Do finále kombinace se dostala díky šestému místu v obtížnosti a pátému v boulderingu. Zejména druhý výsledek ji hodně překvapil.
"Tomu nerozumím, jak se to stalo. Tedy rozumím, protože ty kolmé bouldery většinou lézt umím, ale určitě bych si na takové umístění nevěřila, spíš na to čtvrté místo v obtížnosti. Na páté na boulderech vůbec, tam jsem byla ráda, že jsem se dostala do semifinále," divila se úspěchu v disciplíně, která je pro ni, podobně jako pro Adama Ondru, slabinou.
Stejně jako její reprezentační kolega bojuje s "problémy", pro jejichž překonání jsou třeba skoky a jiné dynamické prvky. V době, když jako dítě začínala, se takové bouldery nestavěly.
"Když děti začínají teď, tak rovnou přijdou k těm parkourovým boulderům, nebojí se skákat, jsou na to zvyklé. My, jak jsme začali tím oldschoolem, tak pak bylo těžké se přetransformovat. Ty bouldery se hodně změnily třeba kolem mého patnáctého roku, což už je docela pozdě. Takže je prostě to tělo třeba naučit nové věci, naštěstí je ještě tvárné," řekla jednadvacetiletá lezkyně.
S trenérem přidali do přípravy dynamické prvky. Prospívá jí, že si může moderní bouldery vyzkoušet v lezeckých halách v Brně nebo Praze.
Hlasatel připomínal její mládí a tvrdil, že na olympiádě v Paříži bude patřit k favoritkám kombinace boulderingu a obtížnosti.
"To říkal? Tak to je hustý, že to říkal. Já bych byla strašně ráda, kdybych se tam nominovala, to je můj největší životní sen, ale takhle vysoko jsem teda ještě nepomýšlela. Pro mě je teď cíl se nominovat a pak budu myslet dál," komentovala to překvapená Adamovská.
Úspěch v evropské konkurenci má velkou váhu, protože ta světová není o tolik širší. "Asi jsou nejlepší Evropani. Teda nejlepší je Janja (Garnbretová) a pak ostatní," připomněla Adamovská suverénní Slovinku, která v Mnichově vyhrála všechny tři disciplíny. V kombinaci získala 199,9 bodu z dvou set možných.
Výborně se vyrovnala s horkem, které dnes lezkyně trápilo. "Bylo to strašně fyzicky náročné. Cítím se jak předtím po těch čtyřech dnech v kuse. Nebylo to tak moc, asi pět stupňů rozdíl, ale udělalo to strašně moc. Bylo to fakt hodně náročné, ty svaly to celkem špatně braly. Za stěnou jsme měly možnost zajít za fyziem, tak jsme se snažily chladit, masírovat a tak, ale nebylo moc času. Na to, kolik času bylo, zvládly jsme to nejlíp, jak to šlo," popisovala Adamovská.
Před dvěma lety jí v zimě při skalním lezení ve Španělsku omrzly prsty na nohou a od té doby s tím bojuje.
"V kombinaci s tím, že ještě mám Raynaudův syndrom, což znamená nedokrvování periferních částí těla, tak se mi to strašně špatně hojilo," vyprávěla.
Letos měsíc a půl trénovala v teniskách, protože se nebyla schopná dostat do lezeckých bot. Ty totiž závodníci nosí o několik čísel menší, než je velikost jejich běžné obuvi.
"Přestala jsem nosit tak malé lezečky. Mám lezečky o dvě čísla větší, než jsem mívala. Teď časem si všichni uvědomují, jak je zbytečné mít ty lezečky o tolik čísel menší. Teď se stejně leze víc po strukturách, větších stupech, takže je lepší mít tu nohu větší," doplnila.
