni, ale letos jste si maximum posunula o více než tři metry.

Na technice jsem začala více pracovat už minulý rok, ale tělo ještě tolik nespolupracovalo. Letos jsem změnila přípravu, více jsme běhali, což mi pomohlo. Bára (Špotáková) říkala, že se oštěp hází nohama, a to se mi víc a víc potvrzuje. Běh je opravdu důležitý. V technice jsem si přišla na detaily a snažím se je zlepšovat. Většinou se to nějak sejde.

Jak se zlepšením souvisí přesun z Vítkovic do Dukly Praha?

Rozhodli jsme se s Víťou (Veselým), že chceme bydlet spolu, a přešla jsem také kvůli podmínkám. V Dukle jsem ve středisku zaměstnaná, kdežto v Ostravě se na středisko už několik let čeká. Tam jsem ještě chodila do práce a nešlo to skloubit s vrcholovým sportem.

Jsou pro vás letošní výsledky odměnou za to, že jste u sportu zůstala, i když se vám třeba v letech 2015 a 2016 tolik nedařilo?

Svým způsobem ano. Když jsem zkraje letošní sezony v Africe hodila za 60 metrů, člověk najednou pocítí, že se ta dřina a víra, že se vše obrátí v dobré, vyplatily. Počkat si a vydržet stálo za to.

Těšíte se i na pobyt a čas strávený s ostatními českými atlety?

Samozřejmě. Mám tyhle akce ráda i proto, že mám spoustu kamarádů atletů ze zahraničí a budu mít možnost je vidět. Potkáváme se na soustředění v Africe, ale ne každý tam jezdí. Je fajn, že se uvidíme.

Jaké disciplíny vás budou vedle oštěpu nejvíce zajímat?

Musím přiznat, že na velké akci před svým závodem nechodím na stadion. Soustředím se na sebe a až po závodě jdu určitě zafandit. Ale program před svým závodem sleduju jen na internetu nebo v televizi.

Takže neuvidíte živě finále mužů, kteří budou házet den před vámi?

Tady si ještě nejsem jistá, musím se rozhodnout. Mužský oštěp bych chtěla vidět a uvidím, jak se budu cítit, jestli budu unavená, nebo ne.

Jak bude vypadat závěrečná příprava před šampionátem?

Udělali jsme přes dva týdny v Nymburce a čekají nás už jen dva tréninky na házení. Nacvičovat už toho moc nemusím, jen tak do toho brnkáme a udržujeme to. Čeká nás takové vyladění, upouští se.

Motivuje vás také fakt, že dvě nejlepší závodnice si zajistí start na zářijovém Kontinentálním poháru ve vaší rodné Ostravě?

Bylo by to krásné a láká mě si tam zazávodit. Ale první metou je pro mě kvalifikace v Berlíně, dříve vůbec nemá cenu o tom přemýšlet.

autor: Ondřej Zoubek | 31. 7. 2018 18:59

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama