Komunistům utekl po rybníce, teď nejstarší český olympionik slavil stovku v Austrálii

Portrét, sjezdovka a stále za volantem. To je australský život Franka Příhody
Frank Příhoda, nejstarší žijící olympionik z Česka, oslavil ve čtvrtek 100. narozeniny.
Frank Příhoda pod sjezdovkou v australském Thredbo, kde dnes žije.
V roce 1956 reprezentoval Austrálii v lyžování na olympiádě v Cortině d´Ampezzo.
Sníh doprovází Franka Příhodu celý život. V roce 1949 utíkal z Československa přes zasněžený a zamrzlý rybník.
Foto: Ján Maršala
Petr Býma
Aktualizováno 11. 7. 2021 15:24
Drobný muž se sněhobílým vousem a vizáží pohádkového dědečka vytahuje ze skříně pečlivě uspořádaná alba již zažloutlých fotografií a starých novinových výstřižků. I po pětašedesáti letech si pamatuje každý detail. "Tady pochodujeme jako v ulicích Cortiny d'Ampezzo při olympiádě," ukazuje Frank Příhoda přední stranu novin. Nejstarší žijící olympionik z Česka ve čtvrtek oslavil 100. narozeniny.

Frank Příhoda, který ve čtvrtek oslavil 100. narozeniny, žije vysoko v australských horách. V lednu roku 1949 utekl z totalitního Československa přes zasněžený zamrzlý jihočeský rybník na svobodný Západ. O rok později přistál v Austrálii. Rodák z Prahy a skvělý lyžař pak v roce 1956 reprezentoval novou vlast ve sjezdovém lyžování na olympijských hrách v proslulém italském středisku.

Do Austrálie odešla i Františkova sestra Alexandra Příhodová-Nekvapilová. Ta ještě těsně před revolucí startovala za Československo na olympiádě ve švýcarském Svatém Mořici. Oba sourozenci později stáli u rozvoje alpinismu na jižním kontinentu.

Frank dnes žije v malém městečku Thredbo ve Sněžných horách, přímo pod nejvyšší australskou horou Mount Kosciuzsko. Dodnes řídí auto. Do Česka letěl naposledy v 96 letech, podle svých slov už naposledy. Rozloučit se. "Lyžovat jsem přestal v devadesáti, už jsem necítil potřebnou stabilitu," říká v první části exkluzivního rozhovoru pro Aktuálně.cz přímo u vleku pod zasněženou sjezdovkou v australském Thredbu.

Všude vám říkají Frank. Jak se tedy vlastně jmenujete?

Jmenuju se František. Když jsem připlul do australského přístavu Freemantle, což bylo v roce 1950, vyplňoval jsem tam papíry a napsal tam Francis, což je překlad jména František. Od té doby jsem oficiálně Francis.

Jak jste se dostal do Austrálie?

Jel jsem na lodi, která se jmenovala Sirénia. Byla to řecká loď, pravidelná doprava pro pasažéry i pro náklad. Nebyla moc veliká, spíše taková skořápka proti dnešním obrům. Jezdila linku z Janova přes Suez a Indický oceán až na Nový Zéland. Na palubě byly takové dva domečky a v nich čtyři postele, tam mě dali. Bylo to nejlepší ubytování, protože tam byl proud vzduchu. V noci tam foukal větřík a příjemně nás osvěžoval. Cesta to byla příjemná, pamatuju si, že na lodi měli moc dobré jídlo.

Kdo s vámi tehdy na lodi jel?

Většinou lidi, kteří se usazovali v Austrálii, hodně Italů a sekce se židovskými imigranty. Ti byli organizováni Židovskou obcí, bylo mezi nimi hodně českých a polských Židů.

Jak se stalo, že jste skončil zrovna v Austrálii?

To je třeba jít trochu zpátky. Narodil jsem se v Praze 8. července 1921. Moje sestra byla o dva roky starší. Vyrůstali jsme v rodině ze střední vrstvy. Otec měl živnost, výrobu umělých květin. Matka si byla hodně vědoma zdravé výživy, museli jsme třeba jíst špenát, což bylo to nejhorší. (smích) Vždycky u nás byla velká mísa ovoce. Nejvíc si z raného dětství pamatuju na mandarinky. V sezoně, koncem listopadu. Na tržištích byly stánky a každý tam měl hory mandarinek. Ty jsme s maminkou chodili nakupovat. Měli jsme se sestrou moc hezké mládí.

Kde jste bydleli?

Nejprve na Vinohradech, ale když otec v roce 1937 zemřel, bylo mu tehdy teprve 49 let, přestěhovali jsme se. Pak jsme bydleli v centru Prahy: na rohu Palackého a Vodičkovy ulice. Po otcově smrti jsem pokračoval ve výrobě květin.

