Co pro vás znamenala nominace na zimní olympiádu v Albertville?
Byl to splněný sen. Moc jsem si přál prožívat na tomto nádherném svátku sportovců zcela výjimečnou atmosféru a představit se kvalitními výkony. To první se mi splnilo. V sezoně 1991/1992 jsem se v různých mezinárodních závodech dostal do první desítky šestkrát, což zřejmě vedlo k mé nominaci do Francie.
Jaká byla příprava před olympiádou?
Na odpovídající úrovni, absolvovali jsme vydařená soustředění v Harrachově i v Tatrách. Zato trenér Ján Tanczoš měl asi neklidné spaní. Počítalo se s tím, že na olympiádu pojede Pavel Ploc, ale ten najednou ztratil potřebnou formu. Jiřímu Parmovi pak jeho změnu systému na véčko moc nevěřil, ale nakonec se do nominace vešel a na olympiádě byl z našeho kvarteta nejlepší. Na středním můstku skončil desátý, na velkém pátý a moc pomohl k zisku bronzových medailí v družstvech.
S jakými představami jste se do Francie jako jednotlivci i družstvo vydali?
Pokud mohu mluvit za sebe, tak já jsem vždy ke každému závodu jel ve vítězné náladě, takže po předchozí velké radosti z účasti na olympiádě nastalo velké zklamání. Na středním můstku jsem totiž skončil patnáctý a na velkém dokonce až na 41. místě. To bylo pro mě velice špatné vysvědčení.
Zato v soutěži družstev se vaše nálada asi o dost zlepšila. Jak složitá byla cesta k bronzu?
Skákali jsme sice všichni čtyři, ale do konečného účtu se počítaly pouze výkony třech nejlepších, mezi nimiž jsem nebyl. Parma, Jež i Goder předvedli delší skoky. Jinak už před začátkem závodu jsme věděli, že Rakušané a Finové jsou jasnými kandidáty na dvě nejvyšší příčky a o bronz budou snad s námi bojovat Japonci, Němci a Slovinci, což se také potvrdilo. Jen s tím rozdílem, že už po prvním kole jsme měli na třetí příčce tak velký náskok, že ho skoro ani nešlo prohazardovat.
Kdo byl podle vás největší skokanskou osobností?
Rakušané měli skvělé trio Vettori, Höllwarth a Kuttin, Japonci Haradu a Finové Laitinena, ale především úžasného, teprve šestnáctiletého Nieminena. Na středním můstku skončil třetí a na velkém zvítězil. V soutěži družstev pak před jeho posledním pokusem Rakušané už slavili prvenství, jenže on je nádherným skokem dokázal obrovsky zklamat a s náskokem pouhého 1,5 bodu pomohl finské reprezentaci ke zlatému opojení.
Jaká byla celková atmosféra na této olympiádě?
Doslova báječná. Měl jsem možnost setkat se se špičkovými československými i zahraničními sportovci, povzbuzovali jsme hokejisty v jejich závěrečném vítězném utkání o třetí místo s Američany, viděli jsme řadu jiných soubojů z různých odvětví, přijeli za námi autobusem fanoušci skoku na lyžích z Frenštátu a v neposlední řadě jsem se tam potkal s internetem. A všechno to bylo v mém životě poprvé, takže to pro mě mělo nemalou hodnotu. Jediným zklamáním byly moje výkony na můstcích.
Nicméně bronzová medaile ze soutěže družstev vám patřila. Dočkal jste se po návratu domů nějaké ceny?
Každý "bronzový sportovec" dostal od Škodovky favorita. Jen nevím, jestli sponzora těšilo, že hokejistům musí dát těchto aut 23 (smích).
Co byste řekl na adresu vašeho syna Filipa, který patřil do trojice skokanů, kteří se tento týden zúčastnili Turné čtyř můstků?
On bydlí v Liberci a já ve Frenštátu, kde se věnuji trenérské práci a ještě spolupracuji se Slovinci. Moc často se tedy nevidíme. Jde si svojí cestou, na které se ho snažím podporovat. Určitě není spokojen, že v Turné ani v jednom ze čtyř závodů nepostoupil z kvalifikace do prvního kola. Vím totiž, že pro zlepšení své výkonnosti dělá maximum a skoky jsou pro něj srdeční záležitost. Moc bych mu přál, aby se mu začalo víc dařit a splnil si tak svoje představy.
