Jak je možné se ve středu Evropy, kam už přišly mrazy, připravit na vražedné vedro, které bude panovat na jihu Ameriky?
Poslední tři měsíce procházím tvrdou fyzickou přípravou. S trenérem už víme, co je potřeba. Už by se nemělo stát to, že na poslední dvě nebo tři etapy mi z řazení úplně odešlo pravé rameno. Pracuji na větší fyzické výdrži. V posilovně se doslova umrtvuju, abych pak výměny píchlého kola v 55 stupních zvládal v pohodě a nechodil vyřízený po čtyřech jako loni a bál se, že omdlím. Loni jsem podceňoval saunu, takže to je další bod, který jsem zařadil. Moje tělo má totiž problémy s teplotami a v závodní kombinéze jsem přehřátý. Mě by fakt zajímalo, kolik by mi tam teploměr naměřil. (smích)
Jak budete trávit čas před startem Dakaru?
Konec listopadu strávím pracovně v Mexiku a pak mám na přípravu už jen celý prosinec. Chci odjet před Vánocemi na týden do hor, abych natrénoval podmínky ve vysokých nadmořských výškách čtyři až pět tisíc metrů nad mořem. To je asi to nejzrádnější, co nás na Dakaru čeká. S trenérem a mým doktorem hledáme nejlepší řešení. Naštěstí já osobně takové problémy nemám – ano, jsem takový vláčný a neomdléván. Ale je dobré, že moje tělo už tyhle stavy zná a dokáže se s nimi dobře vypořádat. Samozřejmě s sebou máme prášky i kyslíkové bomby a musíme být psychicky v klidu. Spíš než o sebe se bojím o svého navigátora, ten nevypadal v horách dobře. Umím řídit a umím navigovat, ale obojí naráz nezvládnu. (smích)
Další výzvou v horách jsou obrovské teplotní rozdíly. Nejdřív se v kabině vaříme v nějakých 40 stupních Celsia, abychom v noci pod nulou mrzli zabalení ve spacáku. To mám na sobě tepláky, mikinu, nejteplejší ponožky a modlím se, aby už bylo trošku teplo.
Čas berou i cestovka a nové projekty
Dakarem hodně žijete, máte vůbec čas někdy vypnout a zapomenout, že nějaká taková soutěž existuje?
Jo, daří se mi to. Jsou momenty, kdy na to velmi rychle zapomenu. (smích) Vždycky říkám, že Dakar je životní styl. Ale vedle toho mám osobní život a mám svoji práci, které mě naplňuje. Školu jsem už dostudoval, ale rodinu ještě nemám. Říkal jsem si, že do třiceti budu chtít děti. Je mi 27, takže bych měl trošku přidat a třeba to ještě stihnu. (smích)
Pod pojmem práce máme rozumět rodinnou tiskárnu?
To je víc věcí. Máme také cestovku, jež organizuje zájezdy pro firmy, které s námi jezdí, a zařizuje také všechno pro náš tým. Největší náplní je tiskárna. Tady využívám toho, že jsem vystudoval marketing. Zajímají mě aplikace, webovky a online věci obecně, marketing na sociálních sítích. Rozjel jsem dva nové projekty, kterým se teď hodně věnuju.
Dnes jste představil nový název vašeho týmu pro Dakar. Je spojení s výrobcem energetických nápojů Big Shock příslibem vzniku jakési české obdoby adrenalinového týmu Red Bull?
Český Red Bull bych tomu neříkal, o to nejde. (smích) Ale baví mě spolupráce s lídrem trhu energetických nápojů u nás, jsou to lidé plní nápadů a připravili jsme další nový projekt, který bude mít premiéru na konci listopadu. Smlouvu jsme podepsali na tři roky, takže mám na tu dobu klid. To je pro mě hodně důležité. Bez dlouhodobého partnera se taková akce, jakou je start na Dakaru, nedá řešit. A já místo shánění sponzorů potřebuju trénovat a potřebuju sedět za volantem kamionu, abych pak dokázal podat ten nejlepší výkon.
Nižší těžiště mění kamion v bugynu
Pro Rallye Dakar 2017 jste váš tým připravil zcela nový LIAZ pokřtěný jménem Franta. Čím se liší od svého předchůdce?
