Ostnatý drát a policisté se psy. Jeriová vzpomíná na olympiádu ve Spojených státech

Věřila jste tehdy, že v nominaci na hry v americkém Lake Placid nebudete chybět?

Účast na olympiádě v roce 1976 v Innsbrucku mně unikla doslova jen o vlásek. Protože v dalších letech se mi dařilo, tak cestě do Ameriky jsem věřila a mé velké přání se splnilo.

Letní olympiáda v Moskvě byla ovlivněná bojkotem sportovců západního světa. Jak se politika dotkla Lake Placid pohledem vás jako účastnice?

Samotná olympiáda proběhla doslova v komfortní podobě. Přijetí všech výprav bylo přátelské a dva týdny jsme strávili v příjemném prostředí. Byli jsme ubytováni v lesní oblasti asi 10 kilometrů od rušného centra Lake Placid. Celá olympijská vesnice byla obehnána ostnatým drátem a hlídaná policií se psy. Takže celý pobyt jsme prožili v potřebném klidu a v bezpečí.

Váš bronz ze závodu na 5 kilometrů byl jedinou medailí, kterou tehdy československá výprava získala. Co jste za ni dostala?

Nejprve mě tehdejší předseda Československého svazu tělesné výchovy Antonín Himl pozval na skleničku piva a po návratu domů jsem obdržela 20 tisíc korun. Tehdy to byly velké peníze, na které ani špičkoví sportovci za získané medaile nebyli zvyklí.

Změnilo se něco směrem k další olympiádě v Sarajevu? Zůstaly nároky vedení výpravy na vystoupení sportovců stejné?

To už se nám moc nelíbilo. Vznikl totiž jakýsi plán na medaile a další přední umístění. Když se někomu něco v porovnání s plánem nepovedlo, tak bylo zle. Já jsem například skončila pod kritickou palbou za desáté místo v běhu na 10 kilometrů, což byl útok na psychiku. K běhu na pět kilometrů jsem nastupovala s obrovskou nervozitou a moc mě těšilo, že se mi i za tohoto tlaku podařilo dojet pro bronzovou medaili.

A jak ovlivnila geopolitika atmosféru her v Sarajevu?

Sarajevo nebojkotoval nikdo, politické napětí ji nepoznamenalo, což byl velký úspěch. Vypadala spíš jako gesto dobré vůle, symbol smíření, možnost spolupráce. Obyvatelé města olympiádou žili, dokonce ji ze svého platu finančně podporovali. Byla v mnohém i slavnostnější než v Americe. Zážitkem byla třeba i cesta ke stupňům vítězů a převzetí medailí.

Takže všechno probíhalo v pohodě?

Úplně všechno ne. Den před zahájením her totiž město přepadla sněhová bouře, údajně nejsilnější za posledních 50 let. Existovaly značné obavy, že bude ohroženo stanovené slavnostní zahájení. Vojákům jugoslávské armády se však podařilo včas město uklidit a vážnou situaci tak zachránili.

Brzy po olympiádě jste pak závodní kariéru v 27 letech ukončila. Proč tak brzy?

Když jsem se seznámila se Zdeňkem (veslař Zdeněk Pecka byl později jejím manželem - pozn. aut.), tak začaly určité problémy, spojené s jakýmsi tlakem, co všechno musíme dělat. Nechyběly ani různé dopisy s vyhrožováním. Začínala jsem být nejen fyzicky, ale i psychicky unavena a rozhodla se kariéru ukončit.

Stala jste se učitelkou, metodičkou, funkcionářkou a 17 let předsedkyní Českého klubu fair play. Evidentně se nenudíte…

Bydlím střídavě v Litoměřicích i v mém podkrkonošském rodišti Zálesní Lhotě. Samozřejmě už nezávodím, ale pokud je to jen trochu možné, tak na lyžích jsem v zimním období denně, i když si za sněhem musím někdy zajet třeba až do Bedřichova. Jsem stále ve spojení s olympijským hnutím a radost mi dělají tři vnoučata.

Související

"Jaká je šance, že se tohle stane? Jedna ku milionu." Lyžařky se podělily o stříbro