„Kde se tu vzal Jágr?“ Gáborík vzpomíná nejen na OH: Kvůli hokeji jsem plakal dvakrát

Od našeho zpravodaje v Itálii - Skvělou kariéru ověnčenou Stanley Cupem a více než tisícovkou startů v NHL uzavřel už před časem. I tak zůstává hluboko ponořený v hokejovém dění.

Přímo v Miláně oslavil Gáborík 44. narozeniny a se slovenskou televizí STVR tady spolupracuje jako expert. V rozhovoru pro Aktuálně.cz a Hokej.cz mluvil nejen o svých vystoupeních pod pěti kruhy.

Související

Rulík hřímal: Hrajete za Česko! Musíme se probrat, jinak bude ostuda, uznal český bek

Hrál jste na olympiádách v Turíně a Vancouveru. Jaké místo mají ve vaší kariéře?

Olympiády jsem sledoval už jako malý kluk, samozřejmě jsem byl vděčný, že jsem si na nich pak mohl zahrát. Jsou to skvělé zážitky. Jiné sporty jsme sice moc neviděli, ale byli jsme tam kvůli hokeji a v tom se nám dařilo.

V Turíně to od vás byla senzační jízda základní částí. Vyhráli jste všech pět zápasů, i proti silným Rusům, Američanům a Švédům…

A pak jste nás vyškolili ve čtvrtfinále. (úsměv)

Ano, ve čtvrtfinále přišla porážka 1:3 od Čechů. Jaké to bylo?

Byla to jízda, Švédové poslední zápas vypustili, aby pak šli proti Švýcarům. My jsme šli proti vám, nakonec to byla škoda. Prohrávali jsme na konci 1:2 a měl jsem tam volný puk na brankovišti. Stačilo to jen zamést, ale objevil se tam Jarda Jágr. Z nějakého důvodu byl před vlastní brankou, kam samozřejmě často nejezdí, a úplně mě přetlačil. Nemohl jsem to dorazit. Martin Straka přidal gól do prázdné branky a naše jízda skončila.

Ve Vancouveru jste ve čtvrtfinále šokovali Švédy, v semifinále mučili Kanaďany a v zápase o třetí místo vedli nad Finy 3:1. Tam byla vaše generace s Mariánem Hossou, Zdenem Chárou či Pavolem Demitrou skutečně blízko.

Sami jsme si to pokazili fauly a zbytečnými chybami, prohráli jsme 3:5. Čtvrté místo je s odstupem času úžasné, ale byl to tehdy jeden z nejtěžších momentů mojí kariéry. Bylo těžké to překousnout a vlastně to byl jeden ze dvou případů, kdy jsem kvůli hokeji plakal.

Související

Zlatý tým pobouřil "ubohou komedií". Odevzdal zápas, aby se vyhnul Čechům

Co byl ten druhý případ?

Když jsme na mistrovství světa juniorů hráli proti Ukrajině o záchranu. Byl jsem na dvacítkách dvakrát, poprvé jsme získali bronz a pak tohle. První zápas série s Ukrajinci jsme prohráli, rozhodovalo se až ve třetím na nájezdy. Zaplaťpánbůh jsme to zachránili. Byl jsem mladý kluk a tohle byla brutální zkušenost do kariéry. Nebylo to jednoduché.

Tady v Miláně jsou hráči z NHL po 12 letech zpátky na olympiádě, ale vy jste osobně zažil poslední takové větší setkání úplné elity. Na Světovém poháru 2016 jste s týmem Evropy došel až do finále.

Tehdy to byl zajímavý koncept a pamatuju si, že nás všichni odepisovali. Hráli jsme v Kanadě přípravné zápasy, proti nám stál ten výběr Severní Ameriky do 23 let a strašně nám naložil. Co tam předváděli Connor McDavid a spol., prostě úplní mimozemšťané. My jsme se pak ale semkli, měli jsme taky výborné hráče jako Leona Draisaitla, koučoval nás Paul Maurice.

Už tehdy jako by se hokej měnil více do rychlosti a dovedností, přišlo vám to tak?

Ano, ti kluci jako McDavid nebo Nathan MacKinnon mají neuvěřitelný talent. Někdy mi v hokeji chybí kreativita, zdá se mi to robotické, ale co předvádí tihle hráči… Tehdy v té přípravě před Světovým pohárem jsem se jednou na střídačce přistihl, že sedím a žasnu jako divák. Bylo to úžasné a to byli teprve mladí smrkáči.

Co na Kanaďany říkáte teď, jak v Miláně zválcovali svou skupinu?

Kanada je úplně někde jinde. Čechům nebylo v prvním zápase co vytknout, ale Kanaďané když zapnou… V tom posledním utkání proti Francouzům bylo už dávno rozhodnuto, McDavid měl tři body a pořád lítal dopředu i dozadu. A to je na těch velkých hráčích obdivuhodné. Ať si tohohle turnaje fanoušci váží a užívají si to. Loňský Turnaj čtyř zemí v Americe byl takový předkrm a tohle je úplný brutál.

