Získal stříbrnou olympijskou medaili v roce 1980, poté titul mistra Evropy a přesně před 40 lety, 14. srpna 1983, ovládl i historicky první světový šampionát.
Vzestupná linie měla logický vrchol: zlato na olympiádě v Los Angeles v roce 1984. A Bugár na něj měl.
Na tu sezonu načasoval nejlepší formu ve svém životě. Průměr hodů na úrovni 67,30 metru, nejslabší výkon na hranici 65,48. I za něj by bral v Los Angeles bronz.
"Soupeře jsem zkrátka suverénně ničil," líčil diskař před lety v rozhovoru pro slovenský deník Pravda.
Zlatá medaile byla jeho snem, dřel jako kůň. Do Spojených států se v tom roce dokonce podíval. Pohříchu ne v létě, kdy se olympiáda konala, ale už na jaře.
"Tehdy jsem vyhrával jeden závod za druhým. Jednou za mnou přišli novináři a ptali se mě, co říkám tomu, že Sověti odřekli olympiádu. Ptám se: No a co? Jsem přece Čechoslovák, mě se to netýká," vzpomínal muž, který se narodil v maďarské rodině v obci Ohrady poblíž Dunajské Stredy.
Jenže za týden u něj byli američtí žurnalisté znovu. A tentokrát s dotazem, zda pojede na náhradní akci s názvem Družba, jež se konala v Moskvě.
"Odpověděl jsem, že na žádnou rudou olympiádu nejedu, že chci startovat v Los Angeles. No a nakonec jsem seděl doma na zadku."
Jako jeden z mála sportovců bojoval, vzdoroval, vzpouzel se. Před funkcionáři tehdejšího Československého svazu tělesné výchovy prohlašoval, že na hry pojede třeba za svoje peníze. Marně. Nakonec na tom zadku přece jen skončil.
Sportovci ze zemí socialistického bloku měli utrum, do Los Angeles je režim nepustil. Na začátku srpna 1984 tak seděl Bugár na matraci, kterou si roztáhl na balkoně svého pražského bytu. Zapnul si německý kanál ZDF a sledoval olympiádu alespoň na dálku.
"Jakmile začal disk, otevřel jsem si flašku finské vodky, kterou jsem si schovával jako vzpomínku na vítězství v Helsinkách," vyprávěl.
Vypil ji s džusem a naštvaně šel spát. "Každý den jsem dřel ze všech sil. Stačil jeden blbec a olympiáda byla v tahu," stýskal si Bugár.
Na mysli měl Antonína Himla, tehdejšího předsedu Československého olympijského výboru, který československý bojkot veřejně vyhlásil. Předcházelo mu plenární zasedání ČSOV, kde byl návrh přijat jednomyslně.
V roce 1984 bylo Bugárovi devětadvacet let, byl tedy v ideálním věku. "Sportovec není jako budík. Nenastavíte ho, aby zazvonil tehdy, když potřebujete. Ano, bojoval bych o titul. Právě proto jsem prožíval obrovské zklamání. Něco ve mně se tehdy zlomilo," líčí diskař, který měří bez pěti centimetrů dva metry a v dobách své slávy vážil 120 kilo.
Akce s názvem Družba se nakonec zúčastnil, ale kdovíjaký výkon na ní nepředvedl. Později byl komunistickými činovníky za své (ne)nasazení pokárán, což ale Bugára zřejmě štvalo ze všeho nejméně.
Za svou skvělou kariéru posbíral celou řadu triumfů, ten nejcennější mu ale kvůli komunistické zlovůli unikl.
Šestinásobný nejlepší atlet Československa a dosavadní držitel domácího rekordu z roku 1985 (71,26 metru) se sice ještě podíval i na olympiádu v Soulu v roce 1988, byl dokonce vlajkonošem výpravy, ale sportovně už byl za zenitem. Obsadil 12. místo.
S aktivní kariérou skončil Bugár v roce 1995, jako absolvent pražské FTVS pracuje podplukovník ve výslužbě v oddělení zahraničních sportovních styků české armády a je také místopředsedou Českého klubu olympioniků.
Ženatý otec jedné dcery v roce 2006 neúspěšně kandidoval ve volbách do Senátu jako nestraník za ČSSD na Jablonecku a Semilsku.
V roce 2013 na sebe upozornil v taneční soutěži StarDance.
