Praha - Za Bonver Dakar Project se letos na trať nejtěžší rallye světa do Jižní Ameriky vydaly tři kamiony Tatra a jeden z nich pilotoval Tomáš Vrátný, zároveň šéf tohoto týmu. Dakar jel popáté a přestože se mu nepodařilo vylepšit dosavadní čtrnácté místo, tak i s šestnáctou příčkou je spokojený.
„Dakar nás stojí desítky milionů korun, takže bez sponzorů by pro nás neexistoval,“ zdůraznil v rozhovoru pro Aktuálně cz.
S jakou představou se váš tým do Jižní Ameriky vydal a jak se vám je podařilo naplnit?
Naším hlavním cílem bylo ve zdraví dojet do cíle, což se všem třem kamionům podařilo. Artur Ardavičus i já jsme měli na umístění v první desítce. Mému kolegovi z Kazachstánu chybělo na jedenácté příčce pouhých šest minut a mě přibrzdil technický problém. Když si však při našem defektu vzpomenu na proud nafty, jak nám tekl po rozžhaveném motoru a dva kamiony, které skončily v plamenech, tak jsem spokojený, že jsem do cíle dojel já i můj kamion v pořádku. Takže to, co se nám letos na Dakaru podařilo, považuji za úspěch.
Proč jste na poslední chvíli měnili řidiče vašeho třetího kamionu?
Původní polský pilot onemocněl, takže jsem se smiřoval s tím, že pojedeme jen ve dvou vozech. Někomu ho půjčovat jsem nechtěl, přineslo by to dost velké riziko. Zcela nečekaně však přišla zcela výjimečná nabídka a tak jsem souhlasil s tím, že třetím naším pilotem bude handicapovaný andorský závodník Albert Llovera. Nevládl spodní částí těla, pomáhali jsme mu do vozu i při výstupu, auto se učil řídit na cestě z Říma do Paříže a přesto se stal prvním člověkem na světě, který dokázal pouze s ručním řízením dojet do cíle a z 55 účastníků na 35. místě. Patří mu můj velký obdiv.
Co bylo v porovnání s předchozími ročníky na tratích nového?
Některé etapy se od startu až do cíle jely je výšce skoro pět tisíc metrů nad mořem, což nepamatuji. Déšť se často měnil ve sníh, což bylo exotické a zůstalo to ve mně jako velký zážitek. Mně takový terén však nevyhovuje, ale podmínky jsme měli všichni stejné. Dakar má být něčím výjimečný, což například zasněženým terénem potvrdil. Mezi novinky patřily i pouze dvě etapy na písku.
S jakými záměry jste vstoupili do vysokohorského terénu?
S tím, že v něm nebudeme chtít za každou cenu závodit a bojovat s časomírou. Nemám tento kamenitý či dokonce zasněžený terén rád a navíc hrozilo poškození auta, takže taktika byla jasná: přežít tuto část trasy. Nechtěl jsem riskovat a jít přes hranu svého řidičského umění. Nějaký čas jsme tam ztratili, ale v dalších etapách už jsem se cítil dobře. V sedmém díle rallye jsme dokonce skončili sedmí a ještě v polovině závodu nás těšilo deváté místo. Potom však přišel už zmíněný problém s přívodem nafty, opravou jsme ztratili dvě hodiny a bylo po naději zůstat v TOP 10. Když pak totiž další den startujete až někde z třicátého místa, tak se toto manko obtížně smazává. Proto jsme se už víc soustředili na pomoc Albertovi Lloverovi i některým dalším závodníkům.
Jak na vás působil přechod z velké zimy do tepla?
Řekl bych spíš do velkých veder, což hlavně na motorkáře působilo negativně, ale ani pro řidiče kamionu nebylo snadné během krátké doby zvládnout velké teplotní rozdíly.
Jak se s mimořádně náročnou jízdou po fyzické i psychické stránce smiřuje vaše tělo?
Je nutné mít za sebou zodpovědnou fyzickou přípravu, hlavně směrem k vytrvalosti a odolnosti vůči nárazům, protože jízda v kamionech kamenitým terénem hodně bolí. Když jste pak v dobré kondici, tak to pozitivně ovlivňuje i vaši psychiku. Letos se nám to všem podařilo, a proto i nálada celého našeho týmu byla velice dobrá.
Co bylo pro vás největším překvapením?
Určitě celkový charakter letošního ročníku. Jezdilo se v bahně, na sněhu, v písku, v mrazu i ve vedrech. Já to beru jako realitu a neříkám, že to bylo dobré či špatné. Ostatně tři nejlepší posádky ve všech kategoriích si letošní ročník velice pochvalovaly (úsměv).
Kterou situaci, nebo zážitek, řadíte mezi nezapomenutelné?
V předchozích čtyřech ročnících se mi pokaždé podařilo kamion převrátit na bok. Letos už to vypadalo, že tuto nelichotivou tradici poruším, nicméně stal se opak. V jedné ze závěrečných etap, pouhých pět kilometrů před cílem, jsem se v zatáčce při malé rychlosti mírně nahnul a zůstal na dvou kolech, ale naštěstí jen mírně opřený o blízký břeh. Nevěděli jsme, co dělat, ale za chvíli do nás jeden kamion trochu ťuknul a my se vrátili na čtyři kola. Dodnes tvrdím, že to nelze brát jako převrácení vozu, ale zbytek mojí posádky je zcela opačného názoru a prý to započítají do mého skóre v počtu kamionů poslaných na bok (smích).
Co vás na Dakaru brzdilo a tudíž, co chcete ještě vylepšit?
Máme čtyři kamiony a pátý rozestavěný, u něhož uplatníme několik cenných zkušeností, které jsme letos na Dakaru získali. Spolupracujeme s různými dodavateli a jsme v kontaktu s řadou sponzorů, kterých jsme za posledních pět let oslovili přes sedmdesát. Bez nich bychom nemohli existovat, vždyť například Dakar nás stojí desítky milionů. Máme profesionální tým se špičkovými lidmi a s kvalitním zázemím. Řada nových podnětů nám pomáhá posunout se zase o krok blíž k co možná největší dokonalosti, i když víme, že ta stoprocentní neexistuje.
A jakou budoucnost předpovídáte Dakaru?
Organizátoři asi udělají všechno, aby zůstal v Jižní Americe, konkrétně v Chile a Peru, kde je prostředí pro tuto soutěž ideální. Teprve kdyby s uvedenými zeměmi nedošlo k dohodě, vrátil by se zřejmě do Afriky, což však nepředpokládám. Já bych se však díky zkušenostem z tohoto světadílu nezlobil.