Související

Legenda Dánů vypráví: Plekymu dlužím odvetu. Na Čechy si věří, zažil s nimi obří metu

Mají Češi ve čtvrtfinále proti Kanadě vůbec šanci?

Vždy je šance, Čechy není radno nikdy odepisovat. Máte kvalitu. Kanada je sice Kanada, ale člověk nikdy neví.

A jak se vám tedy líbí slovenský tým, který šel přes Finy, Italy a Švédy překvapivě rovnou do čtvrtfinále?

Kluci hrají skvěle. Před turnajem jsme mluvili o povinném vítězství proti Itálii a kdybychom ukradli nějaký další bodík, bylo by to výborné. Tohle nikdo nečekal. Brankář Samuel Hlavaj se postavil na hlavu, proti Finům byl úžasný. Juraj Slafkovský dospěl, nabral zkušenosti, je sebevědomý na puku, ví o svojí síle v nohách. Hraje týmově.

Koho byste ještě vyzdvihl?

Skvělí jsou obránci Martin Fehérváry, Erik Černák, Šimon Nemec nebo Martin Gernát. Už ty výsledky ve skupině jsou úspěch, ale tým má na víc. Ve čtvrtfinále máme Němce, papírově nejlehčího soupeře. Američané proti nim ukázali cestu, Draisaitlovi se dostali pod kůži, byl frustrovaný. Musíme si z toho vzít příklad.

Probírali jsme olympiády, na kterých jste hrál. O Soči jste přišel kvůli zranění, ale pak jste s Los Angeles vyhrál Stanley Cup. Jaký byl příběh té sezony?

Byla to sezona, kdy jsem se v Columbusu dvakrát zranil a už jsem toho měl plné zuby. Chtěl jsem skončit, ale díky manželce, v té době ještě přítelkyni, jsem to zkoušel dál. A za půl roku jsem držel pohár. Sport je takový, jsou tam ty sinusoidy a v tom je to krásné. Bylo mi 32 let, už jsem nedoufal, že to vyjde. Nakonec to bylo úžasné.

Související

Nečas vyhlíží "největší utkání našich životů". To první jsme Kanadě nechali, usmál se

V Los Angeles s vámi slavil i obránce Drew Doughty, teď je s Kanaďany tady na olympiádě. Potkali jste se v Miláně?

Ano, viděli jsme se. On je vítěz, má dva Stanley Cupy, dvě zlaté olympijské medaile. Je to jeden z nejlepších obránců, které jsem kdy viděl hrát. Samozřejmě už má své roky a nastupuje nová generace, třeba Cale Makar. Ale Doughty to má stále v hlavě, zvládá hru dopředu i dozadu. A je to ještě lepší chlapík. Jsem rád, že jsem ho mohl potkat, a že se mu daří.

S Markem Židlickým jste hrál zase v Minnesotě, ten teď v české reprezentaci vede obránce.

No jo, Židla, proti němu nebylo jednoduché hrát. On byl takový hajzlík, taková svině s hokejkou. (smích) Nebál se hrát '"dirty“, dal vám krosček do žeber, sekeru přes lýtka. Ale pak jsme se potkali v týmu a byl to skvělý hráč, talentovaný borec. Teď je na trenérské straně, což určitě není jednoduché. Já bych si to nelajznul, klobouk dolů.

Vás teď baví role experta v televizi, k tomu máte s jiným bývalým hokejistou Borisem Valábikem podcast Boris a Brambor. Trénovat jste nechtěl?

Neláká mě to. Mám dvě děvčata, možná kdybych měl kluka, táhlo by mě to k tomu více. Ale v Trenčíně mám zimní stadion, hokejovou školu. Tam se dětem věnuju. A co se týče trenérství, chtěl bych spíše spolupracovat s hráči ohledně sebevědomí a psychického vnímání. V hokeji je to strašně důležité a s některými už jsem byl na dálku ve spojení.

Jak vůbec vznikl váš podcast?

Měl jsem v hlavě myšlenku, že bych chtěl spustit nějakou platformu, kde bych přiblížil lidem zákulisí hokeje. Boris přišel asi před šesti lety s podcastem a sedlo si to jako zadek na hrnec. Je to skvělý parťák, perfektní profík, vyzná se v hokeji. Chtěli bychom natáčet častěji, více pravidelně, ale někdy to nevychází časově. Nicméně potkali jsme díky podcastu spoustu skvělých lidí, nejen ze sportu.

Na závěr nemůžeme vynechat váš ikonický moment z NHL, kdy vám skočil pod nohy Dominik Hašek a vystřelil vás do vzduchu. Jaký byl tehdy váš pohled?

(úsměv) Hašana jsme měli v podcastu taky a řešili jsme to. Dostal jsem nahrávku do brejku, chtěl jsem si puk sklepnout. Zvednu hlavu a vtom vidím Hašana. Už s tím nešlo nic dělat. On se ještě rozčiloval a hrozně se divil, že to rozhodčí pískal jako faul. Za mnou jel mezitím Chris Chelios, ptal se, jestli jsem v pohodě. Měl jsem jen pár modřin, ale nic vážného. Vypadalo to hůř.