"Ty, tož ja už se tu s tymi pi.... honit nebudu," řekl Karlík a odešel do závodnického důchodu. Já to paradoxně udělal už o rok dříve, když mně připadalo, že je třeba u Lopraisů omladit. Psal se rok 2007.

Jenomže se v telefonu (proč mi to vždycky oznámí telefonem) ozvalo Macíkovo: "Dědku, co dybysme ještě trochu pozávodili?" A už jsem lítal v dalších sedmi letech dobrodružství, tentokrát s liazkou.

Kocour Macík senior z toho po dvou letech vyklouznul na bolavá záda a já se stal stálým spolujezdcem Jardy Valtra. S LIAZem nám to moc nešlo. A tak než jsem se rozkoukal, seděl jsem zase v Tatře, tentokrát u Buggyry. Šlo to dobře, ale po úspěšném Dakaru 2017 si Jarda asi řekl s vedením týmu cosi, co do "programu strany nepatří" a odporoučel se. Já jsem zůstal u Buggyry jakýmsi dopisujícím a moderujícím členem, ale v roce 2017 už jsem opravdu nejel. Ten stav jsem považoval za definitivní.

Definitiva trvala do července, kdy se jako buldozér (pardon Bagger) vynořil Martin Šoltys a už jsem si zase v Roudnici šteloval sedačku a poslouchal od celé rodiny, že jsem dědek bláznivá. Tedy ne úplně od celé! Moje malá manželka si přestala dělat iluze už ve století dvacátém.

Můj úkol v týmu byl prostý. "Jedeš se dvěma nováčky a tak to musíte nějak prožbluňkat, aby viděli, zač je toho loket." A loket to byl!

Dakar 2018 se pořadatelům opravdu vyvedl tak, že to ani sami nečekali. Trochu si závod rozporcujeme, aby to pořád nebyly jenom takové obecné řečičky. Dřív, než se do toho pustím, tak taková malá ouvertura.

V srpnu, čtyři měsíce před Dakarem, si Martin Šoltys v Maďarsku při zaškolovacím závodě zlomil páteř. Ne moc, ale dost na ohrožení našeho projektu. Bojoval s tím statečně a radou přispěl i Kolomajz, který měl s rehabilitací bohatou zkušenost.

A tak jsme v parné tropické noci vylezli z letiště v Limě a sháněli se po objednaném autobusu. Nějaký člověk tam, v tom zmatku, vyvolával: "tým Bulgaria, tým Bulgaria" a teprve bližší ohledáním jsme zjistili že má na ceduli nálepku Buggyry.

Tak začal Dakar 2018.