reklama
 
 

Umíme hrát s nožem na krku! hlásí Sluková s Hermannovou. Dramatická sezona český pár stmelila

24. 7. 2016
Tak divoký rok ve svém životě snad ještě nezažily. Po rozchodu se svými parťačkami si nejprve plážové volejbalistky Markéta Sluková a Barbora Hermannová prošly drsnou mediální masáží, pak ale vyhrály první turnaj Světové tour, staly se vicemistryněmi Evropy a nakonec si ve zlatém setu posledního kvalifikačního turnaje vybojovaly letenky na olympiádu do Ria. V rozhovoru pro Aktuálně.cz se rozpovídaly o pocitech z last minute postupu i o ambicích v Brazílii.

Kdyby vám před zhruba 11 měsíci někdo řekl, že tu budete na konci července sedět a s někým si povídat o své účasti na olympijských hrách, věřily byste tomu?
Markéta (M):  No, ono by stačilo, kdyby nám to někdo řekl před 11 dny nebo i jenom pár dní před koncem kvalifikace…

Barbora (B): …tak řekneme "uvidíme, co se stane o víkendu na světovém Kontinentálním poháru". Myslím, že se s Maki shodneme, že nevěřili. Od začátku naší spolupráce kvalifikace do Ria nebyla highlightem sezony. Samozřejmě jsme věděly, že se v roce 2016 koná olympiáda, ale zároveň nám bylo jasné, že přes žebříček by to bylo hrozně těžké, protože v něm začala kvalifikace už dva roky před olympiádou a déle usazené páry už měly oproti nám náskok.

Nakonec jste si v Norsku na Kontinentálním poháru vybojovaly místenky do kvalifikačního turnaje v Soči a tam zvládly klíčový zápas o postup do Ria proti Číňankám, byl to takový snový plán?
M: Je pravda, že před sezonou, když jsme měli tiskovku, se nás novináři ptali, jestli se budeme soustředit jenom na ten Kontinentální pohár, protože bylo jasné už od toho srpna, kdy jsme se daly dohromady, že, abychom se dostaly do Ria přes žebříček, musely bychom hned na start vyhrát třeba dva grandslamy. Což se nestalo. Proto se nabízela otázka, zda se nebudeme soustředit jen na ten jeden turnaj. Ale my jsme se s Bárou a Simonem (Nauschem, trenérem, pozn. red.) domluvili, že to tak mít nechceme. Že chceme hlavně hrát už jen proto, že jsme nový pár a potřebujeme ty zkušenosti. A že když se nám to povede vyladit k tomu kvalifikačnímu turnaji, tak to bude příjemný bonus.

B: Taky jsme mohly vyfrčet ve Stavangeru hned v prvním zápase proti Slovenkám a byl by rychlý konec.

Bylo to náročnější psychicky nebo fyzicky?
B:
On je ten náš sport náročný po obou stránkách. Často a někdy i hodně dlouho vkuse cestujeme z turnaje na turnaj, kde žádný zápas není lehký, takže se pak vyčerpání psychické i to fyzické logicky může dostavit. Například před Continental Cupem jsme měly takové dva čtyřtýdenní hrací úseky, mezi kterými jsme se vrátily domů jen na necelý týden. To je asi taková hranice, kdy to všechno do kupy může začít být opravdu vyčerpávající. Ale ony stačí dva, tři dny doma na dobití baterek a můžeme zase na cesty.

