"Zradili svou vlast." Příběh největšího olympijského šoku za účasti NHL

Před očekávaným hokejovým turnajem v Miláně připomíná deník Aktuálně.cz předchozích pět olympiád s účastí hvězd zámořské NHL. Jasně největší překvapení přinesly hry v Salt Lake City 2002.

Když domácí Dánové na posledním mistrovství světa šokovali svět čtvrtfinálovou výhrou nad nebývale silnou Kanadou, komentátoři těžko pátrali po obdobné senzaci z historie.

Pár se jich ale přece jen našlo. Například čtvrtfinále Švédsko – Bělorusko na olympiádě v americkém Salt Lake City.

Začínalo se tehdy už před obědem místního času a mělo jít o formalitu.

Bělorusko s jediným hráčem NHL, obráncem Ruslanem Salejem, se mezi osmičku hlavních účastníků kvalifikovalo dost nepřesvědčivě a v základní skupině po relativně vyrovnaném klání proti Rusku schytalo debakl 1:8 od Finů i Američanů.

To Švédsko v konkurenci Kanady, Německa a obhájců zlata z Česka jen vítězilo. S Matsem Sundinem, Danielem Alfredssonem, Nicklasem Lidströmem a dalšími superhvězdami budilo strach.

Čtvrtfinále však brzy dostalo nečekanou zápletku. I když favorit chvíli vedl, po první třetině prohrával 1:2.

Pak místo drtivého obratu následovalo jen rozpačité dotahování. Krátce před polovinou třetí třetiny vyrovnal kapitán Sundin na 3:3.

To už byl konec základní hrací doby tak blízko, že se mohlo stát cokoliv. A přišly okamžiky, na které hokejový svět nikdy nezapomene.

Běloruský obránce Vladimir Kopať asi dvě a půl minuty před třetí sirénou vypálil golfákem ze středního pásma a k překvapení všech skóroval. Švédský gólman Tommy Salo, tou dobou hvězda NHL, chtěl letící střelu chytit do lapačky, ale byl z toho podivný zákrok, po kterém kotouč doskákal za brankovou čáru.

Ze šokující trefy už se Švédové nevzpamatovali, Bělorusko navzdory všem predikcím zvítězilo 4:3. „Někdy vystřelí i zbraň bez nábojů, my jsme toho dnes příkladem,“ nechápal postup běloruský brankář Andrej Mezin.

Nechápali ani hráči Tre kronor. „Po zápase bylo v šatně hrobové ticho. Všichni byli v šoku, cítili obrovské zklamání, stud a ani se nechtěli ukazovat na veřejnosti,“ vzpomínal po letech Lidström.

Bělorusové byli za hrdiny, i když ve zbytku turnaje nestíhali a skončili čtvrtí. To se Švédy domácí média drsně účtovala.

„Zradili svou vlast,“ ztrhal je deník Expressen a titulek doprovodil fotkami reprezentantů s jejich – často monstrózním – platem. Porážku označil za „nejčernější den ve švédské sportovní historii“.

Hlavní tíha fiaska padla na Sala, který to nenesl dobře. V NHL následně odchytal už jen dvě sezony, výkonnostně nedokázal navázat na svůj standard.

Roli mohl sehrát i věk, protože v době olympiády bylo Salovi 31 let, ale sám brankář přiznal, že s ním vyřazení od Bělorusů zamávalo. Sužovaly ho černé myšlenky.

„Ten zápas mě pak pronásledoval celý život a byl jedním z důvodů, proč jsem se cítil vážně špatně,“ vyprávěl Salo s odstupem času listu Sportbladet.

„Myslím, že lidé nechápou, jak zatraceně těžké to bylo. V nejhorších dnech mě napadalo, že už nechci nebo nemohu dál žít. Můj život byl temný a prázdný. Nemohl jsem se dát dohromady. Pak jsem si ale vzpomněl na své rodiče, své děti a začal jsem uvažovat jinak,“ připojil muž, který po brankářské kariéře pracoval ve švédském hokeji jako generální manažer nebo trenér.

Hned na olympiádě v Turíně 2006, tentokrát už bez Sala, odpověděli Švédové na historický krach zlatými medailemi. Neobešlo se to bez kontroverzí, ale o tom až příště…