Komentář: Selhání a vzkříšení lídrů. Češi mohli otřást historií, zůstane ale i pachuť

Čeští hokejisté měli na olympiádě v Miláně strach, aby čtvrtfinále proti Kanadě neskončilo ostudou. Nestalo se. Naopak měli k vítězství blíže, bez nadsázky byla ve hře hokejová nesmrtelnost. Končili s hlavou nahoře, se ctí, gigant je skolil až v prodloužení. Jenže kvůli předchozímu průběhu zůstane ve vzpomínkách také pachuť.

Komentář přímo z Itálie - Z různých stran slýchal trenér Radim Rulík kvůli své olympijské nominaci kritiku.

Že měl vzít na některé posty mladší hráče.

Že někoho bere jen z nostalgie, kterou cítí ke zlatému mistrovství světa v Praze 2024. Přitom to už je skoro dva roky starý úspěch, a navíc v Miláně že to bude s kompletní světovou sestavou hvězd z NHL úplně jiná písnička.

Ano, reprezentace by potřebovala oživit, ale čeští mladíci (ani medailisté z posledních juniorských šampionátů) se v NHL zkrátka neprosazují. Není to tak, že by Rulík opomněl hrst zázračných hráčů.

Trenérovi se proto nedá vyčítat, že vsadil z velké části na osvědčenou partu z pražského šampionátu.

Vsadil na ni pro turnaj, který trvá pouhých dvanáct dní a na kterém se i papírově slabší tým může na základě osvědčených vazeb a mimořádné týmovosti vybičovat k několika výjimečným výkonům.

Čísla jsou neúprosná a českých hráčů v zámořské nejlepší lize světa dále ubývá. Vždyť obránce se stabilní pozicí tam mají Češi pouze dva.

Jejich vyřazení ve čtvrtfinále turnaje s národními mužstvy v plné palbě z tohoto pohledu odpovídá. V dlouhodobém měřítku Češi výše nepatří.

Co se ale Rulíkovi vytknout dá, to je vyladění týmu na olympijský svátek. Jemu a všem dalším lidem, kteří měli být českými lídry.

Hvězdy NHL se vrátily na olympiádu po dlouhých dvanácti letech a pro generaci Davida Pastrňáka, Tomáše Hertla, Connora McDavida nebo Nathana MacKinnona to byla první šance pod pěti kruhy. Všichni zmiňovali, že na to čekají celý život a jak se ohromně těší.

Jak je tedy možné, že Čechům v drtivé většině hracího času v základní skupině a i v úterním předkole proti Dánsku naprosto chyběly emoce? Že v jejich hře chyběla šťáva a chuť se na životním turnaji předvést?

Po zápase s Dány, proti kterým Češi odvraceli blamáž upocenou výhrou 3:2, nakráčel do mix zóny obránce Radim Šimek a pojmenoval věci napřímo.

"Musíme se probrat, aby čtvrtfinále neskončilo ostudou. Bylo to od nás mdlé už před zápasem. Jako kdybychom šli hrát 30. kolo extraligy, ne olympijské play off,“ řekl.

Nemyslitelné. Jak je takové nastavení možné? Jde přeci o velké selhání lídrů, kteří tohle dopustili.

Rulík mluvil po Dánech o tom, jak musel v kabině zvýšit hlas a jak hráčům ještě dodatečně "umyje hlavy“. Potom tajemně dodal: "A mohou tam být jiné aspekty, ale teď je nechci vytahovat. Ještě jsme v turnaji.“

Co tím myslel, to nechtěl rozebírat po středečním čtvrtfinále on ani hráči. Jestli a případně jaké neshody v mužstvu panovaly, to ven ze šatny neprosáklo.

Důrazná promluva každopádně zabrala. Ve čtvrtfinále vyjel zcela proměněný tým se vzkříšenými lídry. A z toho, co mělo vypadat jako střet dvou rozdílných vesmírů, byla nakonec neuvěřitelně vyrovnaná bitva.

Pastrňák do té doby nevypadal na turnaji dobře. Zahazoval puky, kazil přihrávky. Místy působil ledabyle a svou řečí těla jakoby bez zaujetí.

Proti Kanadě? Tvrdý, nepříjemný, do všeho chodil naplno. K tomu přidal nechytatelnou dělovku, po které byl favorit hodně dlouho v křeči.

První čtyři zápasy v Miláně nevyšly ani Radkovi Gudasovi. Také on kupil chyby a byl jen stínem defenzivního monstra ze zlatého MS v Praze.

Proti Kanadě? Pouštěl hrůzu, doslova každý souboj s ním soupeř zle pocítil, každý dostal naloženo. Gudas na ledě rozséval bolest.

A našly by se i další příklady.

Je škoda, že v sobě Češi takový mód nezapnuli dříve. Větve specifického systému olympijského turnaje by je třeba svedly na jinou cestu a nasměrovaly k medaili. Možná.

Proti Kanadě byli i tak kousíček od toho, aby otřásli národní hokejovou historií. Kdyby tohoto soupeře zdolali, zápas by se řadil někam ke kategorii Nagano. K těm úplně největším.

"Možná je to nejlepší tým v historii,“ řekl o Kanaďanech český útočník Martin Nečas. A rozhodně nebyl prvním, kdo takovou myšlenku vyslovil.

Po prvotní pachuti je to konec se ctí, na utkání proti Kanadě se bude vzpomínat. Jen to není kategorie Nagano, ale nabízí se spíše paralela se Světovým pohárem 2004.