Kudy vedly vaše kroky do Sparty?
Z druholigové Armaturky Ústí. Sparta za mnou přišla už při mé vojenské základní službě v Rudé hvězdě Brno a svoji nabídku potom opakovala. A protože rudý dres jsem uctíval už jako kluk, zajistila mně byt a zařídila zaměstnání, tak nebylo co řešit.
V roce 1962 vybojovala dva zápasy se Žilinou, v nichž šlo o záchranu prvoligové příslušnosti. Vzpomínáte si na ně?
Samozřejmě, na taková dramata nelze zapomenout. První zápas se hrál v posledním kole v Žilině a oběma týmům šlo o záchranu. Domácí vedli v poločase 2:0, ale góly Maška a Dočkala se nám podařilo vyrovnat. Měli jsme se Žilinou stejně bodů a podle tehdejšího soutěžního řádu muselo rozhodnout střetnutí na neutrální půdě v Brně. V tom jsme Maškovými góly vyhráli 2:0, a ligu tak zachránili.
Pamatujete si také po tomto vydařeném souboji na návrat z Brna do Prahy?
Byla to doslova triumfální jízda, při níž jsem zjistil, jaké má Sparta obrovské zázemí. Kolony aut a autobusů byly ověnčeny sparťanskými vlajkami, odevšad se ozývala upřímná radost. Stále na to vzpomínám a připomínám to proto, aby si současní hráči vždy uvědomovali, že základ úspěchů spočívá v odpovědném přístupu k tréninkům i k zápasům, v maximálním nasazení celých 90 minut, v nezměrné bojovnosti a disciplíně.
Patřil jste do základní sestavy mužstva, které v roce 1964 vybojovalo na OH v Tokiu stříbrné medaile. Jsou pro vás některé zápasy z tohoto turnaje nezapomenutelné?
Všechny byly ozdobeny nádhernou olympijskou atmosférou, ale dva z nich měly zvláštní a zcela odlišnou příchuť. Tu sladkou jsme si užívali po semifinálovém střetnutí s NDR. V poslední minutě za stavu 1:1 se už všechno chystalo k prodloužení, ale míč z Mrázovy kopačky našel cestu do sítě. Paráda! Ve finále pak hned na začátku druhé půle ve snaze odvrátit střelu tehdy skvělého kanonýra Beneho jsem stočil míč do vlastní branky. Obrovská smůla, která bolela. Maďaři pak zvýšili na 2:0 a náš půlhodinový tlak přinesl už jen jeden gól. Přesto stříbrná příčka se hodnotila jako úspěch československé kopané.
Je na vaší ligové cestě i nějaká smutná kapitola?
Patří do roku 1966. V závěrečném utkání v Košicích za stavu 2:1 pro domácí Kollár po rohu vyrovnal, ale sudí Janda údajně pro ofsajd gól neuznal. Sparta tak přišla o titul, zato Lokomotiva se zachránila, což mnohé vysvětluje…
Co považujete za největší úspěch z evropských pohárových zápasů?
V roce 1964 pražské vítězství 2:1 v Poháru vítězů nad skvělým anglickým celkem West Ham United. K postupu to sice po porážce 0:2 v Londýně nestačilo, ale v obou střetnutích Sparta potvrdila, že se začíná tlačit do vybrané evropské společnosti. Byla jediná, která tohoto vítěze Anglického poháru dokázala na jeho cestě až ke konečnému prvenství v této tehdy druhé nejvyšší evropské soutěži porazit.
Lze říci, že to potvrdila o dva roky později postupem v Poháru mistrů přes výborný Anderlecht?
Určitě! V Praze jsme zvítězili 3:2 a v bruselské odvetě ještě v poločase vedli 1:0. Po přestávce sice Belgičané otočili skóre třemi góly ve svůj prospěch, ale nakonec jsme se z postupu do čtvrtfinále radovali my. Nejprve Mašek sedm minut před koncem nádherným trestným kopem vstřelil druhý gól a dvě minuty před koncem Mráz po Vránově akci vyrovnal.
Které zklamání bylo na evropské scéně to největší?
Jednoznačně v březnu roku 1966 ve čtvrtfinále Poháru mistrů v Bělehradě. V Praze jsme Partizan porazili 4:1 a do semifinále měli jen krůček. V odvetě jsme však působili dojmem, jako kdybychom předchozí noc byli na flámu. Chyběla vůle, chuť do hry a aspoň minimální snaha. Nebylo to normální a ani regulérní.
Jak vzpomínáte na památné zámořské zájezdy?
Navštívil jsem pět světadílů, z jednotlivých zemí například USA, Mexiko, Argentinu, Egypt, Chile, Austrálii a řadu dalších. Mohl jsem srovnávat výkony elitních mužstev, ale také společenskou a životní úroveň desítek národů. Program byl někdy dost náročný, ale v každém případě užitečný. Jak z hráčského pohledu, tak i z hlediska reprezentace.
Není tajemstvím, že pro vás každá cesta letadlem znamenala doslova utrpení. Byla některá mimořádně nepříjemná?
Po republice jsem k ligovým zápasům vždy v doprovodu s některým členem výboru jezdil vlakem nebo autem, ale třeba do Ameriky to nešlo ani lodí. Přitom právě jeden z letů za oceán, v roce 1966, dokonce na Štědrý den, byl doslova příšerný.
Nad Chicagem jsme se dostali do větrné bouře s blesky a letadlo v té hrozné vichřici začalo poskakovat jako pingpongový míček. Následovaly propady a ulétávání do stran. Byla v nás jen jiskřička naděje, že se z té hrůzy v pořádku vrátíme na zem. Dokonce ani letušky nic takového ještě nezažily a začaly se modlit. A toto peklo trvalo téměř hodinu. Když letadlo konečně přistálo, připadali jsme si jako znovuzrození. První pohled na nás musel být žalostný. Asi čtyřem desítkám zástupců Sparty Chicago, kteří na nás čekali, jsme se představili bledí, unavení a zdrchaní. Tím skončil náš Štědrý den, který měl s časovým posunem 31 hodin a určitě byl v celém mém životě zcela výjimečný a nejbouřlivější.
Koncem roku 1967 jste se se Spartou rozloučil. Kudy vedly vaše další fotbalové kroky?
Tři roky jsem strávil v druholigovém Chomutově, potom oblékal dres pražského Meteoru 8, jako hrající trenér působil v Mělníku a koncem sedmdesátých jsem se ještě vešel do sestavy v Nespekách, kde mám chatu. V té době jsem se však už řadu let věnoval svému povolání autojeřábníka.
A jaký je váš současný život?
Zdravotně se cítím dobře, fyzicky i psychicky. Avšak už skoro rok se starám o vážně nemocnou manželku, která je s velkými pohybovými problémy upoutána na lůžko. Moc volného času tedy nemám a současnou situaci navíc samozřejmě komplikuje pandemie koronaviru. Přesto se snažím věřit, že lepší časy se zase vrátí.
