Mistryně světa a velká naděje. Ale lidé občas zapomínají, kolik mám let, říká Hrubá

Ondřej Zoubek Ondřej Zoubek
29. 1. 2019 20:00
V juniorské kategorii se stala mistryní světa i Evropy, nyní už si na Michaelu Hrubou zvykly také elitní dospělé výškařky. Stále teprve dvacetiletá rodačka z Bořitova musí potvrzovat značná očekávání a Beskydská laťka v Třinci jí nevyšla podle představ. Přesto nemá o své výkony v nadcházející sezoně strach.
Michaela Hrubá se v Třinci prala mimo jiné s povrchem a překonala pouze 180 centimetrů.
Michaela Hrubá se v Třinci prala mimo jiné s povrchem a překonala pouze 180 centimetrů. | Foto: ČTK

V Třinci se vám dosud vždy dařilo. Proč jste se letos nedostala výše než na 180 centimetrů?

Jsem z toho trochu zmatená, ale nejsem jediná, kdo skončil tak brzy. Italka Trostová skočila v Hustopečích 194 a v Třinci na tom byla stejně jako já. Pořadatelé se mě ptali, co bylo špatně. Nechci se vymlouvat, ale když jsem tady skákala naposled, nebyla mezi tartanem a plastem, který je nad ledem místní arény, dřevěná deska. Zkrátka to nevyšlo.

Pozměněný povrch hrál podle vás velkou roli?

Myslím, že ano. Musím říct, že jsem trefila dobře jen jeden pokus, a to ten druhý na 185. Mrzí mě to, před třemi lety jsem v Třinci útočila na 196, mám to tady moc ráda. Je to jeden závod, bavily jsme se s ostatními holkami a všechny to musíme hodit za hlavu.

Máte pro sebe nějaký recept, jak se po nepovedeném závodě vrátit do pohody?

Trochu mě utěšilo, že tady nikdo neskočil žádný velký výkon. Navíc mě uklidňuje, že se mi předchozí dva závody povedly (190 a 191 centimetrů, pozn. red.) a mám na to skákat vysoko. Musím se uklidnit v hlavě a dobře se připravit na každý závod.

V sobotu dopoledne jste před závodem v Hustopečích musela kvůli nízkému tlaku do nemocnice. V Třinci už jste byla zdravotně v pořádku?

Naštěstí už to bylo dobré. V pondělí jsem ještě byla na odběrech krve a moči, všechno se zkontrolovalo a bylo to v pohodě. Možná jsem měla v sobotu opravdu problémy psychického rázu, měla se na mě přijet podívat rodina i známí. Byla jsem asi více ve stresu, do Hustopečí jsem se vracela teprve podruhé. Byla jsem po prvním závodě plná očekávání, sešlo se to. Ony vysoké holky na nízký tlak obvykle trpí (úsměv).

Paradoxně jste byla v Hustopečích se skokem přes 191 centimetrů velmi spokojená.

Je to tak, ale já už jsem něco podobného zažila na ME v Amsterdamu v roce 2016. Nebylo mi dobře, vyhrála jsem v tom stavu kvalifikaci s čistým zápisem, jenže v dalších dnech jsem byla nepoužitelná a ve finále jsem skončila dvanáctá. Kdybych tady v Třinci propadla jako jediná, řekla bych si, že to byl ten samý problém, ale zjevně nebyl.

S jakým cílem poletíte na měsíc na halové ME do Glasgow?

S cílem bojovat o co nejlepší výkon a umístění. Oproti loňskému roku se dost holek zvedlo, bude to podle mě ještě o level výše, než bývalo. Je na čase se s nimi vyrovnat. Dotrénujeme, poladíme skoky na vyšších výškách a uvidíme. Doufám, že vymažeme závod v Třinci a stabilně zůstanu na výškách kolem 190.

Mohla byste při souhře okolností útočit na medaili, která bude nejspíš viset někde na úrovni vašeho osobního rekordu 195 centimetrů?

Těžko říct, jak půjde zvyšování výšek ve finále, ale ano, kdybych skočila 194 nebo 195 na první pokus, medaile by z toho být mohla. To je ale až za měsíc, do té doby mám ještě tři závody. Zkusím se na vrchol halové sezony připravit co nejlépe.