Po Únoru bez budoucnosti

Kdy jste se rozhodl odejít z Československa?

V únoru 1948 byla takzvaná revoluce, komunisti převzali absolutní vládu. Ten náš tatínkův a později maminky rodinný podnik nebyl nic velkého, ale byl to známý byznys. Tím pádem moje sociální postavení najednou bylo buržoust a nepřítel lidu. Protože můj otec byl zaměstnavatel a i já jsem byl zaměstnavatel. Neměl jsem najednou v novém režimu absolutně žádnou budoucnost, kromě práce v dolech, i v těch uranových, práce na silnici nebo něčeho podobného.

Byl to signál pro odchod?

Nechtěl jsem nad sebou žádnou nadvládu, žádný totalitární režim, který by se mnou dělal to, co oni chtějí, ne to, co chci já. Ačkoliv jsem mírné povahy a uznávám autoritu tam, kde je třeba. Nerad mám ale autoritu, kterou neuznávám. Ano, byl to důvod k útěku.

František Příhoda, nejstarší žijící olympionik z Česka
František Příhoda, nejstarší žijící olympionik z Česka | Foto: Ján Maršala

Jak jste utekli?

Se švagrem Karlem jsme utíkali přes jižní Čechy, přes Staňkovský rybník. Ten je na hranici s Rakouskem a má dlouhé a úzké rameno, které se dalo poměrně snadno překročit. V lednu 1949 jsme prostě s Karlem přes zamrzlý a zasněžený rybník přešli a byli jsme v Rakousku.

Jak se vám to podařilo?

Byli jsme na běžkách a dělali jsme, že jdeme na výlet. Hranice s Rakouskem tehdy ještě nebyly tak přísně střežené jako ty s Bavorskem, kde byla americká okupační zóna. Nevýhodou ovšem bylo, že tam zase hrozilo, že nás i v Rakousku můžou chytit Rusové, jejich policie či vojáci. Samotnou hranici jsme přešli v sobotu v noci, na rakouské straně jsme pak přespali u hajného, se kterým to už bylo domluveno dopředu. V létě roku 1948 jsem totiž za ním dvakrát byl, tehdy jsem ještě rybník jednoduše přeplaval.

Na nádraží jako ve vězení

Co bylo pak?

Ráno nás hajný dovedl na vlak. Byl tam ovšem zádrhel. Vzhledem k tomu, že v zimě nejezdil autobus, kterým jsme měli jet, museli jsme zpátky do Horního Dvořiště, tedy na jeho rakouskou stranu. Pochodovali jsme asi tři a půl hodiny na nádraží. Byla neděle, vlak, který jezdil do Vídně kolem půl sedmé ráno, taky nejezdil. Čekali jsme do tří hodin do odpoledne. Na nástupišti se nás nějaký pán německy ptal, kam jedeme. Odpověděli jsme, že do Vídně. Pak se zajímal o to, jaké jsme národnosti. Karel řekl, že jsme Chorvati. Zeptal se pak, co budeme dělat ve Vídni. Karel odpověděl, že tam studujeme na univerzitě.

Prošlo vám to?

Ne. Pán se nás pak optal na pasy. I když jsme je uvnitř Rakouska nepotřebovali, přesto jsme mu podali naše prošlé československé pasy. On jen odvětil, že si hned myslel, že jsme Češi. Byl to člen pohraniční policie. Řekl, že nás nemůže pustit, že to musí hlásit nadřízenému, který se vrátí v pět hodin odpoledne. K večeru nám sdělil, že ten nadřízený už nepřijde. Zamkl nás pak v čekárně, kde jsme zůstali až do rána. Byli jsme tam jako ve vězení.

Nepokusili jste se utéct?

Nepokusili. Přišel za námi i jeden nádražák a nabízel, že nás vyvede, pokud chceme utéct. Karel se toho ale obával. Říkal, že stejně v takové zimě nemáme kam jít a že by nás stejně hned někdo zastavil. Tehdy byly velké zimy. Pamatuju si, že u kamen v čekárně bylo napsáno, že pro čekající na vlak je povoleno spálit dvě brikety nebo čtyři polínka na noc. No, spálili jsme tam s Karlem dřeva asi na týden. (smích) Bylo snad minus patnáct či dvacet stupňů.

Co se stalo ráno?

Ten policejní pán nás odvedl k nadřízenému. Nejdříve vyslechl Karla, pak mě, jestli mluvíme stejně. Každý jsem mu dali po deseti dolarech. Pak nás oba svolal dohromady a řekl, že nás pustí. Razítko ale že nám nedá. Dali nám i najíst, topinky s čajem. Odpoledne jsme vlakem vyrazili směr Vídeň. Potkali jsme i ruské vojáky, ti ale naštěstí po nás žádné dokumenty nechtěli.

