Jak byste představil české reprezentantky?
Vysokoškolačka Karolína Indráčková, které je 24 let, vyrůstala v Desné, tedy v podhůří Jizerských hor, kde má skokanský oddíl dlouholetou tradici. Vzorem jí byl starší bratr, který však skokanskou dráhu brzy opustil, naopak jeho sestra se tomuto sportu už od dětských let začala plně věnovat. Následovala ji její sestra Anežka, kterou zpočátku bavila atletika, ale v devíti letech se vydala po stopách Karolíny a minulý týden se dokonce stala mistryní republiky. V pouhých 15 letech je nejmladší členkou české olympijské výpravy.
Zbývá o dva roky starší Klára Ulrichová z Frenštátu…
Ta se nejprve věnovala gymnastice, ale na kempu Jiřího Parmy se definitivně rozhodla pro skoky na lyžích. Obě mají na gymnáziu individuální studijní plány.
Kudy vedla cesta k jejich nominaci na olympiádu?
O účasti na hrách, kde může startovat nejvýše 40 skokanek, rozhodují body získané v závodech Světového a Kontinentálního poháru. Především loni se Karolíně i Kláře dařilo a dobré výsledky jim pomohly k letenkám do Pekingu. A navíc - na uvolněné místo po jedné Norce se později dostala také mladičká Anežka.
S jakými představami budou do Pekingu odlétat?
Anežka Indráčková se už díky účasti v Kontinentálním poháru aspoň částečně seznámila s prostředím a podmínkami, které je na olympiádě čekají. Pokud se jim v jediném soutěžním závodě podaří předvést to nejlepší, co dovedou, tak by s konečným účtem mohly být spokojené. Dvěma by to mohlo pomoci k pozici do třicátého místa a jedna by mohla skončit v elitní šestnáctce.
Co podle vás nejvíc pomohlo k rozvoji tohoto sportu u nás?
Poprvé se ženské skoky na lyžích objevily na mistrovství světa v roce 2009, které se konalo v Liberci. To mělo pro rozvoj českého skoku na lyžích žen nemalý význam. Mezi čtyřmi reprezentantkami byla velice mladá děvčata, bez potřebných zkušeností, takže se od nich nedaly čekat nějaké krásné výsledky. Vždyť Dejmkové bylo teprve 12 let a Míková byla jen o dva roky starší. Nejlepšího umístění dosáhla na 27. příčce patnáctiletá Doleželová.
Už o pět let později skákaly ženy i na olympiádě v Soči…
A to se uvažovalo o jejich zařazení do olympijského programu už čtyři roky předtím ve Vancouveru, ale Mezinárodní olympijský výbor tehdy prohlásil, že skoky jsou pro ženy z lékařského hlediska nevhodné. Podobné otazníky jsou v současnosti nad pořádáním letů na lyžích.
Kdo byl u úplných začátků ženského skoku v Česku?
Průkopnicí je ze začátku 21. století Vlaďka Pustková z Kozlovic, na ni navázala Míša Doleželová. Obě se zúčastnily Kontinentálního poháru a od roku 2011 i Světového poháru. Za zmínku stojí i Marta Křepelková, která se skoky začala jako studentka na ČVUT v devatenácti letech. Z Prahy jezdila na tréninky autobusem tam, kam to zrovna šlo. Nejdřív skákala s dětmi, ale dotáhla to až do reprezentace a k účasti na mistrovství světa. Skončila v roce 2019 v 28 letech.
Mají současné nejlepší skokanky možnost měřit síly se zahraniční konkurencí?
Lze říci, že těch možností je dost. Mohou startovat v Kontinentálním i Světovém poháru, na světovém šampionátu juniorek, každý druhý rok na mistrovství světa, na olympiádě mládeže a letos poprvé i na zimních olympijských hrách. Navíc mají možnost získávat zkušenosti na organizovaných mítincích se zahraničními skokankami a v létě pak od roku 2017 ve Frenštátu na umělé hmotě a ve velké konkurenci na Memoriálu Jiřího Rašky.
Co zatím považujete u současných skokanek za největší úspěch na mezinárodní scéně?
Před dvěma lety skončila Štěpánka Ptáčková třetí na olympiádě mládeže a potom Klára Ulrichová jako nejmladší účastnice mistrovství světa juniorů obsadila šestou příčku. Cenné bylo i šesté místo Karolíny Indráčkové v závodě Světového poháru.
Jak široká je česká členská základna?
V činnosti je deset oddílů a ve všech se ženskému skoku věnují. Nejvíc děvčat je v Desné, Harrachově a Frenštátu, ale jsou i v některých menších oddílech, kde se podařilo opravit chátrající můstky.
Jaké mají při těchto známých problémech s můstky tréninkové možnosti?
Žákovské můstky jsou většinou v provozu, i když některé potřebují rekonstrukci. Vzhledem ke klimatu je pro nás klíčovým místem Harrachov, kde se díky finanční podpoře a několika nadšencům podařilo uvést aspoň do provizorního provozu K90, ale bez sedačkové lanovky. V Liberci a ve Frenštátě je devadesátka v provozu jen s umělou hmotou v létě. Můstek K120 v zimním provozu není nikde, v letním jen v Liberci. Tento stav je pro nás nejvíc bolestivý.
Jak je tento sport finančně nákladný?
Není moc náročný. Rodiče trochu pomáhají, ale boty, lyže, kombinézu a helmu každé sportovkyni poskytne oddíl a cestování v žákovských kategoriích se dá také bez velkých finančních nároků zvládnout.
Kolik trenérů se snaží pomáhat ve zlepšování jejich výkonnosti?
Naším cílem je řídit práci žákovských trenérů ze svazu, ale zatím pro ně nemáme potřebné finanční prostředky. Ti současní se trenérské práci věnují až po svém zaměstnání.
Co současnému ženskému skoku nejvíc chybí?
Větší popularita a znalost všeho, co tento sport obnáší. Chvíli to asi bude ještě trvat, protože laťku jsme si ve svých plánech dali dost vysoko a zatím jsme se k ní výrazněji nepřiblížili. Kritika na náš svaz, což se týká i výkonů mužů, je dost velká, ale zároveň prozrazuje, že lidi o tento kdysi tolik populární a úspěšný český sport mají stále zájem.
V čem vidíte největší rozdíly mezi skoky na lyžích mužů a žen?
Ženy ještě nemají dokonalou techniku skoku a potřebují k pěkným výkonům delší nájezd. Muži jsou ve svých vystoupeních mnohem sledovanější, mají větší možnost získat sponzory. Rozdíly jsou i v odměnách. Například vítěz mužského závodu Světového poháru obdrží 10 tisíc švýcarských franků, zatímco žena 3800 franků. Celkově se mezi muže rozdělí 300 tisíc franků a mezi ženy jen 50 tisíc.
