Blog Josefa Kaliny: Jak vyzrát na zrádný pískový kráter

Josef Kalina
11. 12. 2018 9:05
Start 41. pokračování Rallye Dakar se blíží. Ale než se závodníci vydají na trať, připomeňme si nyní díky dalšímu blogu legendárního navigátora Josefa Kaliny ročník 2018.
Jízda v písečných dunách je plná nástrah.
Jízda v písečných dunách je plná nástrah. | Foto: Phototheque Dakar

Řeknu vám, že se těm mým klukům vůbec nedivím. Sedí poprvé na startu světového závodu, kolem se promenuje hromada slavných jmen a značek a před námi se vrší do nedohledna hory písku, ve kterém se nedá ani kloudně chodit. První velká dakarská etapa je vždycky silný útok na psychiku.

Martin se Šikim se tváří vyrovnaně. Vepředu všichni letí, jakoby to ukradli, a to je oba trochu straší, trochu provokuje.

"Klídek," říkám. "Za pár kopečků budou běhat s lanama a lopatama." A taky že jo!

Duny jsou rozryté jako od divokých prasat a všude někdo pilně pracuje, nebo mává popruhem v domnění, že kamioňáci závodí pro jejich obsluhu. Jsou to taky většinou nováčci a ještě nepochopili, že my v náklaďácích si jedeme vlastní závod.

Jde to skvěle až do  místa, které si získá neblahou přezdívku "kráter." Je to asi dvěstěmetrové údolí obklopené ze všech stran prudkými písečnými svahy. Po jednom takovém svahu tam všichni sjeli a teď jsou v pekle. Otázka zní: proč tam všichni včetně nás vjeli? Odpověď je zapeklitá a vyžadovala by několikastránkovou studii o jízdě ve velkých dunových polích. Tak zjednodušeně.

Protloukáte se dost rychle kopci písku vždycky na hraně rizika převrácení, zapadnutí nebo zabloudění a najednou vede stopa do další hory. Azimut je v pořádku a výjezd není tak hrozný. Jenomže když se auto překlopí přes hranu duny, není už cesty zpět. Jste v kráteru!

Situace je dost neutěšená. Dole na place stojí pár kamionů a osobáků, na svahu se válí Kamaz a další Kamaz se pokouší k němu dostat. Osobáčky za mohutného prskání motorů testují okolní svahy. V díře je s námi i dunový specialista Artur Ardavičus s hodně silným Ivecem. Rozjíždí se dole opravdu rychle a tobogánem  se sápe ke hraně kráteru. Těsně před převráceným Rusem se přes ni přehoupne a je v čudu.

Tak jo! Děláme dole dva okruhy, než asi ve sto dvaceti atakujeme stráň. Tatra se hodně sune bokem a my se modlíme, aby se nepodvrtla ta naše zázračná výkyvná polonáprava, která je v takových situacích, lidově řečeno, na h… Ale už jsme na hraně, Martin to zatočí doleva asi pět metrů od ležícího Kamaze a drandíme dolů. Ufff!

Po tom manévru jsme ovšem mimo trasu, a dokonce se nám podaří jet chvíli obráceně. Navigace v dunových polích je hodně zmatená, a tak chvíli trvá, než se zase zorientuji. Výsledek je nicméně ucházející. Z třicátého místa se posunujeme na čtrnácté. Ale hlavně jsme to, na rozdíl od jiných, projeli.

Kolomajz čtvrtý. Nálada skvělá, ale pozor! Čert nikdy nespí.

 

Právě se děje

Další zprávy