Jak vnímáte halovou sezonu v porovnání s hlavní venkovní?

Délkou je halová sezona mnohem kratší, ale já ji mám raději. V hale máte stálé podmínky, jako výškaři si užijeme mítinky, kdy je pozornost upřena jen na naši disciplínu. Venku je to obrovský stadion, je to specifické.

Přitom vloni na halovém MS v Birminghamu měly výškařské závody vyhrazené první večer, ale vám to představení nevyšlo.

To je pravda. Ale byla jsem dost ovlivněná zraněním a celý průběh byl zvláštní. Byla to show, závody mužů a žen běžely dohromady. Řekla bych, že tyto změny atletice neprospívají, ale bohužel dnešní svět je takový. Čím lepší máte reklamu, tím více jste vidět, a také v atletice jsou vidět snahy o ozvláštnění a představení jinými cestami. Někdy na úkor sportovců.

Váš osobní rekord je starý už tři roky. Nemrzí vás, že jste od té doby maximum neposunula?

Nechci říkat, že mě to mrzí, ale vnímám, že komentáře některých lidí u článků na internetu nejsou úplně kladné. Čekali, že ze mě hned bude superhvězda, ale ono se to zastavilo. Beru to spíš jako motivaci do další práce. Někteří lidé si pořád neuvědomují, že mi je stále teprve 20 let. Nějaký ten pátek už jsem na určité úrovni, ale pořád mám před sebou třeba deset let. Bylo by pěkné, kdybych teď skočila dva metry, už by se to pak ovšem nemuselo posouvat. Takhle to může jít postupně.

Velká očekávání přišla s juniorskými tituly mistryně světa i Evropy, že?

Samozřejmě. Byla to postupná cesta. Jak je osud napsaný, tak to bude. Uvidíme, jestli mě to donese k těm dvěma metrům, na které se mě většina lidí pořád ptá.

Jaká je z vašeho pohledu konkurence mezi výškařkami? Je Ruska Maria Lasickeneová nad možnosti ostatních, ale zbytek relativně vyrovnaný?

Vloni to tak bylo, 58 závodů byla neporažená. Ale i ji začínají některé závodnice dotahovat, jsou tam další holky. V těch atletických disciplínách je to tak ve vlnách. V Pekingu před čtyřmi lety se skákalo na výškách kolem 205 centimetrů, vyhrála tam Anna Čičerovová. Bylo to jinde, teď patříte mezi špičku s výkonem 195, ale dotahuje se to.

Vnímáte v české atletice určité střídání generací? Společně s Nikol Tabačkovou, Nikolou Bendovou nebo Barborou Malíkovou byste měly patřit k novým oporám.

Ano, všichni si to uvědomujeme. Trochu nám bohužel chybí nějaká střední generace, tahouni mají okolo 30 let a potom jsme tam my kolem dvacítky. Sem tam se objeví třeba někdo jako Anežka Drahotová. Ročníky 1997, 98, 99 a 2000 jsou podle mě opravdu nabité a až to doroste, doufám, že se česká atletika vrátí k úspěšným sportům.

Zvykáte si na to, už nějakou dobu jezdíte s dospělým týmem. Je to zodpovědnost?

Už se vnímáme jako rovnocenní, máme něco za sebou. Před třemi čtyřmi lety jsem tam byla pořád takové děcko, ale teď už nějaké zkušenosti máme.

Co říkáte na to, že letos bude venkovní MS v atletice v Kataru, a navíc netradičně až na přelomu září a října?

Bude to poprvé. Jak už jsem říkala, také tohle se mi zdá na úkor atletů vzhledem k tomu, jak je nastavený celkový cyklus příprav a tréninků. Celé se to o měsíc posune, nic s tím neuděláme. Uvidíme, jak to v Kataru zvládnou, třeba to bude jedno z nejlepších MS.

Bude to v období, kdy už se pomalu připravujete na novou halovou sezonu, ne?

Je to v období, kdy máme obvykle volno, což bývá zhruba od poloviny září do prvního týdne v říjnu. My jakožto mladší generace máme jeden z vrcholů ještě v červenci, kdy je ve Švédsku ME do 23 let. A v srpnu se tedy budeme připravovat na velké MS.

 

Právě se děje

Další zprávy