Celý vůz je vyšší, spodní hranu mám až do pasu. Bočnice se otevírá celá, čímž se výrazně ulehčil přístup k případným opravám. Celá konstrukce je mnohem lehčí, jsme na minimální povolené hmotnosti osm a půl tuny. Zásadně se proměnily nápravy a odpružení, tlumiče mají zabudovanou stabilizaci. Auto se celé o 30 centimetrů zkrátilo, kabina se kvůli těžišti a pohodlí posádky posunula trochu dozadu.
Právě posun těžiště, který umožnilo i nižší posazení motoru a převodovky, je jednou z nejrapidnějších změn. Ta se dotkla i stylu jízdy. Auto je jako bugyna, jsem schopný se s ním točit kolem předního kola jako auta WRC nebo formule 1. Navíc je diametrálně rychlejší a cítím se v něm lépe. Teď mám pocit, že stopka není auto, ale já. Musím dokázat jet ještě na víc než dosud. Myslím, že mi chybí takových deset procent potenciálu auta, který zatím neumím využít. Ale v polovině Dakaru už těch deset procent mít budu.
Je důraz na rychlost u nového vozu odrazem toho, že se profil Dakaru stále víc blíží soutěžím WRC?
Neblíží, to je WRC! Vždyť jsem minulý Dakar jezdil dvacetimetrové drifty. Myslel jsem si, že s kamionem něco takového neexistuje. Jenže jsem se to musel během soutěže naučit, abych byl rychlejší a dokázal se držet soupeřů na špici. Máme průměrné rychlosti přes 100 km/h. A kvůli tomu se všechno snižovalo a klesla váha.
Jedete Dakar na riziko, nebo máte pořád v hlavně nějakou hranici, přes kterou nejdete?
Upřímně řeknu, že nevím. Vím, že úplně na hraně rizika jsem v minulém ročníku jel jednu dvě etapy. To poznám, cítím to v sobě. Takový styl zvolím až v určitém stavu mé hlavy a rozpoložení celé posádky. Nevím proč, ale nějak to vycítím. Jede se mi velmi dobře a vím, že jedu hranu.
Tři Češi proti záplavě soupeřů
Jak vidíte šance svoje a dalších českých posádek v náročné konkurenci kategorie kamionů?
Letos bychom měli jet už jen tři Češi, takže doufám, že to nebude nějaký „fight“ mezi námi a budeme spolu bojovat pod českou vlajkou. Jsem připravený klukům pomoci, když budou mít Aleš (Loprais) nebo Marťas (Kolomý) problémy a budou mít připravené lano, tak je vytáhnu. Když budou potřebovat něco vyhodit a nebude to zrovna poslední guma, tak jim to dám. Jsme tam jen tři a proti nám pět Kamazů, pět Ivec, čtyři neb pět MANů, tři MAZy, dva Renaulty, jedna Scania a na chvostu nějaké DAFy. A to už máte dvacet lidí. Mezi sebou se budeme mlátit a my se budeme chtít dostat někam dopředu a obsadit místo v první desítce.
Budete i třetím rokem nejmladším pilotem kamionu na Dakaru?
Upřímně řečeno, netuším. Ale asi ano. Nevím, že by se tam chystal někdo mladší. Určitě ne v té úzké špičce. Ale jisté to bude až koncem listopadu, kdy uvidíme startovku. Být nejmladším jezdcem už pro mě nic neznamená. Možná jako berlička, když se něco nepovede. (smích) Já tam ale jedu bojovat o první desítku.
Poprvé jedete v týmu s jiným jezdcem, jak zatím spolupráce s motocyklistou Lukášem Kvapilem probíhá?
Lukáš je voják, díky tomu jsme se dostali do povědomí jiných fanoušků. Trénujeme spolu. Je pravda, že zatím mu jen já předávám zkušenosti, ale je dobré mít někoho vedle sebe. A ono se to vždycky nějak vrátí. Přineslo to také změnu v týmu, že letos nasadíme dvě novinářské Toyoty a dva doprovodné kamiony. Jinak se mě to při závodě vlastně až tak moc nedotkne, protože motorky startují dřív než kamiony.