Kam jste šli ve Vídni?

Měl jsem tam dvě tety. Šli jsme nejprve k jedné, ale sousedka nám řekla, že umřela. Ubytovala nás proto druhá teta. Byli jsme tam asi týden. Pobyt ve Vídni mi později připomínal scény ze slavného filmu Třetí muž od Orsona Wellese. Chodili jsme do různých kaváren, kde jsme potkávali různé kliky emigrantů. Byly to často burzy na falešné dokumenty. Lidi vám tam třeba poradili, kdo a kde dělá dobrá razítka, kam je třeba jít.

Portrét Franka Příhody, který se v australském Thredbo stal legendou, namalovala jedna z místních umělkyň
Portrét Franka Příhody, který se v australském Thredbo stal legendou, namalovala jedna z místních umělkyň | Foto: Ján Maršala

Jak jste si opatřili dokumenty vy?

Karel měl přítele Čecha z Brna, který byl majorem v americké armádě. Sloužil u CIC, Counterintelligence Corps, tedy kontrašpionážního sboru americké armády. Tak jsme se za ním vydali do jejich hlavní vídeňské budovy. Major nás přivítal opravdu srdečně a opatřil nám pravé dokumenty. Jen byly rakouské, naše křestní jména a bydliště byla jiná, dny narození ale byly uvedeny správně. Dostali jsme k tomu i všechna potřebná razítka, těch bylo pět. Vídeň totiž tehdy byla rozdělena na čtyři zóny: americkou, francouzskou, britskou a sovětskou. Od každé muselo být razítko a to poslední udělovala městská správa. Dva dny po opatření dokladů jsme s Karlem odjeli do Innsbrucku a poté do St. Antonu.

Co jste dělali tam?

Byla pořád zima a my potřebovali pracovat, začali jsme se proto živit jako vlekaři. Spolu s kamarádem Tonym Šponarem a s Karlem jsme provozovali lyžařský vlek, který jsme si udělali z džípu. Ten jsem koupil od kamaráda, který si ho pořídil od ruských vojáků za dvě flašky slivovice. Džíp měl vepředu naviják a asi 400 metrů ocelového lanka. Na konci jsme přidělali dřevěné kotvy. Do kopce vlek vytáhl až jedenáct lyžařů. Provozovali jsme ho až do Velikonoc. To už s námi byla i moje sestra.

Jak se k vám dostala?

Po Vánocích v roce 1948 odjela na delší soustředění a závody do Švýcarska, no a do Československa se pak už nevrátila. Přijela na začátku roku 1949 za námi. V květnu jsme se já, Saša a Karel vydali do Belgie.

Vlast vybraly Timesy

Proč zrovna Belgie?

Karlův bratr tam pracoval jako manažer v baru. Oni všichni Nekvapilovi byli z pohostinného oboru. Otec Karla, starý pan Nekvapil, míval v Brně velkou kavárnu Savoy. V Belgii byl tehdy ráj, kvetla, protože měla kolonii Kongo a tam byla měď. Na tom Belgičani obrovsky vydělávali. Zůstal jsem tam sedm měsíců, do začátku ledna. Pak jsem jel do Austrálie. Karel a Saša připluli několik měsíců po mně.

Proč jste se všichni vydali do Austrálie?

Tehdy skoro žádné země nepřijímaly utečence, ti byli v záchytných táborech v Evropě. Do USA to už nešlo, údajně tam byla kvóta na víza, která byla vyčerpaná do roku 1956. Už od roku 1938 se totiž českoslovenští Židé registrovali k vystěhovalectví do USA. Pro Čechoslováky bylo tehdy velmi obtížné dostat se do USA . Kdo přijímal, byla Kanada a Austrálie, ti utečence chtěli.

A Austrálie u vás vyhrála proč?

Švagr Jan odebíral v Belgii londýnské Timesy. A tam jednou vyšla tlustá příloha o Austrálii, nábor na migranty pro Austrálii. Bylo to velmi dobře uděláno, bylo tam popsáno vše. Podmínky, výdělečné činnosti, počasí. Tak jsme se všichni rozhodli, že pojedeme do Austrálie. Vybrali jsme si Melbourne, protože jsme si přečetli, že má čtyři roční období. To nám bylo příjemnější. Ale když jsem pak přijel do Melbourne, zjistil jsem, že má čtyři roční období během jednoho dne. (smích)

Ve druhé části rozhovoru se také dočtete:

Jak se Frank Příhoda dostal do australské reprezentace?
Jak se umístil na olympiádě?
Jak jel nejtěžší světový lyžařský sjezd Hahnenkamm?
Čím se živil v Austrálii a jak se mu tam žije?
Druhou část najdete na Aktuálně.cz příští týden.

 

Právě se děje

Další zprávy