Škoda, že olympiáda nebyla hned po kvalifikaci

Ve Stavangeru i v Soči jste si prošly opravdu dramatickými zápasy a zlatými sety, které rozhodovaly o vaší budoucnosti, můžete to pak zúročit i na olympiádě?
M:
Myslím, že nejen na olympiádě, ale obecně. Byly to takové speciální zkušenosti. Protože i ve Stavangeru i v Soči jsme měly v podstatě několikrát nůž na krku, kdybychom prohrály jeden zápas, turnaj by pro nás skončil a šance na Rio taky. Navíc v Soči se hrál systém na rozhodující "zlatý set" jen do 15 bodů, což se nehraje za celou sezonu a v podstatě ani za čtyři roky. To je hrozně cenná zkušenost, navíc když je vítězná a myslím, že nás dvě to ještě víc stmelilo. Potvrdily jsme si, že jsme obě schopné se do toho zakousnout a i tyhle vypjaté chvíle spolu na hřišti zvládnout. Protože spolu máme i další plány do budoucna, je to důležitý poznatek.

B: Musím říct, že v těch vyhraných tiebreacích proti Vanuatu a Číně mi hodně pomohlo to, že jsme si jeden tiebreak zahrály už ve skupině, kde jsme jej s Číňankami prohrály. Z té prohry jsem se dost poučila a uvědomila si, že do něj příště musím nastoupit trochu jinak. Bylo to strašně rychlé, člověk si ani nestihne uvědomit, kde udělal chybu, co by měl změnit a už jsme si podávaly pod sítí ruce. Naučilo mě to, že není čas nic vymýšlet, prostě all in a nic jinýho.

Může tedy tahle vaše jízda pokračovat i v Riu?
M: Máte pravdu, že jsme byly v laufu, měly jsme formu a hrály jsme vyladěně, což je taky hodně důležité. Ale teď je zase ještě pár týdnů do olympiády a máme mezi tím ještě jeden turnaj. Možná, kdyby začala olympiáda už v úterý poté, tak by to bylo lepší, protože to bychom pokračovaly na autopilota. Takhle to bude zase něco úplně jiného, tři zápasy ve skupině v aréně se spoustou lidí, klidně se může stát, že prohrajeme všechny tři zápasy, což nikdo nechce, ale ta možnost je tam vždycky.

Markéto, vaší kvalifikací do Ria, vyvrcholil i příběh vašeho rozchodu s Kristýnou Kolocovou, protože ona vám spolu se svou nynější parťačkou Michaelou Kvapilovou pomáhala na závěrečných turnajích vybojovat postup. Vnímáte to jako pozitivní tečku té vaší jinak trpké story?
M: Naše vztahy tím loňským rozchodem hodně utrpěly. Prošla jsem si díky formě, jakou to vše Kristýna prezentovala a živila, takovým mediálním terorem, že ani nemohou být ideální.

Na druhou stranu to určitě nebylo tak, že bych řešila, že ony dvě budou tím párem, který nám bude na Kontinentálním poháru pomáhat hrát. Ten kvalifikační systém je prostě zvláštní, dva týmy tam být musí, navíc v tomto neměl nikdo z našeho týmu žádné vybírací pravomoce. Svaz je navrhl, nabídl jim za to hezkou finanční podporu a byla to jejich svobodná volba, že do toho šly, protože bylo předem jasné, že nesplňují kritéria a pokud jedno místo vybojujeme, nebude pro ně. Takhle to bylo i v dřívějších předkolech kvalifikace, do kterých se zapojily i další české hráčky. Já jsem hlavně moc ráda, že jsme na těchto posledních kvalifikačních turnajích zahrály tak, jak jsme zahrály. Ty důležité rozhodující zápasy a sety jsme pod velkým tlakem ustály a vybojovaly.

Pro nás obě s Bárou to byl takový up and down rok. Musely jsme si to rozhodnutí hrát spolu hodně obhajovat a někdy to opravdu nebylo lehké. Teď jsme za tuhle zkušenost rády, posílilo nás to a za ten rok jsme toho zvládly hodně. Vyhrály jsme turnaj Světové tour, jsme vicemistryně Evropy a teď jedeme na olympiádu. Takže ano, uzavírá se tím taková jedna etapa. Po olympiádě se začne znovu, přijde nový cyklus a snad už tohle téma bude za námi.

