Adamczykové se rozjelo prkno. Nevěděla, co s tím. Myslela, že už nebude nikdy jezdit

Eva Adamczyková to dokázala. Ve slunečném Livignu si na krk znovu pověsila olympijskou medaili. Už třetí. Česká snowboardcrossařka pouhých čtrnáct měsíců po narození syna Kryštofa zkompletovala svou sbírku cenných placek, ke zlatu ze Soči a bronzu z Pchjongčchangu přidala dosud chybějící stříbro.

Od našeho zpravodaje v Itálii - Typický namalovaný knírek, tentokrát stylově vyvedený v barvách české národní vlajky, pod ním zářivý úsměv a ještě níž stříbrná olympijská medaile.

Eva Adamczyková, která první medaile sbírala pod dívčím jménem Samková, opět potvrdila, že je ikonou svého sportu. Dvaatřicetiletá závodnice se v této sezoně vrátila na tratě po mateřské pauze.

„Je to super. Stříbro mi chybělo ve sbírce,“ vyprávěla v cílovém prostoru a potěžkávala v ruce cenný kov. „Já si za to můžu sama. Pořád jsem si z toho dělala srandu, že bych chtěla stříbro, protože ho ještě nemám. Takže jsem si to zasloužila,“ smála se rodačka z Vrchlabí.

Vyčerpaná, ale šťastná. „Je to úžasné, byl to strašně dlouhý den, před poslední jízdou jsem byla dost unavená. To teplo tady člověku docela vezme síly. Ale říkala jsem si, že už je to jen jedna jízda, že to tam člověk prostě nahulí za jakoukoli cenu,“ popisovala závěr cesty ke stříbru.

Už na konci osmifinálové bitvy se přitom nečekaně ocitla až příliš blízko vyřazení. Při dojezdu si nevšimla finišující soupeřky vlevo za sebou a druhé postupové místo uhájila jen o pouhých šest setin.

„No jasně no, vždyť já vůbec nemusela postoupit,“ oddechla si.

„Potom jsem se to snažila už víc hlídat a už mi lépe vycházely starty. Ta první jízda byla i nejpomalejší, jela jsem na startu tu lajnu, která ještě nebyla projetá. To bylo hodně znát,“ vysvětlovala.

Ve finále se jí start také nepovedl podle představ. „Odrazy už nebyly moc extra. Mezi druhou a třetí zatáčkou se mi to ale rozjelo jak blázen, že jsem si až říkala, že nevím, co s tím budu dělat,“ smála se.

„Naštěstí to tam vyšlo. Měla jsem tam největší rychlost za celou dobu tady,“ dodala.

Ke zlatu nakonec v cíli chyběly pouhé čtyři desetiny. Že by to ale Adamczykovou jakkoli mrzelo, to se říci nedá.

„Ne ne, já můžu být jen spokojená. Nedala jsem to těm holkám zadarmo. Ony mně taky ne, o to je to vítězství hodnotnější. Teda vítězství, no vidíte, už jsem si zase myslela, že jsem vyhrála. Samozřejmě hodnotnější medaile,“ opravila se se smíchem.

Věřila, že si lidé její představení museli užít. „Člověk musel jet každou jízdu naplno, bylo to strašně těsné. Myslím si, že to mohl být zábavný závod. Aspoň pro mě docela byl,“ říkala.

Prohrála pouze s Australankou Josie Baffovou, se kterou jela ve všech jízdách. Triumf jí přála, jsou kamarádky.

„Jeden z jejích trenérů je Čech, tak si z toho dělal srandu, že jsme klokanice se samicí. Ona jezdí skvěle celou sezonu, takže je to čím dál tím těžší. Už nejde jezdit vteřinu před všema na pohodičku, protože se ty holky dotáhly. O to má člověk větší pocit, že si to zaslouží. Není to jednoduché,“ uvedla Češka.

Před rokem si myslela, že už nebude nikdy jezdit. „Je to strašně zvláštní, že tady jsem. Jsem za to strašně ráda,“ hlesla dojatě.

Pochvalovala si, jak jí v závodění pomohla nová role maminky. Pořád se kolem malého Kryštofa něco děje, takže nestíhala být nervózní.

„Já ani neměla čas včera přemýšlet nad tím, že je závod. Najednou to tak všechno bylo,“ vysvětlila.

Manžel Marek byl v Livignu mezi prvními gratulanty. Syna Kryštofa ale s sebou neměl. „Malý tam nebyl, prý že ho odložil někde u Britů,“ smála se stříbrná hrdinka.

„Za chvíli jsem ale viděla i jeho. Měl namalovaný malý knírek, bylo to super. On z toho samozřejmě nemá rozum, ale je super, že tady mohl být.“

Mateřství jí podle jejích slov celkově pomohlo. „Lidé, kteří mají děti, to znají. Když nemáte dítě, tak si říkáte: Ježiš, jsem unavenej, musím na trénink. Teď je ten trénink vlastně za odměnu,“ popsala.

„Já jsem si toho ježdění a závodění vážila i dřív, ale to dítě tomu dodalo. Já jsem si chodila na tréninky odpočinout, hlavně mentálně. Bez nich bych to nedala. Záleží, jaké je to dítě. Kryštof naštěstí spí poměrně normálně. Kdyby nespal, tak tady asi nestojím a vůbec se nevracím. I malý mi to dovolil, že je chillař,“ děkovala synovi.

Přiznala, že byly i těžší chvíle.

„Někdy, když byla složitější noc, jsem si říkala, že soupeřky mohou spát a já ne, protože mám dítě. Ale pak jsem si řekla, že jsem si to sama vybrala, nikdo mě nenutil se vracet. Člověk si sám dokáže, že toho zvládne mnohem víc i v jiných podmínkách,“ uvedla.

Když se na svahy vracela, v úspěch, jakým je stříbrná olympijská medaile, ani trochu nevěřila. „Ani náhodou,“ zdůraznila.

Na oslavy nebude mít čas, už v neděli jede v Livignu týmový závod.

„Ale já už jsem v tomhle taková vyzevlená. Těším se, že si lehnu do postele, jen si tak pokecáme, dáme pivko. Dneska si dám nealko a bude to stačit. A nějaký stejček bych si dala. Práci mám hotovou, už to může být jenom lepší,“ uzavřela.