Báro, pro vás to bude na rozdíl od Markéty první zkušenost s turnajem pod pěti kruhy, sledovala jste holky v Londýně a snila jste, že byste to chtěla jednou zažít?
B:
Holky na olympiádě jsem sledovala, ne tedy všechny zápasy. Sorry, Maki (smích).

M: Téda. Ale já jsem všechny naše zápasy od Londýna ještě taky neviděla.

B: Ale ty jsi je aspoň hrála. (smích) Ale zpět k otázce. Každopádně holky mě svým výkonem v Londýně vtáhly do hry a té euforie kolem a rozhodně jsem tehdy přemýšlela, jaké to asi je. Tehdy jsem ale od olympiády byla hrozně daleko, ale jako mnoho sportovců, tak i já měla sen si na ní zahrát.

Hermannová: Poslední místo bych obrečela

Hned po vítězství v Soči jste se dozvěděly soupeřky, kterými budou Brazilky, Španělky a Argentinky, už jste si je začaly studovat?
B: Copak my, ale Simon podle mě začal studovat soupeřky s posledním míčem, který jsme složily v kvalifikaci. To už začal přemýšlet, odkud bude brát informace o všech třech týmech. On si ale poctivě natáčí skoro všechny týmy na všech turnajích, kde jsme, takže materiálu má jistě hodně a když ne, tak má své pomocníky, kteří mu taky poradí. Takže taktiku nám určitě připraví podle sebe stejně dobře jako vždycky.

M: Otázka pak je, nakolik my tu taktiku prodáme. Když to tam nepadá, tak to prostě nepadá a taktika může být sebelepší.

Víte tedy alespoň, na co můžete v takové konkurenci pomýšlet?
M: Soupeřky známe, protože se potkáváme na Světové tour. Letos jsme hrály se Španělkami, s Brazilkami, s Argentinkami ne, ale také ten tým známe. Pro mě by byl úspěch, kdybychom postoupily ze skupiny. Pak se jde do play off a je všechno možný. Strašně to záleží na losu, na momentálním rozpoložení. My jsme několik párů, které v turnaji jsou, letos už porazily, takže šanci proti nim určitě máme. Pak je tam pár těch, na které když narazíme, tak si řeknu, že nejspíš prohrajeme. Je to ale olympiáda, ta je speciální se vším všudy a roli bude hrát spousta faktorů.

B: Já jsem Simonovi říkala, že se nechci jet na olympiádu jen zúčastnit. Někdo sice propaguje heslo "není důležité vyhrát, ale zúčastnit se", ale ne já. Chtěla bych, abychom byli spokojeni se svou hrou, abychom ukázaly, že volejbal umíme hrát a že jsme si tu účast zasloužily. Jestli skončíme poslední, tak to asi hodně obrečím, neříkám, že to tam jedeme vyhrát, ale bylo by fajn postoupit někam dál.

Těsně před hrami se řeší riziko nákazy virem zika, někteří tenisté či golfisté proto do Ria raději nejedou, jak se na to díváte vy?
M: My už jsme v Brazílii hrály na začátku roku, byly jsme tam přes měsíc a tímhle stresem jsme si už trochu prošly. Viděli jsme, že tam nelítají hejna komárů kolem každého člověka. Samozřejmě to riziko tam je a je smutný, že takovou akci ovlivní.  Asi každý sportovec má olympiádu hozenou jinak. Pro nás je to takový sen. 

B: Chápu, že např. pro tenisty to není úplný vrchol sezony, protože těch velkých turnajů mají v sezoně dost. A taky si myslím, že je to každého rozhodnutí, které by lidi měli respektovat, zvlášť když se v tom jedná o zdraví. My jsme ale rády, že se tam můžeme vrátit a komáři nás nezastaví. To se raději vybavíme repelenty. 

autor: Miroslav Harnoch | 24. 7. 2016

Související

    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama